Skutečná hrůza pravých neštovic. Poznámka z dějin epidemií

Nevím, jak přesně se stalo, že se dnes koronavirus alias covid-19 srovnává s morem. Ten byl jednak bakteriálního původu, jednak zasahoval obyvatelstvo výrazně fatálnějším způsobem. Popravdě se zatím nezdá, že by koronavirus zasluhoval srovnání s jakoukoliv nemocí, která v minulosti způsobovala velké epidemie. Ani španělská chřipka není ideální pro komparaci, protože ta byla smrtelná atypicky pro jedince s dobrou imunitou. Navíc přišla na konci první světové války, my s koronavirem naštěstí bojujeme v podmínkách míru a prosperity.

Na druhou stranu by se možná mělo víc mluvit o pravých neštovicích, které mají s koronavirem přece jen víc společného. Na rozdíl od moru jsou totiž pravé neštovice také virového původu, mají i podobně dlouhou bezpříznakovou inkubační dobu a děsily lidstvo ještě v 60. letech 20. století. Pravé neštovice de facto vystřídaly právě mor, který Evropu v 18. století opouštěl. Neštovice ale v tom stejném 18. století způsobovaly skutečné pohromy. Odhaduje se, že na neštovice zemřely každý rok stovky tisíc Evropanů, v celém dvacátém století mají na svědomí až půl miliardy životů.

Vymýcené prokletí

Neštovice byly tím, čeho bychom se u koronaviru děsili stejnou měrou – smrtící nemocí, která byla podle dostupných údajů nejen násobně nakažlivější, ale ještě na ně umírala až polovina nakažených. Zatímco ale mor nevedl k žádnému velkému lékařskému pokroku, pravé neštovice byly revoluční v tom, že právě proti nim bylo vyvinuto první očkování. Proočkovanost však byla poměrně malá, takže ještě v 19. století pro většinu zeměkoule představovaly smrtelné riziko, za vymýcené byly prohlášeny roku 1980. Zhruba v této době se taky přestalo očkovat, takže hodně štěstí nám mladším, kdyby se někdo rozhodl neštovice vypustit ven z laboratoří.

Epidemie pravých neštovic jsou nám bližší právě v tom, že probíhaly přece jen v kontextu moderní mentality, přímo se potkaly se vzkvétajícím osvícenstvím, které nebylo nakloněné ptačím maskám morových doktorů ani průvodům bičujících se hříšníků. Jako hlavní prevence se doporučovala jednoduše karanténa. Tady nastal ale podobný problém jako u koronaviru, tedy dlouhá inkubační doba.

V 18. století už nebyl problém dopravit nákazu mezi kontinenty, nemluvě o evropských zemích, kde frčel nejen mezinárodní obchod, ale cestovaly i zástupy diplomatů, studentů a akademiků, politiků a kdokoliv další, kdo si to mohl dovolit. Ano, putování do hor nebo na pláž ještě nebyly populární jako o dvě stě let později, ale poznávací cesty, ozdravné pobyty, návštěvy daleko žijících příbuzných a přátel, eventuálně i sexuální turistika jen kvetly. Cestování v rámci vlasti bylo nejen levnější, ale snáz jste se domluvili mateřštinou, takže přejezdy od jedné hranice k druhé byly pro bohatší střední vrstvy už celkem běžné.

Z dnešního pohledu je zajímavé pozorovat, že panika propukala v postižených oblastech a bezprostředním okolí, ale jen o pár kilometrů dál kolikrát život nerušeně pokračoval dál, jako by se nechumelilo. Infekce se občas zcela nelogicky zastavovala, vyhýbala se celým městům, zatímco řídce osídlenými oblastmi se naopak mohla valit jako lavina.

Když bůh umírá, lidé se uzdravují

Bavíme-li se o kontextu konce 18. století, tehdejší medicína zažívala přerod do své modernější podoby – a opět v tom mělo prsty osvícenství. Společnost opouštěla představa, že nemoc je božím trestem a že bůh je zároveň hlavní nadějí nemocného na uzdravení. Osvícenství a průmyslová revoluce měly vliv i na náboženství, v řadě zemí probíhala některá z forem sekularizace a racionalizace. Místo k bohu se nemocní začali nejdříve obracet k lékaři a bůh se stal pomocníkem či poslední nadějí. (Na druhou stranu, zhodnotíme-li kriticky tehdejší lékařské praktiky, nelze než konstatovat, že až do poloviny 19. století bylo možná moudřejší raději se spolehnout na boha.)

Velmi populární formou „léčby“ bylo pouštění žilou, samozřejmě bez použití dezinfekce či anestezie, dále pak léky proti bolesti, často na bázi opia. Věřilo se, že míra bolesti je přímo úměrná závažnosti nemoci, utlumení bolesti bylo proto mnohými zaměňováno s léčbou. Za značný lékařský omyl lze označit i miasmovou teorii, která vysvětlovala šíření infekcí špatným vzduchem. Sice to připomíná rozumné varování před kapénkovou nákazou, ale v praxi miasmová teorie u lidí způsobovala až obsedantní větrání (aby „odešel zkažený vzduch“) a podceňování skutečných zdrojů nemocí, jako například u cholery, která ve skutečnosti pocházela z kontaminované vody.

Ač je zjevné, že k moderní medicíně mělo lékařství 18. století opravdu daleko, zdraví obyvatelstva nebylo špatné, zejména ve srovnání s druhou čtvrtinou 19. století. V době kolem Francouzské revoluce totiž ještě nebyl tak rozvinutý průmysl; další generace už však vyrůstaly v prostředí fabrik využívajících dětskou práci, obrovských chudobinců a donucovacích pracoven. Městská chudina doby viktoriánské by svým předkům, venkovanům z 18. století, mohla jen závidět. Podle některých studií byli lidé narození na konci 18. století dokonce v průměru vyšší a déle žijící než pozdější generace. Ovšem nakonec průmyslová revoluce a sekularizace skutečně vedla k rozvoji moderní medicíny.