Úsměvy smutných matek. K boji s poporodní depresí potřebujete i svoje blízké

Lucie | 5. 10. 2021 9:47

Díky za článek, na tu šílenou hrůzu, v pár týdnech po porodu, když se začal blížit večer, v životě nezapomenu, k tomu fobie z toho, že nesmím usnout, jinak se synovi určitě něco stane... V porodnici bylo relativně hej, tam jsem ještě někoho dvakrát za den při vizitě zajímala, i když tedy jen od pasu dolu, peklo začalo pak. Pamatuji si, jak jsem se do hodiny po příchodu domů z porodnice svíjela pláčem držíc se za šprusle synovy postýlky a přibližně rok z toho nevyšla. Vybavuji si, jak jsem se vždycky s nadějí vypravovala k pediatře a zmateně odcházela, že jí vlastně (logicky) nezajímám... Vždycky jsem čekala, až syn usne při ježdění v kočárku abych se mohla, mimo lidi, vybrečet, takhle den po dni. Nechat čerstvé mámy bez podpory a pozornosti mi přijde fakt šílené, ani slůvko o něčem takovém nepadlo ani při předporodních kurzech a těhotenském cvičení, prostě přesně jak se píše v článku, všichni cukrblikují nad miminkem, máma musí být předpisově šťastná, a jestli vám přijde, že má kruhy pod očima, tak vezmeme miminko na dvě hodinky do kočárku ven, to jí pomůže... - jenže já mezitím doma šílela úzkostmi typu, že babička přeslechne auto, nebo že jsem syna málo oblékla a dostane zápal plic...

TBK | 4. 10. 2021 16:21

S novou rolí rodiče se člověku převrátí život vzhůru nohama i v ideálních podmínkách. Můj nehynoucí obdiv mají všechny maminky, ale ty, které musely za svým vztahem k miminku a k sobě projít peklem traumatizujícího porodu, strachu o život svůj i miminka, depresí, úzkostí....děláte, co můžete, a děláte to úžasně.