„Dominik Feri nebude očištěn, a my musíme být schopni vidět proč,“ píše Kamil Fila

Komentář
Kamil Fila
| 28. 5. 2021 | 601 komentářů | 147 183
„Dominik Feri nebude očištěn, a my musíme být schopni vidět proč,“ píše Kamil Fila
Dominik Feri při zahájení kampaně koalice SPOLU 19. května 2021. Foto: Anna Vavríková / MAFRA / Profimedia

Původně jsem chtěl napsat dlouhý analytický komentář naplněný historickým kontextem a pomocí výrokové logiky rozebrat dosavadní komentáře, jež zazněly v kauze obvinění Dominika Feriho. Přihodit srovnání s několika filmy a romány, udělat průlet kulturními dějinami a provést sofistikovanou dekonstrukci mýtů o MeToo. Ale pak jsem si řekl Ne. Už jsem příliš unavený a otrávený vysvětlovat věci pomalu a důkladně. Nejsem naštvaný, jen mi došlo, že někdy je potřeba formulovat postoj jako úder kladivem.

Nežene mě osobní nenávist, nevolám po žádném lynči. Naprosto se mi hnusí zapojování rasistické nenávisti v současném vox populi. Cítím lítost, že hodně mladých lidí možná ztratilo ideály o politice a politicích. Neříkám ani, co přesně Dominik Feri spáchal a jak by měl být potrestaný. Pokud si ale někdo myslí, že bývalý poslanec očistí své jméno a dokáže daným ženám, že lhaly, tak se musel lapit do pořádného sebeklamu.

Od roku 2017 jsem coby filmový publicista kvůli hnutí MeToo v Hollywoodu (a postupně i v politice a byznysu) četl stovky případů a možná až tisíce výpovědí žen o sexuálním násilí. Mluvil jsem s lidmi, kdo se případy sexuálního násilí dlouhodobě zabývají, slyšel na toto téma hromadu rozhovorů a podcastů. Napsal jsem o tom kilometry textů. Na základě této zkušenosti z toho pro mě vyplývá jasné, dokonale statisticky podchycené poznání: Jakmile se objeví více nezávislých výpovědí, s ověřenými identitami, screenshoty konverzací, a k tomu další svědci a dříve podané (byť neprojednávané) stížnosti, vytváří se řetězec nepřímých důkazů a vyloupne se před námi modus operandi.

Myslet si, že jde o jakousi umělou kampaň nebo falešný poplach, může jenom někdo, kdo nerozumí problematice sexuálního násilí.

Je nemyslitelné, aby to byla konspirace. Dva na sobě nezávislé deníky, kde v každém existuje samostatný systém kontroly výstupů, nemůžou lživě instruovat více než deset žen a čekat, že jim to u soudu projde, nebo že nebudou žalováni. Není to ani „slovo proti slovu“, články v Deníku N a A2larmu nejsou žádný bulvár. Kdo tohle tvrdí, nechápe principy seriózní novinářské práce a nakládání s anonymizovanými zdroji, nebo si prostě neumí připustit hořkou pravdu. Mezi anonymními tweety a výpověďmi s ověřenou identitou mluvčích je galaktický rozdíl.

Drž hubu, nikoho nezajímáš

Případ Dominika Feriho je v základním principu jasný. Není pochyb o tom, že dělal věci, které překročily hranice konvenční morálky i zákona. Jak moc závažně budou tyto činy posouzeny, se dozvíme za rok nebo dva, snad ne později. Ale myslet si, že jde o jakousi umělou kampaň nebo falešný poplach, může jenom někdo, kdo nerozumí problematice sexuálního násilí.

Proč to nenahlásily?

Shutterstock

Ať už se debata o sexuálním násilí vede na základě kteréhokoliv skandálu, v diskusích se objevují velmi podobné názory a argumenty, zlehčující závažnost obvinění poukazováním na různé „neshody“. Proč to nehlásily dřív? Proč najednou všechny?

Presumpce neviny, dokonalá oběť a další mýty v diskusi o sexuálním násilí

Není „divné“, ale naopak naprosto normální, že většina žen potřebuje na zpracování traumatického zážitku několik let. Přestaňme se tomu divit, hrát překvapení nebo to pokládat jako rétorickou otázku, která slouží pouze jako potvrzení předsudků o „špatných obětech“, co nemají kam chodit, pít alkohol, být na seznamce atd. Uplakaná oběť utíkající na policii ještě se spermatem na stehnech je mýtus. Pokud znáte znásilnění jen z filmu, věřte, že takhle doopravdy nevypadá.

Nemusíme se dohadovat, jestli se to stalo. Můžeme jen čekat na výsledek soudu. Ten musí, samozřejmě, proběhnout co nejspravedlivěji. Ale veřejná debata by se neměla zastavovat na pochybách, jestli se to vůbec stalo. Stalo a bylo to tak, jak to popsaly dotyčné mladé ženy v článcích, protože není důvod, proč by si to měly vymýšlet. Mimochodem, na rozpoznání toho, že dlouhodobé chování Dominika Feriho nebylo v pořádku, žádný soud nepotřebujeme, stačí si přečíst o všem tom ponižování („Drž hubu, nikoho nezajímáš!“) a zvěcňování („Tak, kde tady máte ty kundičky?“). Něco takového nepatří do slušné společnosti.

Případy sexuálního násilí jsou ve skutečnosti velmi přehledné, vzorce se opakují s nepříjemnou přesností. Mocenská asymetrie, gaslighting, manipulace... Pokud se je jako společnost naučíme lépe rozpoznat, může nás to všechny změnit k lepšímu.  

