Práce, nebo život. Proč work-life balance stále znamená vybrat si jen jedno?
Vstřícný přístup zaměstnavatelů k zaměstnancům, kteří mají rodinu, o někoho pečují nebo jsou například v kategorii 50+, je pomalu nový standard. Respekt k soukromé sféře života člověka je vítaný pokrok, ale pořád jsou to jenom krůčky. Je načase usilovat o to, abychom si mezi prací a životem nemuseli vybírat.
Jak uvádí genderová expertka Klára Čmolíková Cozlová v připravované publikaci o slaďování soukromého a profesního života, ačkoli stárneme všichni, vliv jednotlivých životních stadií na pracovní dráhu je mnohem citelnější u žen: „U žen s největší pravděpodobností bude hrát významnou roli otázka rodičovství, tedy těhotenství a mateřství. A to i v případě, že těhotenství a mateřství plánuje až někdy v budoucnu, případně vůbec. Tyto představy a očekávání jsou často podvědomé. Okolí a společnost očekávají, že životní cyklus ženy bude jiný nežli životní cyklus muže. Ten sice také v určitém věku bude zakládat rodinu, jeho pracovní roli by to ale nemělo ovlivnit. Nicméně ženinu pracovní roli to ovlivňuje.
Nejprve je mladá, a tudíž nezkušená, přichází ze školy na pracovní trh. Následně je stále ještě mladá, ale pro potenciálního zaměstnavatele však již riziková, protože bude mít děti a bude odcházet na mateřskou, potažmo rodičovskou dovolenou. Následuje období, kdy ženy mají malé děti a ty jsou nemocné – pro zaměstnavatele opět riziko toho, že bude odcházet pečovat a starat se o děti v rámci ošetřování člena domácnosti. Pak děti sice odrůstají a již by riziko spojené s mateřstvím mohlo opadnout a žena by mohla rozvíjet svou kariéru a pro zaměstnavatele by mohla být zajímavou, ale ouha! Do popředí se dostávají další pečovatelské závazky o stárnoucí rodiče a prarodiče, které také bývají směřovány především na ženy. A pak seniorská fáze, kdy ženy často hrají roli pečujících babiček, vypomáhajících dcerám a snachám v rámci péče o děti.“
Patriarcha, který pomáhá v domácnosti tím, že když žena luxuje, on zvedne nohy. Superžena, která všecko obstará, nikoho o pomoc neprosí, i kdyby měla padnout. A tak dále a tak dále. Tyto stereotypní představy jsou omezující pro všechny.
Nemůžeme stále chápat otázku konfliktu mezi pracovní a soukromou sférou tak, že si zkrátka musíme vybrat, jestli bude na prvním místě práce, nebo rodina. V takové perspektivě je žena prakticky nezaměstnatelná, nebo sice zaměstnatelná, ale za cenu mnoha kompromisů, včetně těch v oblasti vlastních schopností, ambicí a tužeb.
Obrázky rodinného života
Stereotypních obrazů, které se pojí s tématem work-life balance, je celá řada. Maminka, které na práci vlastně vůbec nezáleží, chodí do ní jen kvůli výplatě a realizuje se až doma. Živitel rodiny, jehož úkolem je makat a vydělávat, a tím svým dětem dá víc, než kdyby je vozil v kočárku a měnil jim plínky. Patriarcha, který pomáhá v domácnosti tím, že když žena luxuje, on zvedne nohy. Superžena, která všecko obstará, nikoho o pomoc neprosí, i kdyby měla padnout. Krkavčí matka, která si děti pořizovala bůhvíproč, když buduje kariéru. Dítě, kterému je nejlépe u matky až do školního věku a ve školce by trpělo, i kdyby kvůli tomu měli všichni umřít hlady. A tak dále a tak dále. Myslím, že všichni cítíme, jak jsou tyto stereotypní představy pro všechny omezující.
Mýty o platové nerovnosti
Tak vy říkáte, že pay gap neexistuje? Realita je jinde a je mnohem komplexnější. Přečtěte si, čím argumentovat, až na vás v hospodě někdo vytáhne další mýtus.
