Mohla být skvělou vědkyní, ale o děti se „jí“ nikdo nepostará. Česká věda je v plýtvání ženami nejlepší v EU

Existuje mnoho prvenství, na které může být Česko právem hrdé. Třeba v české vědě najdeme lidí, kteří se zasloužili o nějaký historický milník, celou řadu. Všichni známe objevitele krevních skupin Jana Janského, držitele Nobelovy ceny za chemii Jaroslava Heyrovského, vynálezce kontaktních čoček Otto Wichterleho nebo vynálezce přístroje na výrobu nanovláken Oldřicha Jirsáka.

Možná vás při čtení těchto významných jmen něco zarazilo. Ve výčtu totiž chybí, byť jen jediná, žena (a zároveň jakýkoliv náznak humanitní vědy). Ne snad proto, že by tahle země nedokázala vyprodukovat plejádu fantastických vědkyň a ženského vědeckého potenciálu: tady by byl seznam také dlouhý, za všechny tedy jmenujme alespoň socioložku Jiřinu Šiklovou, jadernou fyzičku Danu Drábovou, imunoložku Blanku Říhovou, či socioložku Lucii Kalousovou. Jenže Česká republika aktuálně drží ještě jednu, výrazně smutnější „výhru“. Podle nové monitorovací zprávy Národního kontaktního centra – gender a věda Sociologického ústavu Akademie věd ČR je totiž postavení žen ve vědě u nás nejhorší ze všech zemí Evropské unie.

Plenky nebo mikroskop

Podrobnějším příčinám toho, že se slibné české vědkyně v určitém věku ze svých oborů nenávratně ztrácejí, jsme v dubnovém čísle letošní Heroine věnovali mnoho tiskových stran. Pro zájemce a zájemkyně máme i dvě skvělé podcastové epizody na toto téma, jednu z debaty na festivalu AFO v Olomouci, druhou s již zmiňovanou Marcelou Linkovou.

Ve zkratce se ale dá říct, že problémy ženského mozkového fondu v Česku zcela nepřekvapivě kopírují problémy nás, všech ostatních žen: čeká se, že péče (o děti, o domácnost, o stárnoucí rodiče, a tak dále) pro nás bude vždy na prvním místě, že upozadíme samy sebe v zájmu partnerovy kariéry (mnoho vědkyň má za partnery vědce a hádejte, kdo z nich pojede na půlroční výzkumný pobyt na Aljašku, zatímco se ten druhý bude starat o ratolesti), že nebudeme mít respekt a schopnosti potřebné k vedení týmu, nebo že se do některých odvětví zkrátka vůbec nehodíme. A tak vědkyně, ubíjené kromě výše jmenovaných problémů i všemi ostatními potížemi spojenými s vědou jako takovou (ať už jde o velkou časovou a osobnostní náročnost, slabé financování, nebo cokoliv dalšího), postupně odcházejí do ústraní a z výzkumných pozic míří na ty administrativní.

Někoho možná napadne otázka, proč by zastoupení žen ve vědě vůbec mělo být důležité. Tuzemská vědecká obec přece dokáže na poměry malé země uspět ve světě, máme za sebou důležité objevy a v laboratořích, výzkumných centrech a na univerzitách sedí řada šikovných lidí. Kdo se chce a má prosadit, ten se prosadí, i jakákoliv žena! Alespoň vytřídíme ty skutečně skvělé od těch, co si pomocí genderů hrají na pseudovědu vysávající veřejné peníze.

Pravda ale je, že mnoho potenciálně skvělých vědkyň se kvůli ohromnému množství překážek prostě neprosadí, protože na nekonečné valení sisyfovského kamene má každý z nás jen omezenou mentální kapacitu. Už vůbec se pak nedostanou do vedoucích vědeckých pozic, kde by mohly začít měnit podmínky pro další generace žen. A protože je zcela přirozené, že řada mužů a žen se na věci vlivem vlastní zkušenosti a životních podmínek dívá trochu jinou optikou a řada z nich také zkoumá to, co je samotné zajímá, ocitáme se v situaci, kdy věda leckdy automaticky klade rovnítko mezi člověka a muže a diví se, pokud se například infarkt projevuje u žen jinak než u mužů. O praktických dopadech vědy a světa designovaných pro muže jsem ostatně psala v komentáři pro web Heroine.cz před dvěma týdny.

Příčinu nedostatku Češek ve vědě tedy známe a víme, proč se skutečně jedná o problém. Nezbývá, než se s ním konečně začít vypořádávat – systematicky, důsledně, kreativně, na základě dat a ověřených postupů ze zahraničí. Jinými slovy tak, jak by spousta pečujících žen dělala přelomovou vědu, kdyby k tomu konečně dostala příležitost.