Obtěžování u lékaře není ojedinělý exces. Systém ale pacientky nechrání

KauzaSexuální násilí
Sexuální obtěžování
Pavel Houdek
| 8. 11. 2021 | 29 komentářů | 15 683
Obtěžování u lékaře není ojedinělý exces. Systém ale pacientky nechrání
Zdroj: Shutterstock

Žena je málokdy v životě ve zranitelnější pozici, než když kvůli gynekologickým obtížím navštíví lékaře. Není vám dobře, máte obavy o své zdraví, jste nervózní. Navíc ležíte v nepohodlné pozici, s odhalenými intimními partiemi nebo ve spodním prádle. A najednou se to stane… Gynekolog do vás strčí prsty a „zkouší, jak vám funguje klitoris“. Jsou i jiná místa, kam se vydáte kvůli péči o své zdraví. Fyzioterapeut vás bez zeptání začne „masírovat“ prsty ve vagíně. Klinický psychiatr vás začne líbat. Sexuolog vám nabídne svůj penis jako „terapii“. Psycholog vám začne nabízet, že vás nafotí nahou.

Nic ze situací z předchozího odstavce jsem si nevymyslel. Všechny pochází z výpovědí žen, které mám k dispozici, nebo z veřejného prostoru, kde byly sdíleny. Protože žádný výzkum na toto téma neexistuje, položil jsem otázku „Zažili jste někdy sexuální obtěžování ze strany lékařského personálu?“ veřejně na sociální síti. Přišly mi desítky výpovědí. Návazné ankety se stejnou otázkou se zúčastnilo 1500 vesměs mladých žen, a přes deset procent z nich se vyjádřilo, že takovou zkušenost mají.

Nejde o reprezentativní výzkum. Taková anketa podléhá mnoha zkreslením, nicméně i tak je to strašné číslo. Podle všeho se zdá, že obtěžování kryté bílým pláštěm je rozšířenější, než by se na první pohled mohlo zdát. A letmý pohled do veřejného prostoru tuto hypotézu potvrzuje.

Jsme v roli pacienta a lékař je pro nás autorita. Logicky předpokládáme, že to s námi myslí dobře, že nás podrobuje nepříjemné proceduře pro naše blaho a v nezbytně nutné míře, aby nás mohl léčit.

Sexuolog Ondřej Trojan, který pacientkám nabízel masturbaci jako terapii, je stále aktivním odborníkem a ve veřejném prostoru se mimo jiné vyjadřuje k tématu znásilnění. Když se jeho kolega Radim Uzel na konferenci na půdě Univerzity Karlovy na pódiu pochlubil, že po zadku poplácal desítky sestřiček, odpovědí byl jen hlasitý smích publika. Poté, co se na sociálních sítích objevily konkrétní a podepsané výpovědi o tom, že psychiatr Jan Cimický obtěžuje v ordinaci své pacientky, rozhostilo se ve veřejném prostoru ticho.

Právo na informovaný souhlas

U lékaře jsme v několikanásobné nevýhodě. K již popsané zranitelnosti, plynoucí ze zhoršené psychické a v mnoha případech i fyzické kondice, nepříjemné nebo z principu ponižující tělesné poloze nebo bez oblečení se ještě přidává fakt, že jsme v ordinaci. Jsme v roli pacienta a lékař je pro nás autorita. Logicky předpokládáme, že to s námi myslí dobře, že nás podrobuje nepříjemné proceduře pro naše blaho a v nezbytně nutné míře, aby nás mohl léčit.

Ve jménu výuky?

Situací, do kterých se podle svých slov dostalo mnoho žen a která je zároveň velmi často bagatelizována, je tréninkové vyšetřování studenty a studentkami medicíny bez souhlasu pacientky. „Při vaginálním ultrazvukovém vyšetření z ničeho nic přišlo do ordinace asi 5 mladých mediků (1 žena, 4 muži). Bylo mi v tu chvíli naprosto hrozně. Žádný souhlas s přítomností studentů jsem já ani rodiče nedali. Nikdo se mě ani na místě nezeptal, prostě tam nakráčeli přímo mezi moje roztažený nohy.“ Ze strany studentů přirozeně nejde o jednání sexuální povahy, přesto ho pacientky oprávněně vnímají jako ponižující a sexualizované – a jde samozřejmě o nepřijatelný postup!

