Heroine do schránkyPředplatit časopis
Předplatné časopisu

Rituály, tradice, traumata. Pokud pro vás Velikonoce ztratily smysl, dejte jim nový

Jana Patočková | 4. 4. 2021 | 10 komentářů | Nové staré zvyky | 4 392

Zdroj: Shutterstock

Velikonoce jsou mnohovrstevnatým svátkem, který propojuje mnoho tradic. „Svátky jara“ se slily do kulturního mixu, asi jako když si jidáše namažete Nutellou. Což takhle všechny tradice, kterým se většinou spíše vyhýbáme, než abychom je vítali, přetvořit v něco nového a osobnějšího?

Velikonoce jsou pro mě spjaty s křesťanskou tradicí, konkrétně s římsko-katolickými obřady. Spíš než pomlázka se u nás ctily povinné návštěvy svátečních bohoslužeb a rituály, které se mi jako dítěti pevně vryly po paměti na vědomé i nevědomé rovině. Mytí nohou kněží na Zelený čtvrtek, Velkopáteční ticho a zlověstné klapání řehtaček místo zvonů, které odletěly do Říma, vůně kadidla, křížová cesta, líbání nohou plastiky ukřižovaného Krista, nekonečně dlouhá sobotní Vigilie a konečně vyústění v podobě nedělní mše oslavující vzkříšení, která v mých vzpomínkách představuje katarzi a společenský vrchol, kdy po dnech podivného utrpení přijde vytoužená chvíle, kdy si vezmu nové šaty, aby mě „beránek nepokakal“.

Ministrantka nesmí k oltáři

Každý ze zmíněných rituálů byl fascinující exkurzí do světa, který jsem jednou měla pochopit. Tehdy ve mně vyvolával zvláštní směs zvědavosti, neuchopitelného děsu a společenské paralýzy. Pozorování mytí nohou dospělých mužů v rituálních rouchách mě zvláštně odpuzovalo a fascinovalo zároveň. Ve špalíru na líbání Ježíšových nohou mě vždycky políval stud a strach – co když zakopnu? Jak se mají nohy dřevěné plastiky políbit „správně“, co když je oslintám? A proč mají vlastně katolíci „kink“ na nohy, napadá mě podvratně dnes?

Barvení vajíček a chození na koledu pro mě bylo doplňkovým „zbožím“ z čítanky. Vajíčka doma nikdy nechyběla, ale žádná pomlázka se nekonala, možná i proto, že jsem vyrůstala jako městské dítě a chodit od bytu k bytu po sídlišti bylo zvláštně nepatřičné. Důležitý byl kostel. Jako dítě jsem si nekladla moc otázek a ritus Velikonoc nezpochybňovala. Že je svět a život komplexnější a přesahuje můj jednoduchý svět, jsem pochopila na prahu rané puberty. Byla jsem ministrantka a dost mě to bavilo, navíc jsem zvládala i úkony pro pokročilé, jako obsluhování kadidelnice. A měla jsem v oboru ambice! Úspěšně jsem se proministrantovala i do slavnostního poutního procesí z Prahy do Staré Boleslavi. Chtěla jsem ministrantovat během velikonočních bohoslužeb u Matky Boží před Týnem, tedy tam, kam jsme běžně na Velikonoce chodili.

Pomlázka a koleda nabývá trapných nebo traumatizujících rozměrů právě v období puberty. Tehdy totiž dochází k plnému uvědomění si společenských mechanismů, které nás obklopují a jichž jsme chtě nechtě součástí.

Jenže se ukázalo, že ačkoli jsem byla zkušenou ministrantkou, u Týna se během Velikonoc držela přísná tradice, která znamenala nejen celý ritus v latině, ale hlavně vyžadovala absolutní zákaz dívek u oltáře. Počkat, Beránku Boží, já jsem dobrá ministrantka, ale nemůžu tě oslavit, jak se patří během nejdůležitějších bohoslužeb celého roku, protože jsem dívka? Vždyť jsem ti celý život líbala, i přes ten divný pocit, nohy! 

Je to jen banální osobní historka, ale přesto si živě vzpomínám, jak se mi v té chvíli zjevil celý „dospělý“ svět. Život a tradice, které pojímají ženy jako doplňkový materiál, jenž se biologicky nehodí pro určité typy činností a v rituálech zastává roli pasivního pozorovatele. Probudilo se moje vnitřní „proč“ a nechalo ve mně dodnes nevyčpělý pocit životní nespravedlnosti, kterou nedokázalo racionálně vysvětlit nic, natož prosté „takhle se to dělalo a dělat bude“. 

