Všudypřítomné trauma. Když tělo sčítá rány

Když v roce 1998 vyšla ve Spojených státech studie ACE (Adverse Childhood Experiences; do češtiny občas překládáno jako Studie negativních zážitků z dětství), způsobila ve zdravotnictví malou revoluci. Studie vychází z výzkumů lékaře Vincenta Felittiho, který zjišťoval, proč více než 50 % účastníků kurzu na hubnutí své snahy zanechalo, ačkoli se jim podařilo svou váhu načas snížit. Výsledky byly alarmující – většina z 286 vypadlých účastníků v dětství zažila zneužívání.

Studie ACE, která v návaznosti na Felittiho zjištění zkoumá dětská traumata, sestává z deseti otázek, za každou můžete mít jeden bod. Čím vyšší skóre, tím existuje větší pravděpodobnost, že budete v dospělosti trpět zdravotními problémy – od rakoviny až po závislosti na návykových látkách.

Zatímco většina lidí si představí pod traumatem vojáky vracející se z Afghánistánu, přeživší přírodní katastrofy nebo třeba genocidy, psychologové v současné době hovoří spíše o traumatu skrytějším a zákeřnějším, pučícím v rodinných kruzích a prorůstajícím všemi vrstvami společnosti.

Komplexní vývojové trauma však nemusí být pouze záležitostí zneužívání či týrání, stejně tak vás může traumatizovat zanedbání a konstantní nenaplňování vašich potřeb. Tato diagnóza bohužel dodnes i přes snahy části odborné veřejnosti není zanesena do diagnostických manuálů.

Nizozemský psychiatr Bessel van der Kolk se s traumatem setkal poprvé na klinice ve Spojených státech, kde se léčili veteráni po válce ve Vietnamu. Téma traumatu ho fascinovalo natolik, že se mu začal do hloubky věnovat a v současnosti je jedním z předních odborníků, který stojí za mnoha milníky přinášejícími pochopení a možnost léčby traumatizovaných pacientů.

Ve své průlomové knize Tělo sčítá rány (v originále The Body Keeps the Score z roku 2014, v češtině kniha vyšla v roce 2021) velice lidsky na případech konkrétních lidí popisuje své boje s nejrůznějšími vnitřními démony pacientů objevujících se v jeho ordinaci. Důvodem, proč van der Kolkovo chápání traumatu tak rezonuje společností, je prostý fakt, že  odhaluje jeho nejzákladnější mechaniky.

Co je to vlastně trauma?

Definice traumatu je poněkud složitější – je to duševní stav, který vzniká po prožití situace, kdy se člověk cítí přemožený, bezmocný, zranitelný, vyděšený. V takových případech pak často mluvíme o posttraumatické stresové poruše, která je reakcí mozku oběti na prožitou hrůzu. Zde se vracíme k tolik známým výjevům z knih a filmů – vojáci propukající v hysterii při ohňostroji, oběti násilných činů, které obsesivně kontrolují, zda jsou zamčeny všechny dveře a ony jsou tím pádem v bezpečí… Příkladů je nespočet.

Trauma jako reakce na jednorázovou záležitost je ale diferenciálně odlišné od reakcí organismu na konstantní retraumatizaci. Oběť v tom případě v traumatické situaci zůstává – i proto, že pro ni může být nemožné odejít. Zde uveďme pro představu jako jeden z příkladů malé brečící dítě. Jeho matka ho nechává „vybrečet“ v postýlce, než se uklidní. Takové dítě je na člověku, který o něj pečuje, naprosto závislé a opuštění situace nepřipadá v úvahu. Ale co když se tahle situace dennodenně opakuje, dítě stále brečí a jeho rodič neplní svou primární úlohu – tedy naplňovat potřeby svého potomka a ukonejšit ho?

Když tělo sčítá rány

Co je ovšem na traumatu nejpodstatnější, nemusí být ani to, jak ovlivňuje naše chování. Bessel van der Kolk ve své knize odhaluje fyziologické dopady traumatu – tedy jak „tělo sčítá rány“. Například ve své studii manželského páru Stana a Ute Lawrenceových, kteří přežili traumatickou autonehodu, van der Kolk na konkrétních snímcích mozku ukazuje, jak různí lidé reagují odlišně v extrémní situaci. Zatímco Stanovi se začal vyplavovat adrenalin, byl schopen na situaci reagovat a z auta se dostat, Ute zůstala sedět ztuhlá v sedadle.

Ve své snaze trauma lépe pochopit provedli lékaři se svolením manželů magnetickou rezonanci obou mozků, přičemž u obou dvou účastníků přivodili pomocí různých smyslových prostředků flashback. Zatímco oba manželé v magnetické rezonanci prožívali znovu traumatický zážitek, lékaři s úžasem zjistili, že Stanův mozek se rozsvítil a zahltil se všemi možnými smyslovými vjemy.

Mozek Ute naopak zhasl – zažívala disociaci, kdy se mysl ve snaze se ochránit naprosto odpojí od tělesných prožitků a takříkajíc vypne nebo „zmrzne“. Disociaci často zažívají oběti sexuálního násilí, kdy skrz „vypnutí“ všeho tělesného chrání mozek oběť před plným pochopením traumatické události (to je také důvod, proč si trauma nemusíme pamatovat – mozek je ve svém módu určeném pro samotné přežití a traumatickou událost často vytěsňuje).

Každá reakce na traumatické prožívání vzniká hluboko v mozku a je naprosto nedobrovolná a nevědomá. Nedokážeme ovlivnit, jak na to, že se nám něco stane, budeme reagovat. Existují sice způsoby, jak lidé skrz opakované vystavování se stresovým situacím „trénují“ svůj mozek, ale zatímco se tento druh terapie setkává s úspěchem u strachů a fobií, u traumatu je její funkčnost nižší.

Výše zmiňovaná ACE studie taktéž ukazuje, jak vaše „skóre“ ovlivňuje mimo jiné i fyzické zdraví. Je prokázané, že oběti traumatu častěji trpí plicními a srdečními chorobami, nemocemi jater a zažívání, autoimunitními onemocněními, rakovinou a dalšími nemocemi, těmi psychickými nevyjímaje.

Trauma je vysvětlení, ale ne omluva

Negativní zážitky, včetně těch traumatických, jsou nevyhnutelnou součástí lidského života. Můžeme se ve výchově snažit být co nejchápavější a nejvnímavější a neubližovat druhým. Důležité je ale mít stejnou trpělivost a pochopení i sám pro sebe, protože jen pokud sami dokážeme přerušit koloběh mezigeneračního traumatu, které se nás může dotýkat, nebudou traumatizované naše děti a potažmo další osoby, se kterými přijdete do kontaktu.

Je možné, že jste se v článku poznali nebo že jste zažili „Aha!“ okamžik. Možná se začnete zamýšlet, že důvod, proč vám občas rupnou nervy, může pramenit z vašeho dětství. Důležité ale je, že trauma je vysvětlení, ne omluva, a my neseme za své chování zodpovědnost.

Existuje nespočet druhů terapií, od van der Kolkem vychvalovaného EMDR přes kognitivně-behaviorální terapii až třeba po jógu. Ačkoliv je důležité svůj problém pochopit a pojmenovat, stejně zásadní je i mít odvahu s ním něco dělat. Jedině tak se nám podaří trauma sice ne úplně vymýtit, ale podstatně zmírnit jeho dopady.