Pokud jde o přímé sexualizované obtěžování, jen některé případy jsou jasné a zjevné: „Můj první gynekolog do mě strčil prsty a „zkoušel funkčnost klitorisu.“ „Když mi bylo asi deset, chodila jsem po úrazu na ortopedii – doktor mě tam objímal, i když jsem mu řekla, že je mi to nepříjemné, nechtěl mě pustit, sahal na mě bez souvislosti s vyšetřením…“.

Většinou ale situace tak jasná není. „Pan doktor mě při bolestech břicha vyšetřil rektálně. Při tom si opřel palec o můj klitoris a hýbal s ním. Přihlížela tomu sestra.“ Pro laika je navíc často nemožné rovnou na místě vyhodnotit, zda je daný postup legitimní, nebo jde o sexualizované zneužívání daleko za hranicí lékařské etiky i obecné morálky. „Můj pediatr zásadně poslouchal srdce děvčat nahoře bez i v pubertě“. V mnoha případech se navíc daný postup skutečně využívá – gynekolog přeci prsty do vagíny někdy strká. Některé fyzioterapeutické procedury skutečně probíhají skrz řitní otvor nebo vagínu. Někdy může být legitimní, když nás lékař nechá klečet nahé na čtyřech.

Jak tedy poznat, že se děje něco, co se dít nemá? Jedním ze základních práv, které jako pacient/ka v jakémkoliv zdravotnickém zařízení máte (tedy nejen u praktického lékaře nebo gynekologa, ale třeba i klinického psychiatra nebo fyzioterapeuta), je právo na informovaný souhlas, vyplývající ze zákona o zdravotních službách.

Lékař vám musí srozumitelně – tedy tak, abyste to pochopil/a, bez přemíry medicínského žargonu a odborných termínů – vysvětlit povahu zákroku. Pokud vám něco není jasné, máte právo se doptat. Pokud pak začne dělat něco úplně jiného, co vám nepopsal a k čemu jste nedala souhlas, jde přesně o moment, ke kterému nesmí docházet a který by vás mohl varovat.

Stalo se vám, že se k vám lékař choval s nepatřičnou intimitou nebo vás nutil se svléct?

Dokonalá oběť a další mýty o sexuálním násilí

Ať už se debata o sexuálním násilí vede na základě kteréhokoliv skandálu, v diskusích se objevují velmi podobné názory a argumenty, zlehčující závažnost obvinění poukazováním na různé „neshody“. Proč to nehlásily dřív? Proč najednou všechny? Bez přímých důkazů přece nemůžeme někomu zničit život! 

Presumpce neviny, dokonalá oběť a další mýty v diskusi o sexuálním násilí

Lékař jsem tu já

Z požadavku na informovaný souhlas logicky vyplývá, že jakýkoliv postup můžete svobodně odmítnout. Pomyslný vykřičník, který by vám měl napovědět, že se děje něco nekalého, je nátlak. V mnoha výpovědích se opakoval stejný scénář: pokud žena odmítla určitý postup (například odhalit prsa), lékař začal být nepříjemný, zvedal hlas a odvolával se na svou autoritu („Přesně to se stalo i mě na pohotovosti, když mi bylo 14. Přišla jsem tam se zažívacími problémy, ale doktor si chtěl poslechnout, jak dýchám. Když jsem řekla, že se vysvléct nechci, tak mě seřval, co si o sobě myslím.“). Několikrát se objevilo dokonce i fyzické donucení („Když jsem si držela sundané tričko alespoň na bradavkách, strhl mi ruku dolů s tím, že lékař je tu on.“). Jakýkoliv nátlak je nejen neprofesionální, ale také nepřípustný.

