Měsíc jsem vstávala v pět ráno. Nezbohatla jsem a práce neubylo

NázorTrendŽivot ve městě
Johanna Nejedlová
| 13. 8. 2021 | 149 komentářů | 146 454
Měsíc jsem vstávala v pět ráno. Nezbohatla jsem a práce neubylo
Foto: Shutterstock

Vstávání v nechutně brzké hodiny je oblíbeným zvykem celebrit a milionářů. Oprah Winfrey vstává v ještě přijatelných šest hodin ráno, ale šéf Apple Tim Cook svůj den začíná ve 3.45 a herec Mark Wahlberg si údajně přivstane už ve 2.30, což pro mě není ráno, ale spíš pozdní večer. Jestli to má doopravdy smysl, jsem měsíc zkoušela za vás.

Existuje přímá souvislost mezi časným vstáváním a úspěšným životem? Nebo je budíček ještě za tmy jen předvádění a rozmar, jehož prostřednictvím se prominentní boháči snaží vypadat ještě exkluzivněji než obyčejní smrtelníci s pružnou pracovní dobou, kteří tak jako já sotva zvládnou zaplatit nájem v hlavním městě, maily začínají vyřizovat v kavárně kolem desáté ráno, většinu dne pak prokrastinují na Facebooku a práci nakonec dodělávají kolem třetí ráno?

Naše společnost je nastavená tak, aby v ní uspěly především ranní typy. Škola, úřady i další instituce otevírají nejpozději v osm ráno a píle zaměstnanců se měří podle příchodu do kanceláře. Podle výzkumů ale tohle nastavení spoustě z nás nesedí. Polovině lidstva přirozeně nevyhovuje vstávat příliš brzo, ale ani chodit spát až pozdě po půlnoci. Největší výzkum na toto téma, uveřejněný v Nature Communications, analyzoval data 700 tisíc lidí a popsal 350 genů, které ovlivňují, v kolik hodin potřebujeme chodit spát a v kolik vstávat. Ve chvíli, kdy se snažíme příliš razantně měnit svoje vnitřní hodiny, můžeme podle vědců propásnout náš přirozený nejaktivnější čas.

Jsem dlouholetá noční sova. Vždy jsem vstávala relativně pozdě, od rána nestíhala a s prací končila v noci. Nakonec mi tenhle životní styl přestal vyhovovat. Ukázalo se, že mi zbývá jen málo volného času. Rozhodla jsem se to změnit, zjistit, jestli náhodou přece jen nejsem ranní typ, a otestovat triky milionářů, kteří se budí hodiny před svítáním. Vypadalo to, že nemůžu nic ztratit, protože i když se rovnou nestanu bohatou, budu alespoň líp stíhat.

Ranní zvyky nepříjemně křepkých celebrit

Jack Dorsey
CNBC

Jack Dorsey

Michelle Obama (bývalá první dáma USA) – vstává v 5.30, cvičí a pak budí děti

David Cush (šéf aerolinek Virgin America) – vstává ve 4.30, vyřizuje e-maily, telefonuje se svými kolegy na východním pobřeží USA, čte noviny a cvičí

Jennifer Aniston (herečka) – vstává ve 4.30, snídá a cvičí

Sergio Marchionne (ředitel automobilky Fiat Chrysler) – vstává ve 3.30 a hned začíná pracovat

Jack Dorsey (šéf Twitteru) – vstává v 5.30, medituje a běží 10 km

První úskalí plánu začít vstávat v pět ráno se ukázalo brzy. Vhodnou průpravou rozhodně nebylo koukat do dvou do rána na motivační videa, jak skvělé je vstávat v pět ráno. Při prvním pokusu o brzké vstávání jsem zaspala o tři hodiny a vstala v osm. Nevzdala jsem se a předsevzala si, že to budu aspoň měsíc testovat.

Poučena předchozím nezdarem jsem následující den šla spát v deset. Jenže ten, kdo je zvyklý obvykle usínat o pět hodin později, neupadne z ničeho nic do spánku takhle brzo. Po hodině sjíždění Facebooku se mi podařilo usnout okolo půlnoci, a budík drnčící v nekřesťanskou ranní hodinu jsem odkládala další dvě hodiny. Celý den jsem byla rozespalá a začínalo mi chybět celkem pět hodin práce, se kterou jsem ve svém plánu počítala, protože jsem myslela, že se mi dvakrát za sebou podaří vstát už v pět ráno. Chyběl mi i čas práce večer, který jsem obětovala marné snaze včas usnout.

