Proč jsou velké symfonické orchestry převážně mužská záležitost?

Barbara Pazourová: V době, kdy orchestry vznikaly, bylo postavení žen celkově jiné. Muž pracoval a živil rodinu, žena byla v domácnosti. Jak se situace ve společnosti měnila a ženy se čím dál víc dostávaly na původně mužské pozice, odrazilo se to pomalu i v naší oblasti. Docházelo k tomu ale mnohem pomaleji než ve zbytku společnosti. V Evropě to bylo až v sedmdesátých letech minulého století. Byl takový úzus, že nejlepší orchestry jsou čistě mužské. Nejdéle to platilo v Berlíně, ve Vídni a v České filharmonii. U nás byla od roku 1970 první ženou v orchestru harfistka Renata Kodadová. Až za patnáct let po ní jsem přišla já a za další tři roky pak houslistka Zuzka Hájková. Za poslední roky se to hodně změnilo.

Eva Krestová: Toto prostředí je velmi konzervativní, ať už jde o hudebníky samotné, nebo o posluchače. Souvisí to samozřejmě i s hudbou, kterou hrajeme. I naše oblečení odpovídá dlouholeté tradici a to je podle mne v pořádku. Ta konzervativnost se ale odráží i v přístupu k ženám, proto ke změnám dochází pomaleji. Nemyslím si, že by měl být orchestr čistě ženský nebo mužský. Jak muži, tak ženy přinášejí do orchestru osobitost. Každý jsme jiný a ta pestrost je krásná. Zastoupení mužů a žen má být vyvážené, rozhodovat by měly dovednosti, a ne pohlaví hudebníka.

Fotogalerie: "Hudebnice, které mají děti, musejí mít více vnitřní disciplíny." Žen v orchestru přibývá:

Popsaly jste Českou filharmonii jako konzervativní instituci. Platí i to, co bylo historicky běžné, tedy že ženy měly nižší plat než muži?

Barbara: Jsme státní příspěvková organizace, máme tabulkové platy. Část naší odměny je pevně definována, druhou část tvoří osobní ohodnocení a příplatky za vedení. Nikdy jsem po tom nepátrala, ale nemyslím si, že by na tom ženy byly hůř. Dříve tvořily velkou sumu odměny za zahraniční zájezdy. Takže pokud se jich ženy nemohly zúčastnit, například kvůli péči o děti, přišly o poměrně dost peněz. Jezdívalo se třeba i na šest týdnů a peníze za zájezd znamenaly zásadní příjem.

Foto: Autoportrét Artemisie Gentileschi namalovaný mezi lety 1616 až 1618. Zdroj: Curtis Galleries/Wikimedia Commons

Poprvé v historii namalovala, jak žena vnímá obtěžování. Její akty pohoršovaly, dnes se očišťují

Umění

Eva: Dnes je situace jiná. Jezdí se na kratší dobu a odměny za zájezd netvoří tak významnou část příjmu. Vzhledem k tomu, že máme dvě malé děti, je pro mě každý zájezd problematický. Přiznám se, že pokud není moje účast nutná, jsem raději doma s dětmi. Co se týká odměňování, nezamýšlela jsem se nad tím, jak si stojím v porovnání s ostatními vedoucími a jestli je nějaký rozdíl v platu mezi muži a ženami. Nemyslím si, že by tu panovala nějaká nespravedlnost.

„Pánové mne mezi sebe nechtěli"

Ve světě se používají konkurzy „naslepo“. Fungují i v České filharmonii?

Eva: Ano. Já jsem ho absolvovala poměrně nedávno. Nejprve se vybírá přes nahrávky. Vybraní adepti se pozvou k živému konkurzu. V prvním kole jsou uchazeči za plentou, aby nebylo poznat, kdo hraje. Přítomní v sále přidělují body jen podle toho, co slyší. Je to správný přístup, ale osobně musím říct, že to byl hodně zvláštní pocit. Jsem zvyklá hrát pro lidi a být schovaná za zástěnou mi vlastně vůbec nebylo příjemné. Další kola už jsou veřejná.

Barbara: Tohle ale není novinka. Já jsem dělala konkurz v roce 1984 a v prvním kole jsem také byla za plentou. 

Foto: Petra Hajská

Harfistka Barbara Pazourová

Členkou filharmonie je od roku 1985. Začínala hrou na klavír, od třinácti let se věnovala hře na harfu. V roce 1978  byla přijata do třídy profesorky Libuše Váchalové na konzervatoři v Praze, kterou absolvovala v roce 1984. V témže roce zahájila studia na AMU a pod vedením profesora Karla Patrase je ukončila absolutoriem v roce 1988. Její hudební kariéra je tak spjata s Českou filharmonií již od studentských let.

O přijetí uchazeče tedy rozhodují jen jeho dovednosti?

Eva: Není to tak jednoduché. Když se jedná o konkurz do určité nástrojové skupiny, nebo jako v mém případě na jejího vedoucího, jsou tam lidé, kteří jsou sehraní, fungují společně a mají svou představu o tom, koho mezi sebe vzít, jak by měl vypadat a hrát. Když přijde někdo, kdo sice dobře hraje, ale nesplňuje jejich představu, může se daná skupina domluvit a postavit se proti. Zažila jsem to na vlastní kůži. Začátky v roli vedoucí violové sekce opravdu nebyly jednoduché a jsem si jistá, že kdyby o přijetí rozhodovala pouze tato skupina dvanácti mužů, určitě bych na své dnešní pozici nebyla. Naštěstí rozhodoval celý orchestr. Nakonec to dobře dopadlo, v současné době už se všechno srovnalo, všichni se snažíme, aby skupina fungovala dobře a podávala kvalitní výkony. Nicméně myslím si, že pokud bych byla muž, pozici ve skupině bych měla už od konkurzu snazší.

