„Dělej! Sejmi ho!“ Jak poznat, kdy ambice rodičů malých sportovců dětem pomáhají a kdy naopak škodí
Máte doma nadějného malého sportovce a doufáte, že si za pár let pověsí na krk olympijskou medaili? Prožíváte jeho sportovní úspěchy a neúspěchy víc než on sám? Možná také patříte do početné skupiny ambiciózních rodičů, kteří v dobré víře, že pro ně chtějí to nejlepší, ničí svým dětem život. Hranice mezi podporou a tlakem je tenká a překročit ji není těžké.
„Dělej! Makej! Sejmi ho! Už nemůže! Je po angíně! Proboha, hejbni tím zadkem! To snad nemyslíš vážně! Dyť je o rok mladší!“ Máte pocit, že se jedná pokřiky adrenalinem vybuzených fanoušků MMA? Omyl. Jde o autentický přepis fandících rodičů na cyklistických závodech. Na trati jsou právě jejich desetileté děti. A hlavní cenou kupodivu nejsou dva miliony, jak by se podle intenzity emocí mohlo zdát, ale medaile a igelitka s reklamními předměty. Několik malých závodníků dojíždí s pláčem a zdá se, že zhruba stejný počet rodičů v nejbližších minutách dostane infarkt. Analyzují každý metr závodu, chyby, kterých se dopustil jejich potomek, i strategii jeho soupeřů. Někteří si závod natáčejí, aby doma mohli detailně rozebrat průjezdy zatáčkami.
Jen o pár let později přibydou do života těchto malých závodníků dvoufázové tréninky a přísné jídelníčky poskládané podle ideálního poměru makroživin v kombinaci s individuálními vzdělávacími plány anebo přímo rezignací na jakékoli vzdělání. Pokud na to mají rodiče finanční prostředky, najmou svým potomkům soukromé trenéry a pořídí jízdní kola v ceně automobilu. A to všechno s vidinou toho, že si doma vychovají budoucího olympionika a profesionálního sportovce.
Nesplněné ambice rodičů?
Zřejmě jedním z nejznámějších propagátorů cílevědomého přístupu rodičů k dětskému sportování je otec hokejisty Pavla Zachy. Ten svému cíli vychovat ze syna špičkového sportovce podřídil úplně všechno a na svůj ambiciózní plán se začal připravovat už před synovým narozením, kdy pročítal životopisy slavných osobností a hledal v nich spojující prvky, které by sám mohl ve výchově aplikovat. Když bylo jeho synovi pět měsíců, postavil pro něj tělocvičnu, do školky ho pak dával jen na dopoledne a pouze do dubna, jeho následnou školní docházku omezil na polovinu a týdně mu „naordinoval“ 22 hodin tréninku. V rozhovorech opakovaně odmítá, že by svému synovi sebral dětství, a naopak tvrdí, že mu zajistil mnohem pestřejší život, než měly ostatní děti – a úspěšnou sportovní kariéru k tomu. Proti tomu stojí například příběh lyžařky Šárky Záhrobské, která nařkla svého otce, že ji odmalička přetěžoval, izoloval od ostatních dětí a zničil jí život. Jejich spor skončil dokonce až u soudu.