Chování predátora má vzorec

Zcela v rozporu s realitou zaznívá, že se oběti „najednou“ domluvily a něco nahlásily. Naopak, byly vyhledány a dotazovány, jejich svědectví následně ověřována z dalších stran. Žádný zisk ani slávu z toho nemají a ani nemohou, jsou (naštěstí) anonymní – a anonymizace před veřejností (ale ne případnými soudy) je chrání před šikanou. My nejsme prodlouženýma rukama spravedlnosti, ta koná nezávisle na nás. Volání po exemplárním potrestání nemá nic společného s naším právním řádem; jako z jiného světa je skutečnost, že toto volání absurdně zaznělo i vůči novinářům a obětem.

Kritické myšlení je schopnost umět rozeznat určité schéma jednání, zde evidentně patologické na straně pachatele, a odlišit ho od ostatních, které můžou (!) být patologické na straně obviňujících.

Relativizovat si lze jakž takž dovolit v případě jedné ženy, která jde do médií sama a začne sériově obviňovat více mužů. Můžete být na pochybách u kolegyně z práce, která je v nějakém konkurenčním vztahu k obviněnému spolupracovníkovi. Relativizovat můžete případ, kdy partnerka obviní bývalého partnera ze zneužívání dětí. Tady je vždy na místě obezřetnost, tato schémata jsou podezřelá a zhruba tak třetina případů tohoto typu je falešných.

Relativizovat případ, kdy proti jednomu muži vypovídá více než deset žen, které musely být vypátrány, je znakem hlouposti a slepoty. Falešnost těchto případů se pohybuje v řádech jednotek procent (počítáno jen z těch oznámených, jinak jsou to promile a zlomky procenta). Čím více výpovědí a čím delší časový záběr, tím je případ věrohodnější (zejména pokud rozumíte chování sexuálních predátorů).

Chápu, že tyto řádky budou znít někomu tvrdě, stroze a černobíle, a možná se pokusí označit je za fanatismus a příklad nekritického myšlení. Kritické myšlení je ale především schopnost umět rozeznat určité schéma jednání, zde evidentně patologické na straně pachatele, a odlišit ho od ostatních, které můžou (!) být patologické na straně obviňujících. Kritické myšlení není říkat, že „nic doopravdy s jistotou nevíme“, přestože je to očividné.

Víc jako civilní světské osoby dělat nemůžeme. Nemusíme nikoho ostrakizovat, nahlížet mu do duše, měřit metafyzicky jeho vinu. To už je zbytečné. Naše rozpoznání pravdy se nemusí vylučovat s potenciálním odpuštěním nebo vírou v to, že se lidé dokážou změnit. Ale v roce 2021 nemůžeme předstírat, že daný vzorec jednání nevidíme. To je ostudné, hloupé a nelidské.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • LUCIE HRDÁ Tváří titulní strany je advokátka Lucie Hrdá. „Oběti připodobňují znásilnění k vraždě duše a mnoho z nich tvrdí, že by byly raději mrtvé, než aby žily s touto zkušeností dál. Pokud se na tyto zločiny stále pohlíží jako na ublížení na zdraví, je to podle mě naprosté nepochopení,“ říká v našem rozhovoru. Organizace Bez trestu, kterou spoluzakládala, zveřejňuje skutečné rozsudky, aby upozornila na to, za jaké činy odcházejí pachatelé od soudů jen s podmínečnými tresty. „O násilí nesmíme mlčet,“ říká Lucie a sama se neúnavně angažuje.
    Lucii Hrdou fotila naše spolupracovnice v Londýně Eliška Sky.
  • STOP NÁSILÍ NA ŽENÁCH! Nějakou formu domácího násilí zažilo 20–40 % žen. V době první covidové vlny narostlo domácí násilí až o 50 %. Každá třetí žena se stala terčem sexuálního obtěžování. Zkušenost se znásilněním má asi 5–10 % českých žen, přičemž naprostá většina z nich se nikdy neobrátí na policii. Co ještě potřebujeme slyšet, abychom jako společnost přestali zavírat oči před domácím a sexualizovaným násilím?
  • MŮJ ŽIVOT S MOHAMEDEM „Mohamed zná holky, jako jsem já (35+ single ženy s kariérou), jen z filmů. Já znám kluky jako Mohamed jen ze zpráv. Oba kolem těch stereotypů první týdny potichu našlapujeme. Nevíme, co čekat. On uzavírá svůj den modlitbou, já sklenkou vína.“ Michelle Losekoot svěřila Heroine svůj příběh o tom, jak nabídla hostitelskou péči jednomu z dětí, které na českém území skončily jako uprchlíci bez rodičů. Co při tom Michelle zjistila o sobě? A co o naší společnosti?
  • FAST FEMINIST FASHION Nakupují české feministky v řetězcích? Je udržitelná móda jen pro privilegované? A koho posiluje podceněné oblečení? Módní publicistka Veronika Ruppert se zamýšlí nad přesahy mezi feminismem a módou ohleduplnou k planetě i lidem. V příloze Sustainable přinášíme také rozhovor s klimatoložkou Táňou Míkovou a tipy na udržitelnější cestování z pera architekta Petera Bednára.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 601 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Laura | 28. 5. 2021 15:14

Jasně a stručně. Výborné!
Díky.

+371
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Oříšek | 28. 5. 2021 14:52

Toto je satira, nebo někdo vážně vyplodí něco tak hloupého?

-340
Reagovat