Rituály, tradice, traumata. Pokud pro vás Velikonoce ztratily smysl, dejte jim nový

Nové staré zvyky
Jana Patočková
| 4. 4. 2021 | 10 komentářů | 6 051
Rituály, tradice, traumata. Pokud pro vás Velikonoce ztratily smysl, dejte jim nový
Zdroj: Shutterstock

Velikonoce jsou mnohovrstevnatým svátkem, který propojuje mnoho tradic. „Svátky jara“ se slily do kulturního mixu, asi jako když si jidáše namažete Nutellou. Což takhle všechny tradice, kterým se většinou spíše vyhýbáme, než abychom je vítali, přetvořit v něco nového a osobnějšího?

Velikonoce jsou pro mě spjaty s křesťanskou tradicí, konkrétně s římsko-katolickými obřady. Spíš než pomlázka se u nás ctily povinné návštěvy svátečních bohoslužeb a rituály, které se mi jako dítěti pevně vryly po paměti na vědomé i nevědomé rovině. Mytí nohou kněží na Zelený čtvrtek, Velkopáteční ticho a zlověstné klapání řehtaček místo zvonů, které odletěly do Říma, vůně kadidla, křížová cesta, líbání nohou plastiky ukřižovaného Krista, nekonečně dlouhá sobotní Vigilie a konečně vyústění v podobě nedělní mše oslavující vzkříšení, která v mých vzpomínkách představuje katarzi a společenský vrchol, kdy po dnech podivného utrpení přijde vytoužená chvíle, kdy si vezmu nové šaty, aby mě „beránek nepokakal“.

Ministrantka nesmí k oltáři

Každý ze zmíněných rituálů byl fascinující exkurzí do světa, který jsem jednou měla pochopit. Tehdy ve mně vyvolával zvláštní směs zvědavosti, neuchopitelného děsu a společenské paralýzy. Pozorování mytí nohou dospělých mužů v rituálních rouchách mě zvláštně odpuzovalo a fascinovalo zároveň. Ve špalíru na líbání Ježíšových nohou mě vždycky políval stud a strach – co když zakopnu? Jak se mají nohy dřevěné plastiky políbit „správně“, co když je oslintám? A proč mají vlastně katolíci „kink“ na nohy, napadá mě podvratně dnes?

Barvení vajíček a chození na koledu pro mě bylo doplňkovým „zbožím“ z čítanky. Vajíčka doma nikdy nechyběla, ale žádná pomlázka se nekonala, možná i proto, že jsem vyrůstala jako městské dítě a chodit od bytu k bytu po sídlišti bylo zvláštně nepatřičné. Důležitý byl kostel. Jako dítě jsem si nekladla moc otázek a ritus Velikonoc nezpochybňovala. Že je svět a život komplexnější a přesahuje můj jednoduchý svět, jsem pochopila na prahu rané puberty. Byla jsem ministrantka a dost mě to bavilo, navíc jsem zvládala i úkony pro pokročilé, jako obsluhování kadidelnice. A měla jsem v oboru ambice! Úspěšně jsem se proministrantovala i do slavnostního poutního procesí z Prahy do Staré Boleslavi. Chtěla jsem ministrantovat během velikonočních bohoslužeb u Matky Boží před Týnem, tedy tam, kam jsme běžně na Velikonoce chodili.

Pomlázka a koleda nabývá trapných nebo traumatizujících rozměrů právě v období puberty. Tehdy totiž dochází k plnému uvědomění si společenských mechanismů, které nás obklopují a jichž jsme chtě nechtě součástí.

Jenže se ukázalo, že ačkoli jsem byla zkušenou ministrantkou, u Týna se během Velikonoc držela přísná tradice, která znamenala nejen celý ritus v latině, ale hlavně vyžadovala absolutní zákaz dívek u oltáře. Počkat, Beránku Boží, já jsem dobrá ministrantka, ale nemůžu tě oslavit, jak se patří během nejdůležitějších bohoslužeb celého roku, protože jsem dívka? Vždyť jsem ti celý život líbala, i přes ten divný pocit, nohy! 

Je to jen banální osobní historka, ale přesto si živě vzpomínám, jak se mi v té chvíli zjevil celý „dospělý“ svět. Život a tradice, které pojímají ženy jako doplňkový materiál, jenž se biologicky nehodí pro určité typy činností a v rituálech zastává roli pasivního pozorovatele. Probudilo se moje vnitřní „proč“ a nechalo ve mně dodnes nevyčpělý pocit životní nespravedlnosti, kterou nedokázalo racionálně vysvětlit nic, natož prosté „takhle se to dělalo a dělat bude“. 

Po velikonočním debaklu jsem slibnou dráhu ministrantky uzavřela. Zůstávám dál v roli tichého pasivního pozorovatele, který si velikonoční pašije a rituály rád prožije jako návštěvník divadelního představení s hlubokou katarzí, ale aktivně se neúčastní. I přes to je pro mě křesťanské poselství Velikonoc dodnes silným příběhem, který nám má co říct.