Vstát v pět ráno, pokud vám v pět třicet jede vlak nebo pokud se musíte vypravit někam do kanceláře či na jiné pracoviště, je pro spoustu lidí denním chlebem. Ale vstát v pět ráno, když nikam nemusíte, to je jiná disciplína. Při třetím pokusu jsem zaznamenala jistý úspěch. Z postele mne dostal budík umístěný na druhé straně pokoje. Po vzoru Petera Shankmana, podnikatele a spisovatele, který údajně dokonce spí ve své joggingové soupravě, jsem si hned nazula tenisky a vydala se běhat do Stromovky. To ráno jsem zaběhla osobní rekord. Bylo to ale jen proto, že jsem se v liduprázdném parku sama ve tmě příšerně bála. Po návratu jsem zjistila, že vlastně moc nevím, co teď dělat. Spát se mi chtělo jít už v osm ráno, dál pak taky v devět, deset a po celý zbytek dne.

Jaký biorytmus je vám vlastní?

Následující dny jsem ještě několikrát zaspala o několik hodin, ale postupem času jsem se vstávat v pět ráno naučila. Pomohlo mi sestavit si každý večer přesný plán rána, které v mém případě vypadá nějak takhle:

5.10 – mít vyčištěné zuby, vypitý půllitr vody s citronem a ustlat si, protože do ustlané postele se hůř vrací.

5.15–6.15 – zvládnout hodinový blok té nejtěžší nebo nejnepříjemnější večer naplánované práce.

6.15–6.30 – meditovat.

6.30–7.30 – 8–10 km běhu podle nálady, nebo 6 km a cvičení doma.

7.30–7.45 – sprcha.

7.45–7.50 – příprava smoothie.

7.50–8.30 – snídaně a další blok práce, příprava plánu na zbytek dne.

8.30–9.00 – vypravit se do světa.

Docela to fungovalo a po několika dalších selháních jsem si zvykla. Naučila jsem se, že o víkendu musím vstát nejpozději v sedm, abych si nerozhodila režim. Naučila jsem se chodit spát včas. Našla jsem si nového kamaráda, který běhá ve stejnou dobu stejný okruh ve Stromovce, ale v protisměru. Akorát nevím, co mi vždycky říkal, nikdy jsem ho přes sluchátka neslyšela. Naučila jsem se mít dobrý pocit z toho, že mám hotovou část té nejprotivnější práce, ještě než odejdu z domu.

Nebudu zastírat, že jsem si během experimentu dala i dvě rána, kdy jsem v pět šla teprve spát. S brzkým vstáváním se totiž téměř nedal sloučit společenský život. Zatímco kamarádi chodí na drink okolo deváté večer, já jsem se tou dobou pomalu chystala ke spánku, a když už jsem to po několika koktejlech porušila, zdálo se jako dobrý nápad držet se té páté alespoň v opačném pořadí.

Když rozesíláte maily v pět ráno, působíte úspěšně, disciplinovaně, výkonně a schopně. Občas ale taky můžete vypadat jako psychopat.

Zhruba v půlce měsíce jsem měla pocit, že vstávat v pět ráno může být prospěšné. Líbilo se mi dodržovat rutinu, měla jsem ze sebe dobrý pocit. Ke konci měsíce jsem se už ale začínala cítit jako křeček šlapající v kole. Měla jsem život rozplánovaný na minutu, všechno podřízeno výkonu a práci. Často jsem se přistihla, jak sedím v půl deváté večer doma u počítače, dodělávám práci a říkám si, že už to vážně rychle musím dokončit, protože za chvilku je čas jít do postele. Původní předpoklad, že díky vstávání v pět ráno budu mít víc času, vzal totálně za své. Času jsem měla spíš míň, protože jsem večer prostě musela jít hned spát.

Přehnaná produktivita škodí

VyhořeníShutterstock

V pandemii eskaluje mnoho symptomů nemoci naší společnosti. Mezi ně patří i trend hyper produktivního životního stylu zaměřeného na úspěch a osobní zisk. Zaplnit minimálně dvanáct hodin svého dne prací, vzděláváním se, cvičením a dalšími seberealizačními aktivitami je nejen úctyhodné, ale téměř žádoucí. Když na sobě nemakáš, nejsi nic. A taky nikdy nic nebudeš.

Toxická produktivita. I z přehnané seberealizace je možné vyhořet

Oproti úspěšným podnikatelům a celebritám, které se chlubí tím, že chodí spát téměř se slepicemi, volí politici odlišnou a o něco nebezpečnější strategii. Často se chlubí tím, že spí jen velice málo, a zároveň naznačují, že kdo to tak nemá, je flink. Donald Trump údajně spí tři až čtyři hodiny. Margaret Thatcher podle svých slov také spávala pouhé čtyři hodiny, ale po odchodu z politiky se jí možná i z tohoto důvodu spustil Alzheimer. Andrej Babiš svolává setkání sněmovny na šestou ráno a občas mluví o tom, že spal jen tři a půl hodiny. Nedostatek spánku však dlouhodobě vede nejen k vyčerpání a vyhoření, ale i k špatným rozhodnutím.

