Marriage Story. Přílišná dokonalost rozpadu

9 913 | Kamil Fila | 6. 1. 2020 | 1 komentář | Filmová kritika

Velký rozvodový film nedostává každá generace ani nepřichází pravidelně v každé dekádě. Jednotlivé silné příběhy si pamatujeme dlouho. Uvedení snímku Manželská historie (Marriage Story) v prosinci na Netflixu by se dalo označit za jeden z přelomů. Toto je onen globální hit, toto je způsob, jak se v této dekádě nahlíží na rodinné partnerské vztahy.

Křehký intimní příběh si získal ohromné množství pozitivních ohlasů již předem na festivalu v Benátkách a v Torontu, kde také vyhrál cenu v diváckém hlasování. Americký filmový institut, Národní sdružení recenzentů a magazín Time ho shodně vybraly mezi deset nejlepších snímků roku, neboť přes 95 procent recenzí, které na něj vyšly, je výrazně kladných. Z šesti nominací na Zlaté glóby sice jedinou proměnila Laura Dern v kategorii hereček ve vedlejší roli, film ale pořád patří k favoritům Oscarů, na jejichž vyhlášení se čeká 13. ledna.

Režie a scénář: Noah Baumbach
Kamera: Robbie Ryan
Hudba: Randy Newman
Hrají: Scarlett Johansson, Adam Driver, Laura Dern, Alan Alda, Ray Liotta, Julie Hagerty, Merritt Wever, Mark O’Brien a další

Na základě nadšených ohlasů, kdy se divačky a diváci ptají „Viděly/i jste vůbec někdy tak úžasný film o vztazích mezi mužem a ženou?“, začaly ženské magazíny jako Vogue nebo Glamour, případně specializované magazíny jako Divorce Mag vydávat seznamy „nejlepších filmů o rozvodech“, většinou však s upozorněním či uklidněním, že „nejsou ale tak smutné jako Marriage Story“ a  že se snaží spíš „poskytnout návod, jak se vypořádat s těžkým obdobím“. K nejznámějším z poslední doby patří komedie Bláznivá, zatracená láska (2011) a se zpožděním či nostalgií (znovu)objevujeme titul z pozdních 70. let Kramerová vs. Kramer, kde hráli Meryl Streep a Dustin Hoffman. Právě tomuto filmu se Marriage Story blíží asi nejvíce.

Takoví milí lidé

136minutové vyprávění zachycující několik vyčerpávajících měsíců ale není o manželství, jak by naznačoval název. Je skutečně o tom, jak vypadá rozvod, s veškerými bolestmi a peripetiemi, které k tomu běžně náleží, a ještě nezapadají do úplné patologie domácího násilí, stalkingu, unášení dětí nebo obviňování z jejich sexuálního zneužívání. Manželé v tomto filmu jsou inteligentní, kultivovaní lidé, vlastně velkoměstská společenská smetánka, i když ne ti úplně nejbohatší.

Padesátiletý scenárista a režisér Noah Baumbach se při psaní inspiroval vlastním rozchodem s herečkou Jennifer Jason-Leigh, částečně ho ovlivnil rozchod vlastních rodičů a částečně se nechal vést logikou fikce. Své hrdiny proti sobě omladil na třicátníky, kteří už ale nějakou dobu mají rozjeté kariéry a zároveň spolu vychovávají osmiletého syna (mimochodem právě tolik bylo i synovi Kramerových). Charlie (Adam Driver) chce dál režírovat divadelní hry v New Yorku, dokonce teď dostal velký grant, Nicole (Scarlett Johansson) si ale připadá utlačovaná, upozaděná, doposud ve všem podřízená manželství, raději by se vrátila domů do Kalifornie a zkusila hrát zase ve filmech.

Animáky sypou

Nápad udělat z Charlieho divadelního režiséra místo filmového měl právě Driver, který má k divadlu hlubší vztah než k filmům. Příběh se tím posunul do poněkud serióznější roviny, než kdyby byl o tom, jak fiktivní Noah Baumbach dává na chvíli vale svým nezávislým uměleckým filmům a musí rychle napsat scénář ke komediálnímu animáku Madagaskar 3, protože potřebuje peníze na právníky. (Což se opravdu stalo a patří to k zábavně smutným paradoxům současného Hollywoodu.)

Baumbach, který režíruje od poloviny 90. let a soutěžil zatím v Berlíně, Benátkách, Cannes či Sundance, už jednou o rozvodu točil – snímek Sépie a velryba je o rozchodu rodičů, jež sledují jejich synové, kteří se musí rozhodnout, s kým chtějí zůstat. Až s Manželskou historií se ale z Baumbacha stává nový Woody Allen – jemný židovský intelektuál, který točí o sobě podobných lidech, kteří řeší ty nejvšednější problémy, a vše je nahlíženo lehce, ale ne křiklavě komickou optikou.

Ani zdaleka univerzální zkušenost

Délka vyprávění umožňuje zaznamenat téměř všechny změny nálad a postojů, jimiž by takoví hrdinové mohli projít. Odcizení, pokusy o domluvu a párovou terapii, drobné naschvály, snaha o konstruktivní řešení oddělených životů, kdy si budou chlapce střídavě půjčovat, přes strašlivé krvavé hádky s přáním toho nejhoršího až po špinavou bitvu v soudní síni, kde se vytahují intimní a podpásové detaily. Oba bývalí partneři při své inteligenci a výřečnosti nepotřebují chrlit sprostá slova a primitivní urážky, ale dovedou se zraňovat v nejcitlivějších místech. Těžko říct, kdo ze dvou představitelů je herecky lepší a v jakém smyslu. Zatímco na Scarlett Johansson zbyla jakási tichá odevzdanost a potřeba najít sebe samu, Driver tu je zároveň za toho akčnějšího, ale i za toho, komu se víc ubližuje. Jeho až obscénně masivní tvář v sobě dokáže nakumulovat tolik emocí a potom je s takovou vervou vypustit ven, až není divu, že o tom vycházejí eseje.

Příběh se sice zpočátku tváří, že bude vyprávěn ze dvou perspektiv, když porovnává dva dopisy, které si manželé měli o sobě napsat pro terapeuta, ale přečíst ho veřejně dokáže pouze on. A stejně jako v Kramerová vs. Kramer se nám tu říká genderově nemilý fakt, že při rozvodech jsou automaticky ze hry vyšachováváni otcové, protože matkám konvenčně přísluší „pečovatelská role“. V jistou chvíli už pak nevíme, jestli otcové bojují o své rodičovské právo proto, že mají skutečně o dítě zájem, nebo nechtějí prohrát v souboji s vlastním egem o pocit sebedůležitosti.

Pokud o něčem ale Manželská historie vypovídá nejvíce, nejsou to, ke smůle celkového účinku, univerzální situace, jaké zažívají každodenně miliony párů po celém světě. Charlie a Nicole jsou dva privilegovaní běloši, kteří se kdykoli můžou rozhodnout žít jinak, jinde a s někým jiným, nebo i sami. Sehnat práci je pro ně snadné, neboť všichni chválí jejich talent, nedělá jim potíže létat každých pár dní přes celý kontinent, pořídit si druhé bydliště, platit horentní sumy právníkům. Ačkoli nejsou ty největší hvězdy showbyznysu a Charliemu chvíli hrozí, že na podobný životní styl nebude mít, nestane se z toho větší téma. Sociální rovina, tedy zařazení k určité společenské skupině přestane být důležité. Charlie i Nicole jsou oba vlastně skvělí rodiče, spolu i samostatně. Člověku dlouho nedochází, proč by mezi nimi mělo dojít k rozkolu, pokud jsou oba myšlenkově otevření a schopní mluvit o svých emocích.

Autentičnost, nebo role?

Film zkrátka stojí na tom, jak pocit menší seberealizace nebo jedna malá nevěra dokáže nenávratně zničit vše. Jako by téměř deset let společného života nenaučilo oba lidi spolu vycházet v dobrém i zlém. Samozřejmě, že dnes a denně se rozcházejí lidé z podobně „banálních“ příčin, které jejich okolí můžou přijít nepochopitelné. Problém s filmem jako dílem, které diváci „užívají“ za jistým účelem, je jiný. Nepochybně se tu najdou momenty, kdy k nám z obrazovky jakoby promlouvá nejhlubší pravda o životě, do slov převedené pocity každého, kdo někdy zažil odmilování z jedné či druhé strany. Můžeme si do filmu promítat sebe, autora scénáře a režiséra v jedné osobě, soukromý příběh Scarlett Johansson...

... ale kdykoli je té pravdy příliš, zažíváme úplně jinou situaci. Sledujeme scény, v níž na sebe křičí profesionální herečka a její celoživotní režisér, kteří už mnohokrát v životě museli dělat či navštěvovat společně divadelní hry o něčem podobném. I ve chvílích největší autenticity a zdánlivého odhození masek jako bychom sledovali jen profíky, kteří vědí, jak vyvolat největší efekt pro nás, neviditelné publikum, s nímž oni ale počítají.

Nestává se jim, tak jako nám ostatním, že najednou nemáme slova, nevíme, co říct, říkáme hlouposti, kterých litujeme nebo za které se stydíme, anebo že dokonce klesáme na úroveň, která je mnohem níž, než bychom si dovedli předtím připustit. Charlie a Nicole jsou ale dokonalí i v projevech své nenávisti, zhnusení, sebelítosti a obviňování druhého. Zdá se, jako by hráli dokonalé představení i pro sebe, a byli pak navzájem spokojení s tím, jaký výkon podala ona a kam až ji on dokázal dotlačit.