Zejména mladší generace už se s takovýmto dělením rolí často nechce smířit a hledá jiné varianty a jejich kombinace. Jak ale připomíná například ekonom Filip Pertold, trh práce se mění jen velmi pomalu, setrvačnost tradičního nastavení je vysoká. A je potřeba mít na paměti, že zaměstnavatelé jsou celkem logicky orientováni primárně na zisk, a že tedy veškeré změny a opatření, které jim přinesou větší či menší dodatečné náklady, budou přijímat a zavádět pouze tehdy, pokud se jim to vyplatí.
Manažerky a kariéristky
To je ostatně jeden z důvodů, proč je dlouhodobě nějaké výraznější slaďování vnímáno zejména jako záležitost bílých halenek, tedy žen v kvalifikovaných a lépe placených profesích. Investice do takové pracovní síly je ze strany zaměstnavatele totiž vyšší, a proto má i vyšší zájem například na tom, aby se taková zaměstnankyně vrátila dříve z rodičovské nebo aby jiné časově omezené životní situace nemusela řešit odchodem ze zaměstnání. U méně kvalifikovaných činností, kde není potřeba zvláštní kvalifikace a dostatečné zaučení je otázkou několika dnů, asi těžko bude daná firma mít důvod například budovat firemní školku, pokud obecní kapacity nedostačují. Zaměstnankyně na mateřské a rodičovské totiž snáze a levněji nahradí někým jiným.
Čímž se ale dostáváme k dalšímu problému, které takto omezené chápání slaďování přináší. Pokud k němu přistupujeme pouze takto „volnotržně“, upevňujeme jev, který můžeme označit jako podzaměstnanost žen. Jako podzaměstnanost nemusíme vnímat jen situaci, kdy tyto osoby nemohou najít vůbec žádnou práci, ale i situaci, kdy pracují méně hodin, než by si přály, jsou zaměstnány v prekarizovaných pracovních formách (DPP, DPČ, tzv. švarcsystém a nedobrovolné podnikání) namísto klasických pracovních poměrů s pružným uspořádáním nebo akceptují zaměstnání, které neodpovídá jejich znalostem a zkušenostem. Nejde tedy jen o to, že ženy mají ztíženou možnost „budovat kariéru“, ale reálně ženy – matky, nebo ženy s jinými pečovatelskými závazky – můžou mít problém se vůbec uživit. A v podobě tzv. gender pension gapu se s nimi důsledky tohoto nastavení táhnou v zásadě až do konce života. Že společnost přichází o část jejich nevyužitého potenciálu, ani netřeba připomínat.
Otcovský bonus
Výše vykreslené stereotypní představy, které se se soukromým a pracovním životem pojí, jsou ovšem omezující i pro muže. V souvislosti s rodičovstvím se mluví o „otcovském bonusu“. To znamená, že dopady této životní fáze na pracovní aktivitu muže jsou zcela opačné, než jak je tomu u žen. U mladších mužů zaměstnavatelé neočekávají, že jim nastoupí na rodičovskou, tudíž se jeví jako vhodnější investice. Ve chvíli, kdy se skutečně otci stanou, pak výpadek rodinného příjmu (a to se vztahuje zejména na dlouhou rodičovskou a zcela nedůstojnou výši rodičovského příspěvku) posílí jejich funkci živitele rodiny.
Daří se vám sladit pracovní a soukromý život podle vašich představ?
To se projeví i v nutnosti více pracovat – odvádět větší množství práce, zůstávat ve firmě přesčas, najít si vedlejšák a podobně. Zvýšené pracovní úsilí se pak se často může odrazit v dalším kariérním postupu. Během období, kdy jsou děti velmi malé, tak otec svou pozici v práci spíše upevní, na rozdíl od matky, která o ni obvykle zcela přijde.
Jenže takový otcovský bonus není nutně procházka růžovým sadem. Je totiž spojen s velkou zodpovědností, tlakem doma i v práci a řadu let trvající nutností živit, živit a živit. Ne každý muž chce být redukován na chodící peněženku a ne každý muž má koneckonců k takové úloze i vhodné povolání. Pokud ho práce nebaví, nemá ji rád či ho přímo stresuje, ale změnit ji nemůže, protože vhodnější místo není nebo by na něm rodinu neuživil, rozhodně to není záviděníhodná situace.