Pomlázka ze supermarketu a strejda v lihu

Pro většinu lidí je to o Velikonocích o něčem jiném. Ze směsi pohanských a křesťanských rituálů nám tu zůstaly spíše jen symboly osekané na artikly, které jdou dobře prodat. Mezi nimi – kromě vajíček, zajíčků a beránků, které najdeme i jinde po světě – kraluje tradiční česká pomlázka. Čerstvé jarní mlází spletené a opentlené symbolizovalo život, mládí a vitalitu. Ale tradiční umění splétání pomlázky neboli také tatara už ovládá málokdo, zatímco pomlázka coby spotřební artikl je ke koupi všude.

Z omlazovacího rituálu, který měl zajistit dobrou úrodu, plodnost, prosperitu a kterému byli vystaveni všichni, nejen ženy, ale celé hospodářství od zvířat po statkáře, nám tu zůstala pověra ženského usychání a koledovačka, která může nabýt trapných i traumatizujících rozměrů. Pro ženy především. Podle nejrůznějších historek mých přátel a známých byly pondělní zvyky i v dětství často vnímané jako narušení osobního prostoru a rozdělení světa na dominantní mužský a pasivní ženský, ať už s nádechem absurdního komična poloopilých strejdů, kteří se potácí po předsíni, nebo pubertálních „sousedovic kluků“, kteří šupačku pojímali jako možnost nekontrolovaně a se společenským konsenzem vypustit nahromaděnou agresivitu.

Velikonoce slavím v krajině. Taky ráda v tomto čase obřadně uklízím, chodím sbírat divoké zelené jedlé rostliny a snažím se dost omezit alkohol.

Pomlázka a koleda nabývá, podobně jako můj příběh z kostela, trapných nebo traumatizujících rozměrů právě v období puberty. Tehdy totiž dochází k plnému uvědomění si společenských mechanismů, které nás obklopují a jichž jsme chtě nechtě (často právě nechtě) součástí. Trapno, někdy i násilí a nesmyslnost opakování mantry „abys neuschla“ tak často může vést k tomu, že se rozhodneme tuhle tradiční „legraci“ v dospělosti vypustit.

Čím dál méně akceptovatelné činnosti spojené s pomlázkou ostatně nejsou žádnou skutečnou tradicí. Každý folklorista vám řekne, že s původními svátky nemá naše podoba Velikonoc společného téměř nic a zažitou máme spíš obrozenou podobu z pozdějších dob, a to především první republiky. Co kdysi k tradici také patřilo a dnes se vytrácí, je rituální hledání mladých proutků, pletení, společenská a rodinná pospolitost. To, že z pomlázky na mnoha místech republiky zůstala slavnost beztrestného mlácení žen, ale není chyba tradic. Je to na nás, ne na svazku pružného klestí.

Hledání starých obyčejů v nové době

„Přijde mi neuvěřitelné, že se zrovna takový zvyk dochoval do dnešních dnů, ale určitě bych nechtěla, aby zmizel. Jen s jeho současnou podobou nejsem spokojená,“ zamýšlí se nad Velikonočním pondělím a pomlázkou Lucie Králíková, vystudovaná zahradní architektka a studentka umění, která v rámci své tvorby zkoumá a pracuje právě s lidovými tradicemi. „Často přemýšlím o smyslu koledy, která dříve měla hlavně společenský rozměr, stmelovala společenství a pomáhala chudým lidem v nouzi. Rituální prut, z něhož se přenáší živá síla na toho, koho se dotkne, ztrácí na důležitosti, protože v tu jeho sílu už tak vážně nevěříme. Zbývá z něj často podivný obraz opilých mužů potácejících se po ulicích, kteří se táhnou za materiální odměnou.“

Hledání tradic je mimo jiné jedním z témat knihy Svátosti, kterou Lucie Králíková společně s fotografkou Michaelou Karásek-Čejkovou vydaly u Nakladatelství wo-men. V publikaci autorským způsobem zkoumají přírodu, rostliny a tradice v současném světě, jeho krajinách i ve městech. I přes to, že pochází ze srdce Moravy, z Hané, která je baštou i kolébkou nejrůznějších folklorních tradic a kde také tyto tradice přetrvávají, jako dítě z průmyslového Přerova Velikonoce nikdy v dětství neslavila.