Kdyby toto bylo nějak reflektováno a film ukazoval, jak se lidé v současné době naučili díky psychoterapiím, sledováním filmů a seriálů, případně vlastními hereckými zkušenostmi procházet těžkými životními situacemi, jako by to byla krásně napsaná role nebo mediální performance, z níž se budou hezky dělat memy na internetu, tak takový film by byl skvělý. Zdá se ale, že Noaha Baumbacha ani představitele hlavních rolí toto nenapadlo a myslí to celé vážně. A my, diváci, kteří máme rádi drama a „krev“, jim to máme baštit i s navijákem.

Exhibicionismus odkládaných masek

Manželská historie přitom není ani černá komedie, která přiznává přehnanost a absurditu, jako klasická Válka Roseových z konce 80. let. Manželská historie se nám (ale i sobě) snaží nakukat, že nic autentičtějšího o vztazích nelze natočit, že víc se již obyčejnému životu nelze přiblížit a ani onen pokus o smíření na závěr nemáme brát jako nějaké klišé, ale přirozeně dojemný vývoj, kdy člověk z malého odstupu dovede vidět věci jinak a lépe, a že se lze vždy dozvědět něco, co bylo zamlčeno, a projít tak hlubokou katarzí. Ve srovnání s Kramerová vs. Kramer je Manželská historie emočně víc okázalá a předvádivá.

Asi nešlo čekat, že by Baumbach dokázal nebo měl natočit kopii nebo analogii Scén z manželského života, kterými Ingmar Bergman navždy položil nejspíš nedostižný etalon toho, co lze filmově vyjádřit o dlouhodobých vztazích mužů a žen. Jenomže to byla éra, kdy šlo filmy v jejich emoční vypjatosti ještě brát vážně. Něco zaznívalo takhle otevřeně poprvé – po éře sexuální revoluce a obnažování fyzickém přišla éra obnažování emočního. Jenomže dnes jsou ony osobní zpovědi, které chtějí být řečeny pro oči druhých, tak zdevalvované, že Manželskou historii úplně vážně brát nelze, i když by to její tvůrci hrozně chtěli. Na celém snímku ostatně překvapuje nádech jakési staromódnosti, když kvůli stylizaci prostředí, oblečení a účesů ani nevíme, jestli se děj odehrává v 70. nebo 80. letech, či v současnosti. (Přítomnost mobilů a internetu nás ukotvuje v aktuálním čase, ale i tak tu zůstává dojem, že by pro příběh byla ideální úplně jiná doba, historická i filmová.)

Jestli nějaký film může sloužit jako kontrast k Manželské historii, nezbývá než vzpomenout na íránské drama Rozchod Nadera a Simin (2011), které před devíti lety dostalo Oscara za nejlepší neanglicky mluvený snímek. Írán je zemí, v níž panují mnohá společenská, náboženská a politická tabu, tamní filmy procházejí silným cenzurním dohledem. Ale právě ten umožňuje zdejším tvůrcům, jako je Asghar Farhádí, aby hledali mnohem jemnější prostředky, jak vyjádřit smutek nebo zoufalství. Pravda nespočívá v tom, že se dává absolutní průchod emocím. V civilní uměřenosti, zámlkách, snaze udržet si tvář a neztrácet masku je mnohdy mnohem víc komplexnosti. Představa, že bez masky zůstává naše pravé já, je mylná, my všichni jsme jak svou maskou, tak i tím, co je pod ní, a právě hra kontrastů obojího z nás dělá lidsky úplné bytosti.

Exhibicionismus a egoismus obou hrdinů Manželské historie by nás měly nutit přemýšlet nikoli o tom, jak moc říkají totéž, co si někdy myslíme a prožíváme my, ale zda je v pořádku považovat jejich projevy za to, jak vypadají dospělí lidé – anebo i dospělé filmy.

Kamil Fila

Kamil Fila

Vystudoval obor teorie a dějiny filmu a nedostudoval filosofii. Psal pro časopisy Živel, Cinema a Cinepur, deníky Aktuálně.cz a Hospodářské noviny a týdeník Respekt.... Další články.

Celkem 1 komentář

Vstoupit do diskuze

Nakoukněte do časopisu Heroine

Naše další projekty

Peníze

Když nezmírníme zákazy, malé firmy můžou skončit, říká ekonom

Drobní podnikatelé budou mít potíž přežít přidušení ekonomiky kvůli koronaviru. A pokud neuvidí perspektivu, kdy by se opatření mohla začít...

Peníze

Odklad splátek bude pro všechny a na půl roku, chce Schillerová

Plošné přerušení podporuje i guvernér ČNB Jiří Rusnok. Naopak třeba šéf České spořitelny dál preferuje cílenou podporu pro ty, kteří ji...

Finmag

Čína na prvním místě

Silné proexportní Česko řeší koronavirovou pandemii dovozem z Číny.

Finmag

Karanténa je ideální čas vrátit se k videohrám

Během karantény se člověk může uchýlit k dlouho odkládaným volnočasovým aktivitám. Vaření, rodina, album známek, na které se práší v knihovně…...