Heroine do schránkyPředplatit časopis 
Předplatné časopisu

Rituály, tradice, traumata. Pokud pro vás Velikonoce ztratily smysl, dejte jim nový

Nové staré zvyky
Jana Patočková
| 18. 4. 2022 | 16 komentářů | 10 396
Rituály, tradice, traumata. Pokud pro vás Velikonoce ztratily smysl, dejte jim nový
Foto: Shutterstock

Velikonoce jsou mnohovrstevnatým svátkem, který propojuje tradice různého původu. „Svátky jara“ se slily do kulturního mixu, asi jako když si jidáše namažete Nutellou. Což takhle všechny tradice, kterým se většinou spíše vyhýbáme, než abychom je vítali, přetvořit v něco nového a osobnějšího?

Velikonoce jsou pro mě spjaty s křesťanskou tradicí, konkrétně s římsko-katolickými obřady. Spíš než pomlázka se u nás ctily povinné návštěvy svátečních bohoslužeb a rituály, které se mi jako dítěti pevně vryly po paměti na vědomé i nevědomé rovině. Mytí nohou kněží na Zelený čtvrtek, Velkopáteční ticho a zlověstné klapání řehtaček místo zvonů, které odletěly do Říma, vůně kadidla, křížová cesta, líbání nohou plastiky ukřižovaného Krista, nekonečně dlouhá sobotní Vigilie a konečně vyústění v podobě nedělní mše oslavující vzkříšení, která v mých vzpomínkách představuje katarzi a společenský vrchol, kdy po dnech podivného utrpení přijde vytoužená chvíle, kdy si vezmu nové šaty, aby mě „beránek nepokakal“.

Ministrantka nesmí k oltáři

Každý ze zmíněných rituálů byl fascinující exkurzí do světa, který jsem jednou měla pochopit. Tehdy ve mně vyvolával zvláštní směs zvědavosti, neuchopitelného děsu a společenské paralýzy. Pozorování mytí nohou dospělých mužů v rituálních rouchách mě zvláštně odpuzovalo a fascinovalo zároveň. Ve špalíru na líbání Ježíšových nohou mě vždycky políval stud a strach – co když zakopnu? Jak se mají nohy dřevěné plastiky políbit „správně“, co když je oslintám? A proč mají vlastně katolíci „kink“ na nohy, napadá mě podvratně dnes?

Pomlázka a koleda nabývá trapných nebo traumatizujících rozměrů právě v období puberty. Tehdy totiž dochází k plnému uvědomění si společenských mechanismů, které nás obklopují a jichž jsme chtě nechtě součástí.

Barvení vajíček a chození na koledu pro mě bylo doplňkovým „zbožím“ z čítanky. Vajíčka doma nikdy nechyběla, ale žádná pomlázka se nekonala, možná i proto, že jsem vyrůstala jako městské dítě a chodit od bytu k bytu po sídlišti bylo zvláštně nepatřičné. Důležitý byl kostel. Jako dítě jsem si nekladla moc otázek a ritus Velikonoc nezpochybňovala. Že je svět a život komplexnější a přesahuje můj jednoduchý svět, jsem pochopila na prahu rané puberty. Byla jsem ministrantka a dost mě to bavilo, navíc jsem zvládala i úkony pro pokročilé, jako obsluhování kadidelnice. A měla jsem v oboru ambice! Úspěšně jsem se proministrantovala i do slavnostního poutního procesí z Prahy do Staré Boleslavi. Chtěla jsem ministrantovat během velikonočních bohoslužeb u Matky Boží před Týnem, tedy tam, kam jsme běžně na Velikonoce chodili.

Máte rádi velikonoční tradici šlehání pomlázkou?

Jenže se ukázalo, že ačkoli jsem byla zkušenou ministrantkou, u Týna se během Velikonoc držela přísná tradice, která znamenala nejen celý ritus v latině, ale hlavně vyžadovala absolutní zákaz dívek u oltáře. Počkat, Beránku Boží, já jsem dobrá ministrantka, ale nemůžu tě oslavit, jak se patří během nejdůležitějších bohoslužeb celého roku, protože jsem dívka? Vždyť jsem ti celý život líbala, i přes ten divný pocit, nohy! 