Je potřeba jasně říci, že není žádnou hanbou ani osobním selháním, pokud se takovému nátlaku podvolíte. Koneckonců, může jít o akutní obtíže a vy prostě potřebujete pomoci a opravdu nemáte náladu a často ani sílu jet někam jinam a trávit hodiny v čekárně. Nebo prostě zamrznete, což je v takové situaci přirozená reakce. Třeba vám celá situace dojde až zpětně. Pamatujte, že v žádném případě to ani tak není vaše vina.

Pokud jde o zjevný trestný čin – v tomto případ nejspíš znásilnění nebo sexuální nátlak –, máte možnost podat trestní oznámení na Policii ČR. Připomínám, že znásilnění je v trestním zákoníku definováno široce jako „jakékoliv ukájení pohlavního pudu na těle oběti“, tedy nejde jen a pouze o soulož, ale třeba právě o penetraci prsty, osahávání atd.

Odejděte, stěžujte si nebo si vemte právníka

Chcete svoji situaci řešit? Na prvním místě je důležité vzpomenout vaše zákonné právo na změnu lékaře. Pokud se u toho vašeho z jakéhokoliv důvodu necítíte dobře, využijte jej a začněte chodit k jinému. Ohledně stížnosti na nevhodné chování radí právník specializující se na lékařské právo Ondřej Dostál obrátit se nejprve na vedení zdravotnického zařízení, případně na krajský úřad (v Praze na magistrát) jakožto správní orgán, který poskytovateli udělil oprávnění k poskytování zdravotních služeb. Krajský úřad musí vaši stížnost vyřídit do 30 dnů (respektive do 90 dnů s možností prodloužení, pokud na posouzení situace ustanoví nezávislého odborníka).

Ohledně medicínského pochybení si lze na konkrétního lékaře stěžovat na České lékařské komoře. Podle reakcí z rozhovorů s oběťmi, které tento postup zvolily, ale není na místě dělat si naděje na rychlé a rázné řešení. Jde o profesní komoru, nikoliv správní úřad, a rozhodování si řídí jen sama a podle všeho velmi „kolegiálně“. V závažných případech by v úvahu podle právníka Ondřeje Dostála připadala i žaloba na ochranu osobnosti. Na ni však již potřebujete pomoc kvalifikovaného právníka.

Zda o své zkušenosti budete s kýmkoliv mluvit, je samozřejmě jen na vás. A dovedu si představit desítky důvodů, proč je lepší si je nechat pro sebe a nic neřešit. Třeba proto, že jste mladá žena a na druhé straně stojí respektovaný lékař, třeba profesor nebo primář. A bude to slovo proti slovu. Nejspíš si říkáte, kdo vám bude věřit. Na druhou stranu – je velmi nepravděpodobné, že daný lékař obtěžoval jen vás. A když zvednete hlas, možná se přidají i další. Ale stále je tam ono „možná“…

Horší péče kvůli strachu

Nikdo vás nežádá, abyste na sebe braly břímě nápravy světa, obzvláště poté, co jste si prošly traumatizující zkušeností. Není odpovědnost obětí, aby se vydaly na strastiplnou cestu konfrontace pachatele. Je to jen možnost; možnost, která vám může pomoci vzít si svou sílu zpět. Skutečná zodpovědnost za nápravu problému je na nás všech. Na celé společnosti.

Zdravotnictví nesmí zůstat další oblastí, ke které ženy mají horší přístup než muži. Z toho, co o problému po přečtení výpovědí vím, se zdá, že tomu tak fakticky je – třeba už jen proto, že zatímco muž hledá především co nejkvalifikovanějšího odborníka, žena navíc preferuje jako lékaře – ze strachu z obtěžování nebo i jen nepříjemných pocitů – ženu.

Obtěžovaná pacientka je tak vlastně poškozena dvakrát – jednou obtěžováním samotným a podruhé omezením přístupu k lékařské péči.