V posledních letech se jí ale pohled na zvyky a tradice výrazně změnil díky tomu, že s nimi pracuje a tvoří. A tak si některé dobrovolně a ráda vpustila do života a Velikonoce patří k těm, které jsou jí nejmilejší. „Odehrávají se v magickém čase časného jara a já je slavím hlavně v krajině. Když je to možné, ráda chodím poslouchat pašije do chrámu, taky si chodím nechat posvětit ratolesti o Květné neděli. Baví mě být součástí mysteriózní atmosféry během mše, vdechovat vůni kadidla, poslouchat zpěvy a texty z Bible, i když nejsem pokřtěná a nejsem součástí žádné církve. Taky ráda v tomto čase obřadně uklízím, chodím sbírat divoké zelené jedlé rostliny a snažím se dost omezit alkohol. Už několik let se chodím před svítáním koupat ven do studené vody, abych si udržela zdraví, a to nejsem žádný trendy otužilec.“

Vrcholem svátků pro ni není pondělí, ale Velikonoční neděle. „V neděli o Božím hodu vstávám před svítáním a čekám v krajině na východ slunce, na příchod nového světla, symbolu Zmrtvýchvstání. Krásná je taky společná snídaně venku, v neděli, líbí se mi, jak si křesťané nechávají světit základní pokrmy, které pak společně posnídají a spravedlivě se rozdělí. To jsou tak silné a jedinečné zážitky, které si chci dopřávat každý rok a těším se na ně.“

Já osobně se koledníkům letos stejně jako v minulých letech vyhnu. Abych neuschla, radši si pořídím lahvičku kyseliny hyaluronové a budu si intenzivně přát, aby se co nejdříve otevřely služby a já si mohla dopřát omlazovací rituál sauny a zaplavat si v bazénu. Vy ostatní si dělejte, co máte rádi, jen u toho buďte ohleduplní k ostatním a zkuste si vzpomenout i na vaše dětská traumata a nechte je tam, kam patří – v minulosti a na terapii. Veselé Velikonoce!

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Moje Heroine 2021 Potřebujeme si připomenout, že svět nakonec může být báječné místo k životu. Představujeme osm inspirativních a obdivuhodných žen, jejichž jména do výzvy Moje Heroine nominovali čtenářky a čtenáři. Jasmína Houdek, Elena Gorolová, Alena Jančíková, Barush Maush, Zuzana Vránová, Eliška Kodyšová, Klára Laurenčíková, Adéla Horáková. Osm příběhů, které vám vrátí naději.
  • Děti vám to vysvětlí Existuje vůbec někdo, kdo se těší na září? Na obligátní téma „back to school“ jsme se podívali ze všech stran. Proč české školství nevzkvétá? A pomohlo by mít v učitelském sboru víc mužů? Své k tomu řekli i teenageři: rozsáhlou sondu mezi svými vrstevníky provedla čtrnáctiletá Marika, čerstvá maturantka Ester se zase ptá, proč ve školách víc nemluvíme o menstruaci i tělesnosti obecně.
  • Rozkoš pro vaše uši Prozkoumali jsme nový žhavý trend – audioporno. Z jakých důvodů přitahuje především ženy a co je na něm tak zvláštního? Vše, co chcete vědět, než se ponoříte do světa zvukové rozkoše. Nestyďte se poslouchat!
  • Hrdinky našich dcer Princezny trpně čekající na své rytíře jsou definitivně out. Je čas na nové hrdinky. Co tedy s dětmi číst? Možností je dnes dost, a zvlášť s knihami o slavných českých ženách se v posledních letech roztrhl pytel. Nad tímto fenoménem se kriticky zamýšlí Gabriel Pleska. Kterou z nich by doporučil?

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 10 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Nora | 5. 4. 2021 22:15

Mrskut na velikonoční pondělí mě od dětství naplňoval pocity trapnosti a studu, a dnes už asi chápu proč. Je to lidová venkovská tradice s pohanskými kořeny - já jsem ale vyrůstala ve městě, kde jeho základní prvky nefungují. Neschovávala jsem se před koledníky na seníku, neutíkala jsem za bujného výskotu přes humna k potůčku, takové věci ve městě neexistují. Stála jsem pasivně v předsíni a po zadní části těla mě plácaly komerční tatary ze supermarketu, často několik let staré. Jejich majitelé měli vlastně taky pasivní úlohu - pro skutečné pomlazení neudělali nic, nesháněli čerstvé vrbové proutí, nepletli pomlázku, neproháněli děvčata... možná proto někteří potřebu aktivity přetavili v příliš intenzivní mrskání.

Vlastně ve svém okolí neznám žádnou ženu a a dokonce ani muže, kteří by si tenhle rituál užívali. Takže tipuji, že do měst tenhle typicky lidový zvyk moc nepatří a městští lidé z něj pociťují rozpaky. Velikonoce zde zřejmě stovky let mívaly podobu především křesťanskou, kterou popisuje autorka, a ten pondělní lidový zvyk v nich zpropagovali až národní obrozenci a o sto let později komunisté, kterým vyhovoval jeho pohanský (ergo lidový, slovanský, protirakouský) charakter.

+3
Reagovat