Přivítaly byste ještě více žen ve filharmonii?

Eva: Já budu vždy hlasovat pro nejlepšího muzikanta. Nezáleží na tom, jestli jde o muže, nebo ženu.

Barbara: Souhlasím. Trend nicméně ukazuje, že žen bude přibývat. V průběhu let pozoruji, že na konkurzy přichází stále více žen, někdy je to víc než padesát procent uchazečů. Logicky jich pak i více uspěje.

Kombinace kariéry a mateřství je oříšek a v umělecké profesi je to možná ještě komplikovanější. Životní rytmus hudebníků je přece jen specifický. Navíc máte obě partnery ze stejného oboru. Jak se to dá skloubit?

Barbara: Myslím si, že hudebnice, které mají děti, musejí mít více vnitřní disciplíny, pokud mají udržet v chodu rodinu a zároveň zachovat úroveň svého výkonu. Muži tohle v sobě tolik neřeší, dá se říct, že jsou svobodnější. Mám jednu dospělou dceru. Když byla maličká, bylo to náročné pro mě i pro ni. Moji rodiče bydleli daleko. Pomáhali mi s dcerou, hlavně když jsme byli s manželem na zájezdech. Jinak jsme měli hodnou tetu na hlídání, která se o malou postarala, pokud jsme večer hráli. Potřebovala jsem plánovat dlouho dopředu, abych si byla jistá, že kolem dcery zvládnu všechno zorganizovat.

Foto: Petra Hajská

Violistka Eva Krestová

Studovala housle na konzervatoři v Brně a v Praze, absolvovala Akademii múzických umění v Praze. Už od studií se s velkým zápalem věnuje komorní hře. Získala mnoho ocenění z mezinárodních soutěží komorní hudby. Byla mimo jiné houslistkou smyčcového kvartetu Pavel Haas Quartet, se kterým procestovala celý svět. V letech 2013 až 2015 byla první violistkou Pražského komorního orchestru, v sezoně 2020/2021 byla členkou violové skupiny orchestru Národního divadla v Praze. V České filharmonii působí na pozici vedoucí violové sekce. 

Můj muž byl vždy zlatý, spoustu věcí zařídil, ale starost o dceru byla spíš na mně. Vzhledem k tomu, že tehdy vydělával víc a mohl nás lépe zabezpečit, omezila jsem svou práci já, na mateřské jsem ale byla jen půl roku. V mládí jsem neměla nijak velké ambice. To, že jsem najednou dělala konkurz do filharmonie a přijali mne, jsem brala jako malý zázrak. Tak vysoko jsem si nikdy nepomýšlela, a tak jsem částečné omezení kvůli mateřství nebrala jako příkoří.

Eva: My máme dvě malé děti, kolem kterých je spousta práce. Je potřeba je odvézt na kroužky, učit se s nimi, jsou ve věku, kdy nás hodně potřebují. Jsme s manželem oba velmi zaměstnaní a nebýt babiček, které nám pomáhají, nedalo by se to zvládnout. Hodně mě to trápí, děti jsou moje priorita, chtěla bych s nimi trávit více času, a zároveň miluji svojí práci a chci se posouvat dál. Vím, že podobný problém řeší spousta žen, ale naše práce má dost specifik, jako třeba to, že často nejsme večer doma. Každá maminka ví, kolik času zabere péče o miminko a domácnost k tomu. Já jsem navíc potřebovala cvičit.

Podobně jako u Báry je většina věcí kolem dětí na mně. Chci v práci podávat stoprocentní výkon, musím se připravovat a bývá to často na úkor spánku. Manžel se také skoro nezastaví, role v domácnosti si mezi sebe dělíme, ale je to opravdu složité. Předtím jsem dělala hodně komorní hudby, také jsem učila a moc mě to bavilo. S příchodem dětí už na učení nezbyl čas a energie. O angažmá v orchestru jsem dřív neuvažovala. Vlastně se stále ještě divím, že to takhle dopadlo. Nejen že jsem v České filharmonii, ale dokonce na první židli ve skupině. I když jsem byla odmalička soutěživá a ambiciózní, tohle je pro mě pořád ještě sci-fi.


Pět dekád v číslech

Období:

Počet žen:

1970–1985  

1

1986–1995

2

1996–2000

5

2001–2005

10

2006–2010

14

2011–2015

19

2016–2022

22

Jak během let rostl počet žen v České filharmonii

Nejvýznamnější český orchestr byl od svého vzniku v roce 1896 čistě mužskou záležitostí a dlouho patřil k těm hudebním tělesům, která se ženám otevírala velmi pomalu.

V posledních letech se počet žen v České filharmonii významně zvýšil. Dnes je tu 22 žen z celkového počtu 125 členů, z toho jich pět vede některou ze 14 nástrojových skupin.

Jak se v čase vyvíjel počet žen v České filharmonii, je uvedeno v tabulce.

Aktuální číslo

  • o tom, jak rodí ženy, rozhodují muži
  • BDSM coming out
  • Malý, tlustý, plešatý? Body shaming se týká i mužů. Promluvili Čestmír Strakatý, Šimon Holý, René Levínský a Jordan Haj
  • Budoucnost je rostlinná
Popup se zavře za 8s