Zároveň to není něco, o čem se často mluví, mimo jiné právě i kvůli tomu, jak pozitivně je pozice živitele rodiny a otcovského bonusu rámována. K tomu připojme některé další stereotypy pojící se s tradičním vnímáním maskulinity, a máme zde živnou půdu nejen pro stres a vyhoření, ale třeba i pro alkoholismus, nárůst agresivity a další nežádoucí jevy.
Mother-shaming
Každá žena se musí určitým způsobem vyrovnat s rolí matky. Ať má děti své, nevlastní, nebo vůbec žádné, bude konfrontována s kritikou a hodnocením, jaká je či není matka.
Nejde přitom jen o práci. Není jednoduché najít si cestu ke svému dítěti, když ho prvních i několik let jeho života vidíte hlavně spát. Přes různé populární (ale dost hloupé) rady o desetiminutových otcích to každému novopečenému tatínkovi takto opravdu nestačí. A nestačí to ani jeho rodině.
Společnost péče
A to pořád ještě není všechno. I pokud do debaty o slaďování soukromého a profesního života zahrneme mladé otce, pořád je osazenstvo značně neúplné. Slaďovat totiž mohou, musejí a potřebují i lidé bez dětí, případně ti, jejichž děti už nejsou ve věku, kdy vyžadují intenzivní péči. Jedním z nerozporovatelných megatrendů je stárnutí populace a jeho projev můžeme ve fenoménu sendvičové generace vnímat už nějakou dobu sami na sobě. Jsou to opět ženy, na kterých leží péče významnějším dílem, a jsou to opět ženy, které jí musejí často dát přednost před prací, což s sebou nese řadu negativních důsledků. I zde je tedy dobré na tyto osoby a jejich potřeby myslet a brát ohled, ale ani zde toto nebude stačit.
Je nanejvýš důležité, abychom konečně uvažovali o péči jako o důležité společenské hodnotě, na níž bychom se měli všichni podílet a která by měla být společensky i ekonomicky oceněna. Není žádoucí ji strkat do kouta a předstírat, že neexistuje, že neexistuje stáří nebo že se všechno samo nějak z lásky neviditelnou ženskou rukou vyřeší. Je nutné uvažovat o péči jako o součásti lidského života, nikoli jako o břemenu, které je potřeba hlavně na někoho přenést – ať už na rodinnou příslušnici, nebo třeba na prekarizovanou migrantku, kterých se v rámci globálních řetězců péče pohybují celé zástupy.
Zastaralý model chápání slaďování soukromého a profesního života jako výhradní záležitosti mladých matek neprospívá už dávno vůbec nikomu, dokonce ani matkám samotným.
Ještě důležitější je pak uvědomit si, že slaďují i lidé, kteří nepečují o děti nebo o starší příbuzné. I oni mají nárok na svůj osobní prostor, na život a na to, aby pro ně práce nemusela být vším. Třeba proto, že pečují o svou komunitu, anebo zkrátka potřebují čas sami pro sebe.
Chléb i růže
V Matoušově evangeliu se dočteme, že nejen chlebem má být člověk živ. Platí to univerzálně, nejen pro ty, kdo kromě chleba přijímají i Boží slovo. Z obdobného požadavku nakonec vycházela i velká část ženského hnutí, která se pod sloganem „Bread for all, and Roses, too“ domáhala toho, aby ženy na Západě mohly nejen pracovat, ale mohly mít vše, co život přináší. Nejen mzdu, ale i důstojné pracovní a životní podmínky, veřejný hlas a volební právo. Je načase očekávat od dnešní společnosti ještě více. Zastaralý model chápání slaďování soukromého a profesního života jako výhradní záležitosti mladých matek neprospívá už dávno vůbec nikomu, dokonce ani matkám samotným.
V České republice fungujeme více než třicet let v rámci neoliberální adorace individuálního pracovního výkonu, která nás dovedla akorát tak do křeččího kolečka ve workoholické montovně Evropy. Zejména my sami bychom si tedy měli v první řadě uvědomit, že náš život má hodnotu i jinde než jen na výplatní pásce. Kromě požadavku na důstojné odměňování bychom tak měli intenzivněji apelovat i na lepší celospolečenské slaďovací možnosti, nejen pro snazší druhou směnu, nejen pro individuální kariéru. Je potřeba se posunout dále a akceptovat, že nikdo není v životě jen a výhradně zaměstnancem, a ničím jiným.