Je to jen banální osobní historka, ale přesto si živě vzpomínám, jak se mi v té chvíli zjevil celý „dospělý“ svět. Život a tradice, které pojímají ženy jako doplňkový materiál, jenž se biologicky nehodí pro určité typy činností a v rituálech zastává roli pasivního pozorovatele. Probudilo se moje vnitřní „proč“ a nechalo ve mně dodnes nevyčpělý pocit životní nespravedlnosti, kterou nedokázalo racionálně vysvětlit nic, natož prosté „takhle se to dělalo a dělat bude“. 

Čtěte také: Soudíme a manipulujeme

Hnutí pro životFoto: Profimedia

Hnutí pro život odkrylo to, co se snaží ve veřejném prostoru poslední roky spíše skrývat. V reakci na zprávy o znásilněných ukrajinských ženách, které shánějí nouzovou antikoncepci, obhajovalo život plodu nad svobodnou volbou ženy. O co hnutí, které se tváří jako podpora ženám a rodinám ve skutečnosti jde? 

Hnutí pro život změnilo strategii, aby se vklínilo mezi české ateisty

Po velikonočním debaklu jsem slibnou dráhu ministrantky uzavřela. Zůstávám dál v roli tichého pasivního pozorovatele, který si velikonoční pašije a rituály rád prožije jako návštěvník divadelního představení s hlubokou katarzí, ale aktivně se neúčastní. I přes to je pro mě křesťanské poselství Velikonoc dodnes silným příběhem, který nám má co říct.

Pomlázka ze supermarketu a strejda v lihu

Pro většinu lidí je to o Velikonocích o něčem jiném. Ze směsi pohanských a křesťanských rituálů nám tu zůstaly spíše jen symboly osekané na artikly, které jdou dobře prodat. Mezi nimi – kromě vajíček, zajíčků a beránků, které najdeme i jinde po světě – kraluje tradiční česká pomlázka. Čerstvé jarní mlází spletené a opentlené symbolizovalo život, mládí a vitalitu. Ale tradiční umění splétání pomlázky neboli také tatara už ovládá málokdo, zatímco pomlázka coby spotřební artikl je ke koupi všude.

Z omlazovacího rituálu, který měl zajistit dobrou úrodu, plodnost, prosperitu a kterému byli vystaveni všichni, nejen ženy, ale celé hospodářství od zvířat po statkáře, nám tu zůstala pověra ženského usychání a koledovačka, která může nabýt trapných i traumatizujících rozměrů. Pro ženy především. Podle nejrůznějších historek mých přátel a známých byly pondělní zvyky i v dětství často vnímané jako narušení osobního prostoru a rozdělení světa na dominantní mužský a pasivní ženský, ať už s nádechem absurdního komična poloopilých strejdů, kteří se potácí po předsíni, nebo pubertálních „sousedovic kluků“, kteří šupačku pojímali jako možnost nekontrolovaně a se společenským konsenzem vypustit nahromaděnou agresivitu.

Velikonoce slavím v krajině. Taky ráda v tomto čase obřadně uklízím, chodím sbírat divoké zelené jedlé rostliny a snažím se dost omezit alkohol.

Pomlázka a koleda nabývá, podobně jako můj příběh z kostela, trapných nebo traumatizujících rozměrů právě v období puberty. Tehdy totiž dochází k plnému uvědomění si společenských mechanismů, které nás obklopují a jichž jsme chtě nechtě (často právě nechtě) součástí. Trapno, někdy i násilí a nesmyslnost opakování mantry „abys neuschla“ tak často může vést k tomu, že se rozhodneme tuhle tradiční „legraci“ v dospělosti vypustit.

Čím dál méně akceptovatelné činnosti spojené s pomlázkou ostatně nejsou žádnou skutečnou tradicí. Každý folklorista vám řekne, že s původními svátky nemá naše podoba Velikonoc společného téměř nic a zažitou máme spíš obrozenou podobu z pozdějších dob, a to především první republiky. Co kdysi k tradici také patřilo a dnes se vytrácí, je rituální hledání mladých proutků, pletení, společenská a rodinná pospolitost. To, že z pomlázky na mnoha místech republiky zůstala slavnost beztrestného mlácení žen, ale není chyba tradic. Je to na nás, ne na svazku pružného klestí.

Hledání starých obyčejů v nové době

„Přijde mi neuvěřitelné, že se zrovna takový zvyk dochoval do dnešních dnů, ale určitě bych nechtěla, aby zmizel. Jen s jeho současnou podobou nejsem spokojená,“ zamýšlí se nad Velikonočním pondělím a pomlázkou Lucie Králíková, vystudovaná zahradní architektka a studentka umění, která v rámci své tvorby zkoumá a pracuje právě s lidovými tradicemi. „Často přemýšlím o smyslu koledy, která dříve měla hlavně společenský rozměr, stmelovala společenství a pomáhala chudým lidem v nouzi. Rituální prut, z něhož se přenáší živá síla na toho, koho se dotkne, ztrácí na důležitosti, protože v tu jeho sílu už tak vážně nevěříme. Zbývá z něj často podivný obraz opilých mužů potácejících se po ulicích, kteří se táhnou za materiální odměnou.“

Hledání tradic je mimo jiné jedním z témat knihy Svátosti, kterou Lucie Králíková společně s fotografkou Michaelou Karásek-Čejkovou vydaly u Nakladatelství wo-men. V publikaci autorským způsobem zkoumají přírodu, rostliny a tradice v současném světě, jeho krajinách i ve městech. I přes to, že pochází ze srdce Moravy, z Hané, která je baštou i kolébkou nejrůznějších folklorních tradic a kde také tyto tradice přetrvávají, jako dítě z průmyslového Přerova Velikonoce nikdy v dětství neslavila.

Čtěte také: Mýtus dokonalé matky

dokonalá matkaFoto: Shutterstock

Od vojenských mechaniček přes hospodyňky z 50. let až k současnému tlaku na dokonalost ve všem, do čeho se ženy pustí. Dokonalost jako by byla nový normál. Strach a pocit viny, že nejsem dobrá matka, je totiž v základech fungování naší společnosti. Dá se z pasti dokonalosti vůbec vymanit?

Proč nám škodí přesvědčení, že nestačí být jen dostatečně dobrá

V posledních letech se jí ale pohled na zvyky a tradice výrazně změnil díky tomu, že s nimi pracuje a tvoří. A tak si některé dobrovolně a ráda vpustila do života a Velikonoce patří k těm, které jsou jí nejmilejší. „Odehrávají se v magickém čase časného jara a já je slavím hlavně v krajině. Když je to možné, ráda chodím poslouchat pašije do chrámu, taky si chodím nechat posvětit ratolesti o Květné neděli. Baví mě být součástí mysteriózní atmosféry během mše, vdechovat vůni kadidla, poslouchat zpěvy a texty z Bible, i když nejsem pokřtěná a nejsem součástí žádné církve. Taky ráda v tomto čase obřadně uklízím, chodím sbírat divoké zelené jedlé rostliny a snažím se dost omezit alkohol. Už několik let se chodím před svítáním koupat ven do studené vody, abych si udržela zdraví, a to nejsem žádný trendy otužilec.“

Vrcholem svátků pro ni není pondělí, ale Velikonoční neděle. „V neděli o Božím hodu vstávám před svítáním a čekám v krajině na východ slunce, na příchod nového světla, symbolu Zmrtvýchvstání. Krásná je taky společná snídaně venku, v neděli, líbí se mi, jak si křesťané nechávají světit základní pokrmy, které pak společně posnídají a spravedlivě se rozdělí. To jsou tak silné a jedinečné zážitky, které si chci dopřávat každý rok a těším se na ně.“

Já osobně se koledníkům letos stejně jako v minulých letech vyhnu. Abych neuschla, radši si pořídím lahvičku kyseliny hyaluronové a budu si intenzivně přát, aby se co nejdříve otevřely služby a já si mohla dopřát omlazovací rituál sauny a zaplavat si v bazénu. Vy ostatní si dělejte, co máte rádi, jen u toho buďte ohleduplní k ostatním a zkuste si vzpomenout i na vaše dětská traumata a nechte je tam, kam patří – v minulosti a na terapii. Veselé Velikonoce!

Článek vyšel poprvé na Heroine.cz 4. dubna 2021.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Šťastné a veselé v posteli!
    Lidi s feministickým pohledem na svět si prý užívají lepší sex než ostatní. Dokážou se totiž vykašlat na představy o tom, co je a není normální, a je pro ně zásadní vzájemný respekt. Heroine představuje první vydání věnované sexu. Buďte bez obav, že bychom chtěli někoho nebo něco soudit. Ať vás tenhle dárek příjemně naladí…
  • „Bylo to jako šlápnout na minu“
    Tak začíná článek Pavlíny, která krátce po 40. narozeninách dala průchod své touze po sexu, po cizích mužských tělech, po potěšení bez závazků. Potřebovala zjistit, kdo vlastně je. Text, u kterého se možná budete červenat, protože naráží na představy o tom, co se může a sluší.
  • Máte rádi áčko?
    Chtějí ženy anální sex, nebo se jen přizpůsobují mužské touze a představám z porna? Na to se v článku ptá Zuzana Kašparová, spoluautorka podcastu Vyhonit ďábla. Vyzpovídala několik žen, pro které je tato praktika důležitým zdrojem slasti, a připomíná, že penetrace není všechno.
  • Komu vadí svobodné ženy
    Na rozdíl od doby před pár lety už dnes v Česku jen málokdo veřejně hlásá, že když žena říká ne, myslí tím ve skutečnosti ano. Ten posun ovšem nenastal sám od sebe. Obrovskou zásluhu na něm má naše cover star, zakladatelka organizace Konsent a neúnavná čeřitelka stojatých sexistických vod Johanna Nejedlová.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 16 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Lucy | 5. 4. 2021 13:55

Doporucuji si projet na IG profil Konsent a jejich stories. Jake ponizeni ci traumata lide kvuli tomuhle stupidnimu zvyku zazivaji. A nejen zeny, i muzi. Asi nejsilenejsi mi prijde pribeh, kdy kolednici zrmskali zenu v 27tt, pak ji ve vane slili ledovou vodou, nacez se spustilo krvaceni a predcasny porod. Wtf? Kdyby to nebylo velikonocni pondeli, volala by se policie. A jestli chce nekdo opacit, ze to prece ma byt jen symbolicke... Ne, zadne nasili, ani to symbolicke, neni ok. Neni ok zadny projev povysovani se muzu nad zeny. Velikonoce, jak ty krestanske, tak ty pohanske, maji plno hezkych tradic. I pro deti. Vajicka malujeme, doma mame plno cerstvych kvetin, ve vaze brezove vetvicky a cekame, zda se do Velikonoc zazelenaji, davame take klicit rerichu. Plno symbolu jara a noveho zivota. Rozhodne nehodlam ucit sve syny, ze je v poradku mrskat zeny a jeste za to dostavat odmenu. Mym synum nosi dobroty Zajicek, stejne jako v zime Mikulas. Pred par lety jsem pracovala v jednom eshopu v polskem oddeleni a vsimla jsem si, ze kazdy rok pribyva lidi, kteri si na Velikonoce kupuji nejaky darek, prave jako na Vanoce. Protoze se maji radi a chteji udelat na Velikonoce jeden druhemu radost. Ne, tady se proste bude dal mlatit zeny a sirit nazory, ze zena, ktera s tim nesouhlasi, je frigidni krava (tento nazor a podobne prectene dnes na iDnesu).

+21
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

umfa | 18. 4. 2022 9:18

Už zase děs, hrůza a trauma? Ještě jste zapomněly na zděšení cizinců, kterým tento barbarský rituál potvrzuje, že jsme jen primitivní kmen zmítaný nesrozumitelnými náboženskými tradicemi.

Jinak já se toho neúčastním, ne snad, že bych nebyl barbar, ale v městské populaci tomu chybí sociální background, prostě tady to není taková sranda :-)

-11
Reagovat