Po velikonočním debaklu jsem slibnou dráhu ministrantky uzavřela. Zůstávám dál v roli tichého pasivního pozorovatele, který si velikonoční pašije a rituály rád prožije jako návštěvník divadelního představení s hlubokou katarzí, ale aktivně se neúčastní. I přes to je pro mě křesťanské poselství Velikonoc dodnes silným příběhem, který nám má co říct.

Pomlázka ze supermarketu a strejda v lihu

Pro většinu lidí je to o Velikonocích o něčem jiném. Ze směsi pohanských a křesťanských rituálů nám tu zůstaly spíše jen symboly osekané na artikly, které jdou dobře prodat. Mezi nimi – kromě vajíček, zajíčků a beránků, které najdeme i jinde po světě – kraluje tradiční česká pomlázka. Čerstvé jarní mlází spletené a opentlené symbolizovalo život, mládí a vitalitu. Ale tradiční umění splétání pomlázky neboli také tatara už ovládá málokdo, zatímco pomlázka coby spotřební artikl je ke koupi všude.

Z omlazovacího rituálu, který měl zajistit dobrou úrodu, plodnost, prosperitu a kterému byli vystaveni všichni, nejen ženy, ale celé hospodářství od zvířat po statkáře, nám tu zůstala pověra ženského usychání a koledovačka, která může nabýt trapných i traumatizujících rozměrů. Pro ženy především. Podle nejrůznějších historek mých přátel a známých byly pondělní zvyky i v dětství často vnímané jako narušení osobního prostoru a rozdělení světa na dominantní mužský a pasivní ženský, ať už s nádechem absurdního komična poloopilých strejdů, kteří se potácí po předsíni, nebo pubertálních „sousedovic kluků“, kteří šupačku pojímali jako možnost nekontrolovaně a se společenským konsenzem vypustit nahromaděnou agresivitu.

Velikonoce slavím v krajině. Taky ráda v tomto čase obřadně uklízím, chodím sbírat divoké zelené jedlé rostliny a snažím se dost omezit alkohol.

Pomlázka a koleda nabývá, podobně jako můj příběh z kostela, trapných nebo traumatizujících rozměrů právě v období puberty. Tehdy totiž dochází k plnému uvědomění si společenských mechanismů, které nás obklopují a jichž jsme chtě nechtě (často právě nechtě) součástí. Trapno, někdy i násilí a nesmyslnost opakování mantry „abys neuschla“ tak často může vést k tomu, že se rozhodneme tuhle tradiční „legraci“ v dospělosti vypustit.

Čím dál méně akceptovatelné činnosti spojené s pomlázkou ostatně nejsou žádnou skutečnou tradicí. Každý folklorista vám řekne, že s původními svátky nemá naše podoba Velikonoc společného téměř nic a zažitou máme spíš obrozenou podobu z pozdějších dob, a to především první republiky. Co kdysi k tradici také patřilo a dnes se vytrácí, je rituální hledání mladých proutků, pletení, společenská a rodinná pospolitost. To, že z pomlázky na mnoha místech republiky zůstala slavnost beztrestného mlácení žen, ale není chyba tradic. Je to na nás, ne na svazku pružného klestí.

Hledání starých obyčejů v nové době

„Přijde mi neuvěřitelné, že se zrovna takový zvyk dochoval do dnešních dnů, ale určitě bych nechtěla, aby zmizel. Jen s jeho současnou podobou nejsem spokojená,“ zamýšlí se nad Velikonočním pondělím a pomlázkou Lucie Králíková, vystudovaná zahradní architektka a studentka umění, která v rámci své tvorby zkoumá a pracuje právě s lidovými tradicemi. „Často přemýšlím o smyslu koledy, která dříve měla hlavně společenský rozměr, stmelovala společenství a pomáhala chudým lidem v nouzi. Rituální prut, z něhož se přenáší živá síla na toho, koho se dotkne, ztrácí na důležitosti, protože v tu jeho sílu už tak vážně nevěříme. Zbývá z něj často podivný obraz opilých mužů potácejících se po ulicích, kteří se táhnou za materiální odměnou.“

Hledání tradic je mimo jiné jedním z témat knihy Svátosti, kterou Lucie Králíková společně s fotografkou Michaelou Karásek-Čejkovou vydaly u Nakladatelství wo-men. V publikaci autorským způsobem zkoumají přírodu, rostliny a tradice v současném světě, jeho krajinách i ve městech. I přes to, že pochází ze srdce Moravy, z Hané, která je baštou i kolébkou nejrůznějších folklorních tradic a kde také tyto tradice přetrvávají, jako dítě z průmyslového Přerova Velikonoce nikdy v dětství neslavila.

V posledních letech se jí ale pohled na zvyky a tradice výrazně změnil díky tomu, že s nimi pracuje a tvoří. A tak si některé dobrovolně a ráda vpustila do života a Velikonoce patří k těm, které jsou jí nejmilejší. „Odehrávají se v magickém čase časného jara a já je slavím hlavně v krajině. Když je to možné, ráda chodím poslouchat pašije do chrámu, taky si chodím nechat posvětit ratolesti o Květné neděli. Baví mě být součástí mysteriózní atmosféry během mše, vdechovat vůni kadidla, poslouchat zpěvy a texty z Bible, i když nejsem pokřtěná a nejsem součástí žádné církve. Taky ráda v tomto čase obřadně uklízím, chodím sbírat divoké zelené jedlé rostliny a snažím se dost omezit alkohol. Už několik let se chodím před svítáním koupat ven do studené vody, abych si udržela zdraví, a to nejsem žádný trendy otužilec.“

Vrcholem svátků pro ni není pondělí, ale Velikonoční neděle. „V neděli o Božím hodu vstávám před svítáním a čekám v krajině na východ slunce, na příchod nového světla, symbolu Zmrtvýchvstání. Krásná je taky společná snídaně venku, v neděli, líbí se mi, jak si křesťané nechávají světit základní pokrmy, které pak společně posnídají a spravedlivě se rozdělí. To jsou tak silné a jedinečné zážitky, které si chci dopřávat každý rok a těším se na ně.“

Já osobně se koledníkům letos stejně jako v minulých letech vyhnu. Abych neuschla, radši si pořídím lahvičku kyseliny hyaluronové a budu si intenzivně přát, aby se co nejdříve otevřely služby a já si mohla dopřát omlazovací rituál sauny a zaplavat si v bazénu. Vy ostatní si dělejte, co máte rádi, jen u toho buďte ohleduplní k ostatním a zkuste si vzpomenout i na vaše dětská traumata a nechte je tam, kam patří – v minulosti a na terapii. Veselé Velikonoce!

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • FILOZOFKA ANNA HOGENOVÁ Hluboký rozhovor o signálech, které nechceme slyšet. O tom, že nejdůležitější životní momenty přicházejí nenápadně a potichu. O smrti nejbližších, ale i o kolektivní katastrofě, kterou teď jako lidstvo možná prožíváme. Kam nás mohou mezní situace zavést a co si díky nim můžeme uvědomit?
  • KULT MLÁDÍ KONEČNĚ STÁRNE Protože stárne i česká populace. Přesto stále není zvykem mít na obálce lifestylového časopisu ženu ve zralém věku nebo mluvit o problémech starších generací, o jejich životech, přáních nebo potřebách. Co seniorům opravdu chybí? A jak se jich dotýká současná pandemie? Reportáž Jany Patočkové doprovázejí výmluvné fotografie Jany Plavec.
  • POJĎME MLUVIT O KLITORISU O anatomii orgánu, který není žádným malým knoflíčkem nad poševním vchodem, ale ptákem rozpínajícím svá křídla po stranách vulvy. Lucie Jarkovská vysvětluje, na co všechno má vliv (znovu)objevení klitorisu a jak je důležité uvědomit si, že lidské tělo neznamená mužské tělo.
  • SUSTAINABLE MÓDNÍ PŘÍLOHA Jak vypadají textilní materiály budoucnosti? Technologie inspirované přírodou jsou na vzestupu. Představujeme módní značky, které chtějí to nejlepší pro své zákazníky i pro planetu. Udržitelnost je pro ně klíčová. A stejně tak je pro ně důležité, aby to na ně někdo neušil.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 10 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Martin | 6. 4. 2021 10:28

Jen bych upozornil, že původní zvyk byl takový, že mrskali ženy i muži. Ale jedno z pohlaví je bohužel pasivnější, tak to zůstalo na mužích, protože ženy si radši udělají něco samy pro sebe, nanejvýš pro nejbližší. Jako to ostatně ukazuje názorně autorka.

+2
Reagovat
Naše tipy