Letní olympijské hry v Paříži jsou tady – a francouzské olympioničky na nich nebudou moci soutěžit v hidžábu. S podzimním kontroverzním rozhodnutím vlády nehnuly ani lidskoprávní organizace, ani rozhořčené sportovkyně. Rozhodnutí má, pravda, oporu v jednom z tamních ústavních principů. Jenže hranice mezi férovostí a diskriminací je tenká, píše v komentáři Gabriela Knížková.
Další sportovní událost znamená další příležitost uplatňovat požadavky na to, co ženy mají a nemají mít na sobě. Takhle nějak na první pohled působí tvrdošíjný postoj francouzských úřadů. Ty ve sporu o hidžáby svých olympijských reprezentantek ne a ne ustoupit, zatímco ostatní multikulturní země v Evropě, například Spojené království, přihlížejí s pozvednutým obočím. Vše začalo loni na podzim, kdy Francouzi poprvé oznámili, že se svými hráčkami a závodnicemi na olympijských sportovištích počítají jedině v případě, že u toho jejich vlasy nebude zakrývat šátek. OSN v reakci okamžitě vydala nesouhlasné prohlášení. A několikaměsíční spor, který nakonec skončil špatně právě pro muslimské sportovkyně, byl na světě. Postup Francouzů naposledy odsoudila například mezinárodní lidskoprávní organizace Amnesty International.
Předně je nutno podotknout, že zákaz se týká pouze zmiňovaných domácích reprezentantek, pro návštěvnice z jiných států neplatí. V olympijské vesnici tak hidžáby k vidění budou, jen ne na francouzských občankách. Nejedná se ani o striktní zákaz hidžábů jako takových: v rámci pravidel totiž nejsou povoleny ani další náboženské symboly. Z dalších pokrývek hlavy by tak ve sportovních areálech neprošly ani indické turbany nebo židovské jarmulky. Výjimkou není ani nošení křesťanského kříže kdekoliv na těle.
Přísnými pravidly, která mají teoreticky za cíl všem ukládat stejně, se Francie odkazuje na jeden z klíčových principů národní demokracie. Vedle známějšího revolučního hesla Liberté, égalité, fraternité (v češtině volnost, rovnost, bratrství) totiž tamní společnost velmi dbá na i na tzv. laïcité – neboli striktní sekularismus. V praxi to neznamená úplný zákaz náboženských symbolů, ale spíše to, že se od nich přísně distancuje stát a veřejné instituce. Podle zákona z roku 2004 se tak nesmějí objevovat například ve francouzských státních školách.
Jenže mezi všemi ostatními příklady je hidžáb specifický. Jeho nošení je sice výrazem víry, zároveň jde ale o každodenní kus oblečení, který pro nositelku, pokud se pro něj rozhoduje dobrovolně, představuje pocit komfortu a bezpečí. Jde o způsob, jakým se obléká v běžném životě, zahaluje to, co si sama přeje zahalit. Jeho zákaz ji tak nutí z komfortní zóny ohledně vlastního těla a vzhledu vystoupit, aniž by měla ke své tělesné autonomii co říct, zatímco cizí sportovkyně nic takového podstupovat nemusejí. Zákaz hidžábu není ospravedlnitelný ani možnou starostí o bezpečnost sportovkyň: tradiční šátek by sice mohl být v některých disciplínách problematický, současné sportovní hidžáby jsou ale zcela funkčním kusem oblečení, jak ostatně uvidíme například u Britek.
Jakkoliv je sekularismus důležitou součástí moderního demokratického státu, rozhodnutí Francie si odnesou především ženy, které za ni mají vybojovávat medaile.
A konečně, celý postup je v rozporu se zásadami Mezinárodního olympijského výboru a Olympijskou chartou, která jako jeden ze základních principů olympismu vymezuje „požívání práv a svobod stanovených (...) bez jakékoli formy diskriminace, jako je diskriminace na základě rasy, barvy pleti, pohlaví, sexuální orientace, jazyka, náboženství, politického nebo jiného přesvědčení, národnosti nebo společenského původu, majetku, původu nebo jiného postavení“.
Princip laïcité navíc neznamená vymazání náboženství z francouzské veřejnosti, ale spíše jakousi striktní nestrannost francouzského státu, jak podle zpravodajské stanice BBC už několikrát vysvětlil francouzský prezident Emmanuel Macron. Ukázat skrze sportovkyně francouzskou náboženskou rozmanitost, aniž by tým jako celek deklaroval jakýkoliv oficiální vztah k víře, by tak princip nemuselo nutně porušovat. Francouzská ministryně sportu Amélie Oudéa-Castéra nicméně zákaz odůvodňuje tím, že podobně jako úředníci a úřednice jsou sportovci na olympiádě de facto státními zaměstnanci, proti čemuž se bouří řada samotných sportovců a sportovkyň.
Jakkoliv je sekularismus důležitou součástí moderního demokratického státu, rozhodnutí Francie si odskáčou především ženy, které za ni mají vybojovávat medaile. Stejně jako by plážové volejbalistky nikdo neměl nutit ukazovat polonahé pozadí (o téhle sportovní kauze jsme dříve psali na webu Heroine.cz), neměly by ani francouzské muslimky muset odhalovat vlasy, pokud si to samy nepřejí. Alespoň na olympiádě nechme hodnocení ženských těl čistě v rovině atletických výkonů. Tak jak se na sportovní svátek sluší.