Na běžnou školu nemá, tvrdil posudek. Dnes Zita vyhrává olympiády. Co systém neviděl, ale její máma ano?
Když byly Zitě čtyři roky, systém nad ní zlomil hůl. Dostala diagnózu autismu a doporučení, že do běžné školy nepatří. Její máma, lékařka a vědkyně Julie Vašků, se ale rozhodla věřit něčemu jinému než razítkům. V nové epizodě podcastu Hlas Heroine mluví o tom, jaké to je vychovávat dítě s tzv. dvojí výjimečností, proč je někdy lepší metal než terapie a proč společnost dráždí, když matka dítěte s hendikepem není na dně.
Příběh začal v momentě, kdy si Julie Vašků (dříve Dobrovolná) všimla, že se její dcera nevyvíjí stejně jako vrstevníci. Následovalo kolečko vyšetření, na jehož konci byla diagnóza, ale žádná pomoc. „Dostala jsem do ruky papír, že Zita má poruchu autistického spektra. S tím mě odeslali domů a tím to pro ten zdravotnický systém skončilo, což pro mě bylo trochu překvapivé,“ vypráví vědkyně a vysokoškolská pedagožka Julie Vašků.
Nedostala žádnou podporu, žádné doporučení, co s dcerou bude dál. Nepomohl ani posudek z pedagogicko-psychologické poradny. „Dostanete nějaké lejstro z poradny a tam je napsáno, že není doporučeno, aby se vaše dítě vzdělávalo v hlavním vzdělávacím proudu, což takhle Zita měla,“ popisuje Julie Vašků.
Foto: Ilona Kleníková
Posudek z pedagogicko-psychologické poradny mohl Zitě úplně zavřít dveře ke vzdělání už v bodě, kdy měla chodit do mateřské školy. Záleželo totiž zcela na vůli ředitele nebo ředitelky školky a později školy, jestli dívku, která má opožděný vývoj řeči a specifické vzdělávací potřeby přijme a vytvoří pro její vzdělávání podmínky.
Z první školky Zitu „vyhodili“, ale na další dostala šanci. I vstřícnou základní školu se povedlo pro Zitu najít až na druhý pokus. Na té první čelila dívka šikaně a ředitel se k tomu postavil velmi nečekaným způsobem. Jaké řešení navrhl, vypráví Julie Vašků v nové epizodě podcastu Hlas Heroine.
Zlom přišel až s testováním u psycholožky Šárky Portešové, která se zaměřuje na identifikaci nadání a vede brněnské centrum Invenio. Místo toho, v čem Zita „selhává“ a „nestačí“ se najednou pozornost obrátila k tomu, na co má talent a v čem vyniká. Pro rodinu to byl šok – poprvé slyšeli o Zitě něco hezkého.
„To bylo poprvé, kdy nám o Zitě řekli něco pozitivního,“ vzpomíná Julie Vašků. „Nemluvila a do té doby se všichni chovali, jako kdyby neexistovala. Bavili se o ní, jako by ani nebyla v místnosti. Ona tomu už v té době ale rozuměla. Jenom prostě neříkala nic nazpátek.“
S vědomím, že má doma dítě s „dvojí výjimečností“, Julie zcela změnila přístup. Místo aby se snažila dceru vměstnat do tabulek normálnosti, rozhodla se podpořit to, co ji dělá jinou. Tak se jí povedlo na běžné základní škole Zitu udržet, ale ona toho dokázala mnohem víc. Dnes studuje na prestižním gymnáziu, projevuje výjimečný výtvarný i hudební talent a vyniká v lingvistice.
Foto: ZŠ Pod Beckovem
Julie Vašků proto posílá vzkaz všem rodičům, kteří drží v ruce děsivý posudek a bojí se o budoucnost svých dětí: „To, že něco v daným momentu vypadá beznadějně, vůbec neznamená, že to bude za deset let beznadějné.“ Dvojí výjimečnost, kdy se mimořádné nadání může „schovat“ za určitý hendikep, je pro vzdělávací systém zatím těžko uchopitelný jev. Příběh Zity a její mámy ale může být inspirací, že stojí za to za své děti zabojovat.
Jak jí pomohlo poradit se s dospělými lidmi s autismem a co ji jako mámu dítěte s hendikepem nejvíc štve?
Celý rozhovor o tom, jak objevit talent skrytý za hendikepem a jak ustát tlak systému, poslouchejte v podcastu Hlas Heroine.
Plnou verzi epizody najdete na Forendors nebo s předplatným na Heroine.cz
Co dalšího v podcastu uslyšíte:
- Vypadala jako zdravé miminko. Kdy přišlo podezření, že je něco jinak?
- Proč Zita dlouho nemluvila? Význam slov nehledala v obsahu, ale v melodii
- Jak „divné“ koníčky pomohly Zitě najít si kamarády
- Jak učit děti chybovat, když se máma sama hroutí z pozdních příchodů
- O předsudcích, které nás štvou: Matka postiženého dítěte má trpět, ne tančit.