Úspěch lidí vstávajících brzy ráno tak nejspíš spočívá v několika věcech a je otázkou, jestli vůbec může být dlouhodobý. Buď mají poruchu spánku a maskují ji řečmi o skvělých výkonech před východem slunce, nebo jsou to lidi, kteří rádi chodí spát v podvečer a nechybí jim sociální kontakt, jelikož jsou workoholici. Samozřejmě, že když rozesíláte maily v pět ráno, působíte úspěšně, disciplinovaně, výkonně a schopně. Občas ale taky můžete vypadat jako psychopat nebo někdo, kdo ještě nešel spát. Když vstáváte velmi brzo, do práce přicházíte čilí a plní energie, protože máte čtyři hodiny náskok před kolegy, kteří se probudili před chvílí. Na rozdíl od ostatních ani nemůžete mít kocovinu, protože do devíti večer se opít stihne málokdo. Nezvládla jsem to otestovat, ale možná v mnohém pomáhá gauč v kanceláři – kdo ví, jestli všichni úspěšní manažeři ve skutečnosti neprospí půl dne na divanu.

Jeden reálný benefit ale práce brzy ráno má. Nikdo ani nic vás nerozptyluje. Nikdo vám nepíše e-maily, na sociálních sítích ještě nikdo není. Klid na práci za to stojí, reálně toho skutečně v tu chvíli stihnete o trochu víc. Možná by ale stačilo prostě se přes den nenechat rozptylovat. Vstáváním v pět ráno se v mém 24hodinovém dni zázračně neobjevily čtyři hodiny navíc. Zjistila jsem ale to hlavní – totiž, že mám moc práce. Nikam nemizí a nepomáhá ani pracovat dál a víc. Takových lidí mám okolo sebe spoustu. Měli bychom to změnit, nebo všichni vyhoříme.

Článek poprvé vyšel na Heroine.cz 07. února 2020.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • LUCIE HRDÁ Tváří titulní strany je advokátka Lucie Hrdá. „Oběti připodobňují znásilnění k vraždě duše a mnoho z nich tvrdí, že by byly raději mrtvé, než aby žily s touto zkušeností dál. Pokud se na tyto zločiny stále pohlíží jako na ublížení na zdraví, je to podle mě naprosté nepochopení,“ říká v našem rozhovoru. Organizace Bez trestu, kterou spoluzakládala, zveřejňuje skutečné rozsudky, aby upozornila na to, za jaké činy odcházejí pachatelé od soudů jen s podmínečnými tresty. „O násilí nesmíme mlčet,“ říká Lucie a sama se neúnavně angažuje.
    Lucii Hrdou fotila naše spolupracovnice v Londýně Eliška Sky.
  • STOP NÁSILÍ NA ŽENÁCH! Nějakou formu domácího násilí zažilo 20–40 % žen. V době první covidové vlny narostlo domácí násilí až o 50 %. Každá třetí žena se stala terčem sexuálního obtěžování. Zkušenost se znásilněním má asi 5–10 % českých žen, přičemž naprostá většina z nich se nikdy neobrátí na policii. Co ještě potřebujeme slyšet, abychom jako společnost přestali zavírat oči před domácím a sexualizovaným násilím?
  • MŮJ ŽIVOT S MOHAMEDEM „Mohamed zná holky, jako jsem já (35+ single ženy s kariérou), jen z filmů. Já znám kluky jako Mohamed jen ze zpráv. Oba kolem těch stereotypů první týdny potichu našlapujeme. Nevíme, co čekat. On uzavírá svůj den modlitbou, já sklenkou vína.“ Michelle Losekoot svěřila Heroine svůj příběh o tom, jak nabídla hostitelskou péči jednomu z dětí, které na českém území skončily jako uprchlíci bez rodičů. Co při tom Michelle zjistila o sobě? A co o naší společnosti?
  • FAST FEMINIST FASHION Nakupují české feministky v řetězcích? Je udržitelná móda jen pro privilegované? A koho posiluje podceněné oblečení? Módní publicistka Veronika Ruppert se zamýšlí nad přesahy mezi feminismem a módou ohleduplnou k planetě i lidem. V příloze Sustainable přinášíme také rozhovor s klimatoložkou Táňou Míkovou a tipy na udržitelnější cestování z pera architekta Petera Bednára.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 149 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Tatana | 7. 2. 2020 9:12

No, prostě jsou sovy a skrivanci. Já jsem skrivan, o půl sedmé vstavam i o vikendu. A jasně, spím o půl desáté, Silvestr je utrpení , jsem vzhuru jen kvůli kocce, aby se nebala. Bohužel, nevim jak tyto dva typy lidí zkoordinovat. Jedině, jak říkali kdysi mí studenti, doba vhodna k práci je středa mezi 11. a 13. hodinou, ostatní je moc brzo nebo moc pozdě. Tohle by snad klaplo.

+195
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Martin | 7. 2. 2020 12:36

A nevyplatilo by se Vám aspoň z časových důvodů dojíždět autem? Hlavně být dříve doma...

-7
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu