„Dominik Feri nebude očištěn, a my musíme být schopni vidět proč,“ píše Kamil Fila

Nežene mě osobní nenávist, nevolám po žádném lynči. Naprosto se mi hnusí zapojování rasistické nenávisti v současném vox populi. Cítím lítost, že hodně mladých lidí možná ztratilo ideály o politice a politicích. Neříkám ani, co přesně Dominik Feri spáchal a jak by měl být potrestaný. Pokud si ale někdo myslí, že bývalý poslanec očistí své jméno a dokáže daným ženám, že lhaly, tak se musel lapit do pořádného sebeklamu.

Od roku 2017 jsem coby filmový publicista kvůli hnutí MeToo v Hollywoodu (a postupně i v politice a byznysu) četl stovky případů a možná až tisíce výpovědí žen o sexuálním násilí. Mluvil jsem s lidmi, kdo se případy sexuálního násilí dlouhodobě zabývají, slyšel na toto téma hromadu rozhovorů a podcastů. Napsal jsem o tom kilometry textů. Na základě této zkušenosti z toho pro mě vyplývá jasné, dokonale statisticky podchycené poznání: Jakmile se objeví více nezávislých výpovědí, s ověřenými identitami, screenshoty konverzací, a k tomu další svědci a dříve podané (byť neprojednávané) stížnosti, vytváří se řetězec nepřímých důkazů a vyloupne se před námi modus operandi.

Je nemyslitelné, aby to byla konspirace. Dva na sobě nezávislé deníky, kde v každém existuje samostatný systém kontroly výstupů, nemůžou lživě instruovat více než deset žen a čekat, že jim to u soudu projde, nebo že nebudou žalováni. Není to ani „slovo proti slovu“, články v Deníku N a A2larmu nejsou žádný bulvár. Kdo tohle tvrdí, nechápe principy seriózní novinářské práce a nakládání s anonymizovanými zdroji, nebo si prostě neumí připustit hořkou pravdu. Mezi anonymními tweety a výpověďmi s ověřenou identitou mluvčích je galaktický rozdíl.

Drž hubu, nikoho nezajímáš

Případ Dominika Feriho je v základním principu jasný. Není pochyb o tom, že dělal věci, které překročily hranice konvenční morálky i zákona. Jak moc závažně budou tyto činy posouzeny, se dozvíme za rok nebo dva, snad ne později. Ale myslet si, že jde o jakousi umělou kampaň nebo falešný poplach, může jenom někdo, kdo nerozumí problematice sexuálního násilí.

Relativizovat si lze jakž takž dovolit v případě jedné ženy, která jde do médií sama a začne sériově obviňovat více mužů. Můžete být na pochybách u kolegyně z práce, která je v nějakém konkurenčním vztahu k obviněnému spolupracovníkovi. Relativizovat můžete případ, kdy partnerka obviní bývalého partnera ze zneužívání dětí. Tady je vždy na místě obezřetnost, tato schémata jsou podezřelá a zhruba tak třetina případů tohoto typu je falešných.

Relativizovat případ, kdy proti jednomu muži vypovídá více než deset žen, které musely být vypátrány, je znakem hlouposti a slepoty. Falešnost těchto případů se pohybuje v řádech jednotek procent (počítáno jen z těch oznámených, jinak jsou to promile a zlomky procenta). Čím více výpovědí a čím delší časový záběr, tím je případ věrohodnější (zejména pokud rozumíte chování sexuálních predátorů).

Chápu, že tyto řádky budou znít někomu tvrdě, stroze a černobíle, a možná se pokusí označit je za fanatismus a příklad nekritického myšlení. Kritické myšlení je ale především schopnost umět rozeznat určité schéma jednání, zde evidentně patologické na straně pachatele, a odlišit ho od ostatních, které můžou (!) být patologické na straně obviňujících. Kritické myšlení není říkat, že „nic doopravdy s jistotou nevíme“, přestože je to očividné.

Víc jako civilní světské osoby dělat nemůžeme. Nemusíme nikoho ostrakizovat, nahlížet mu do duše, měřit metafyzicky jeho vinu. To už je zbytečné. Naše rozpoznání pravdy se nemusí vylučovat s potenciálním odpuštěním nebo vírou v to, že se lidé dokážou změnit. Ale v roce 2021 nemůžeme předstírat, že daný vzorec jednání nevidíme. To je ostudné, hloupé a nelidské.