Mnohokrát se ve výpovědích objevovalo, že konkrétní zdravotní problém zůstal po špatné zkušenosti se sexualizovaným obtěžováním raději nedořešený, než aby se obtěžování opakovalo. Například již zmíněná pacientka z ortopedie dodává: „Přestala jsem tam kvůli tomu chodit. Dodnes nemám koleno uzdravené, protože jsem se po té zkušenosti bála…“ Obtěžovaná pacientka je tak vlastně poškozena dvakrát – jednou obtěžováním samotným a podruhé omezením přístupu k lékařské péči.

Téma sexualizovaného obtěžování ve zdravotnictví nesmí být tabu; je nejvyšší čas toto téma naplno otevřít. Jen tak se můžeme posunout k diskusi o tom, jak změnit systém a nastavit mechanismy tak, aby k podobnému jednání docházet nemohlo. A taky k potrestání pachatelů, kteří nesmí mít pocit, že bílý plášť znamená nedotknutelnost.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • LUCIE HRDÁ Tváří titulní strany je advokátka Lucie Hrdá. „Oběti připodobňují znásilnění k vraždě duše a mnoho z nich tvrdí, že by byly raději mrtvé, než aby žily s touto zkušeností dál. Pokud se na tyto zločiny stále pohlíží jako na ublížení na zdraví, je to podle mě naprosté nepochopení,“ říká v našem rozhovoru. Organizace Bez trestu, kterou spoluzakládala, zveřejňuje skutečné rozsudky, aby upozornila na to, za jaké činy odcházejí pachatelé od soudů jen s podmínečnými tresty. „O násilí nesmíme mlčet,“ říká Lucie a sama se neúnavně angažuje.
    Lucii Hrdou fotila naše spolupracovnice v Londýně Eliška Sky.
  • STOP NÁSILÍ NA ŽENÁCH! Nějakou formu domácího násilí zažilo 20–40 % žen. V době první covidové vlny narostlo domácí násilí až o 50 %. Každá třetí žena se stala terčem sexuálního obtěžování. Zkušenost se znásilněním má asi 5–10 % českých žen, přičemž naprostá většina z nich se nikdy neobrátí na policii. Co ještě potřebujeme slyšet, abychom jako společnost přestali zavírat oči před domácím a sexualizovaným násilím?
  • MŮJ ŽIVOT S MOHAMEDEM „Mohamed zná holky, jako jsem já (35+ single ženy s kariérou), jen z filmů. Já znám kluky jako Mohamed jen ze zpráv. Oba kolem těch stereotypů první týdny potichu našlapujeme. Nevíme, co čekat. On uzavírá svůj den modlitbou, já sklenkou vína.“ Michelle Losekoot svěřila Heroine svůj příběh o tom, jak nabídla hostitelskou péči jednomu z dětí, které na českém území skončily jako uprchlíci bez rodičů. Co při tom Michelle zjistila o sobě? A co o naší společnosti?
  • FAST FEMINIST FASHION Nakupují české feministky v řetězcích? Je udržitelná móda jen pro privilegované? A koho posiluje podceněné oblečení? Módní publicistka Veronika Ruppert se zamýšlí nad přesahy mezi feminismem a módou ohleduplnou k planetě i lidem. V příloze Sustainable přinášíme také rozhovor s klimatoložkou Táňou Míkovou a tipy na udržitelnější cestování z pera architekta Petera Bednára.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 29 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Jana Sýkorka | 8. 11. 2021 9:04

To je už druhý článek na Heroine.cz od Pavla Houdka který mi dodal kuráž řešit trauma. Děkuji. Vy pane Houdku skutečně měníte lidem životy. Prosím, pište a bojujte perem i na dále.

+33
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

umfa | 9. 11. 2021 17:22

Nabízíte příliš mužské, šovinistické a patriarchální řešení. Kdepak doktorovi nádobíčkem zakroutiti nebo aspoň mu jednu fláknout. Na to se musí pěkně po feministicku :-)

-8
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu