E-shop Heroine: předplatná, Manuál pro moderní mámy, Heroine Premium

Příznaky atypického onemocnění se podceňují. Anorexií netrpí jen hubení. Žena popisuje svůj příběh

Je hubená a nejí. To bývá nejčastější charakteristika osob, které se potýkají s poruchami příjmu potravy. Ale nemusí to tak být vždy, i anorexie může být atypická, a přitom ohrozit zdraví člověka. Přinášíme osobní zpověď ženy, která bojovala s anorexií, navzdory tomu, že svou váhou neodpovídala stereotypu hubené ‚anorektičky“. Jak její boj s anorexií vypadal, jak jí stereotypy spojené s tloušťkou zkomplikovaly léčbu a v čem naše společnost podporuje nezdravé hubnutí?

Foto: Nejsou vyhublé, ale přesto stále myslí na jídlo. Společnost ani blízcí však stále nevěří, že jde o anorexii. Shutterstock

Poruchami příjmu potravy jsem trpěla asi deset let. Od mých patnácti do zhruba sedmnácti to byla bulimie, od jednadvaceti do šestadvaceti atypická anorexie. Běžná představa o člověku s anorexií je, že je to žena, jí jedno jablko denně a váží čtyřicet kilo. Takhle to u mě nevypadalo. 

Já jsem od svých patnácti let byla „oplácaná holka“. Hned jak mi narostla prsa a zadek, čelila jsem různým poznámkám na svoje tělo. Jednou mi třeba mamka řekla, když jsem si dávala koblihu, ať se nedivím, že tloustnu, když takhle jím. Já jsem to do té doby neřešila, ale vlivem takových komentářů jsem se „divit“ začala. V panice, že budu tlustá, což jsem vnímala jako tu nejhorší možnou věc, jsem se začala hodně intenzivně omezovat v jídle. Vlivem hladu jsem se začala přejídat a po přejedení jsem užívala laxativa nebo opět hladověla. Měla jsem zkrátka pocit, že to, jak vypadám, je špatně a že s tím něco musím dělat. 

Konečně si mě někdo všiml 

Po cyklu hladovění, přejídání a laxativ jsem zhruba v jednadvaceti letech začala extrémně sportovat, počítat kalorie a hladovět. V té době jsem se v tabulkách BMI dostala v podstatě poprvé od svých patnácti let z nadváhy do zeleného políčka. Lidé najednou komentovali, jak mi to sluší a jak vypadám zdravě, a chválili mě za moji výdrž. Měla jsem najednou pocit, že si mě lidi konečně všímají a že se mnou už není nic špatně.

Foto: Shutterstock

Anorexií může trpět i člověk bez podváhy. „Rizika úmrtí jsou stejná,“ říká koučka Miřetinská

Zdraví

Jenže v jednadvaceti jsem zároveň ztratila menstruaci a začala jsem mít obrovské střevní problémy. Zežloutla mi pokožka a začala jsem trpět chudokrevností. Trápila mě nespavost a rozjely se mi úzkostné stavy a deprese. Většinu času jsem nemyslela na nic jiného než na jídlo. Neměla jsem chuť na sex ani na masturbaci. Nebyla jsem schopná se vůbec soustředit na školu. Myslela jsem jedině na to, kolik jsem toho snědla, kolik jsem uběhla a kolik bych toho chtěla sníst. Koukala jsem se na videa, kde lidé konzumují kalorické potraviny, a u toho jezdila na rotopedu. 

Ačkoliv si člověk s anorexií většinou nedokáže přiznat, že tuhle nemoc má, tuší, že to, co dělá, není „správně“. Já jsem se tehdy v jednom kuse bála, že ostatní zjistí, jak málo jím. Hlavně z toho důvodu jsem jídlo ve společnosti dojídala, ačkoliv v soukromí jsem ho považovala za zbytečné. V hlavě se mi vytvořil seznam zakázaných a povolených potravin, které sice odpovídaly doporučením nutričních terapeutů, ale vzhledem k množství sportu bylo jídla málo a jakékoliv porušení seznamu ve mně probouzelo pocit stresu a naprostého selhání. Přijde mi, že jedno ze stigmat, které je s anorexií spojené, je, že lidé s anorexií nejedí. Tak to je ale v realitě podle mě málokdy nebo jen na krátké období. Lidé trpící anorexií jedí, ale málo a veškeré jídlo je extrémně stresuje. 

Toxická kultura hubnutí

Přiznat si, že mám poruchy příjmu potravy, šlo jen velmi těžko a trvalo to zbytečně dlouho. V okolí nikdo podezření nepojal, naopak, moje váha byla konečně v normě. Chování, které zpětně vnímám jako očividně toxické, je zároveň dost normalizované a propagované fitness kulturou, zejména na sociálních sítích. Instagramová fitness kultura mi ostatně sloužila jako obrovská legitimizace toho, co dělám.

Foto: Vladimíra Osadníková. archiv V. Osadníkové

Názor odbornice: Chybějící menstruace či nespavost. Jak poznat atypickou anorexii

„Mezi projevy atypické anorexie může patřit nespokojenost s vlastní postavou. Podobně jako u mentální anorexie jsou přítomny neustálé myšlenky na jídlo a výčitky, které se mohou po jídle objevovat, stejně tak se mohou vyskytovat zdravotní problémy, například absence menstruace, zhoršená kvalita vlasů či nehtů nebo nespavost. U takové osoby se mění celý obraz vnímání sebe sama, přítomny mohou být také pocity nedostatečnosti či méněcennosti. Atypické formy mentální anorexie nesplňují všechna kritéria klasifikace (například přítomnost podváhy), ale jinak vykazují typický klinický obraz,“ upřesňuje pro Heroine.cz psychoterapeutka Vladimíra Osadníková, vedoucí ostravského Centra Anabell, které pomáhá lidem s poruchami příjmu potravy.

Celkem krátce po ztrátě menstruace jsem šla ke svému gynekologovi. Toho sice napadlo, že jsem ztratila menstruaci kvůli podvýživě, pak si mě ale zvážil a tuhle možnost vyvrátil. Váhu jsem měla v normě. Problém „vyřešil“ předepsáním hormonů, které vyvolaly menstruaci pouze jednorázově. Sestra u praktické lékařky mě na pravidelné návštěvě pochválila, že jsem zhubla, a neodpustila si ani hodnotící komentář, že jsem „krásně štíhlá“. Několik let jsem pak odkládala další preventivní prohlídku, protože jsem přibrala a bála jsem se jejího negativního komentáře. 

Nakonec pro mě bylo vysvobozením, když jsem si uvědomila, že se mi začalo rozpadat zdraví. Po každém jídle jsem měla střevní problémy, střídající se průjem a zácpy. Ty se v určitém bodě staly tak závažnými, že jsem začala trpět takzvanou fekální inkontinencí, stavem, kdy člověk není schopen v běžných situacích ovládat svoje vyprazdňování. Stále se mi nevracela menstruace. Trpěla jsem velmi silnou nespavostí. Měla jsem žlutou pokožku. Do podváhy jsem se nikdy nedostala, ale čím déle jsem setrvávala v podvýživě, tím hůř na tom moje tělo i psychika byly. 

Začala jsem obcházet další a další doktory, zejména gynekology kvůli menstruaci, ale byla jsem i na gastroenterologii či krevním vyšetření. Bez úspěchu. Nakonec jsem se dostala k (již čtvrté, soukromé) gynekoložce, která mi konečně udělala všechny testy včetně endokrinologického vyšetření. Testy však neodhalily žádnou nemoc, z čehož usoudila, že navzdory mojí váze jsem v podvýživě. Doporučila mi, abych úplně přestala sportovat, výrazně navýšila svůj energetický příjem a našla si terapeuta. Skutečně jsem díky tomu přibrala natolik, aby se mi vrátila menstruace. Ještě to ale trvalo další dva roky, než jsem si dokázala přiznat, že to, co se mi děje, je anorexie.

„Obezita je nezdravá a tlustí lidé by měli zhubnout.“ Ano, a zraňující komentáře nejsou zázračný lék

Obezita

Postavit se své úzkosti 

Hlavní problém byl, že jsem si nikdy nepřišla dost hubená, abych mohla být nemocná. Až když jsem narazila na Instagramu na profily, které dělají v této oblasti osvětu, zjistila jsem, že existuje něco jako atypická anorexie, a začala jsem si připouštět, co se mi vlastně děje. 

Začala jsem sledovat profil certifikované koučky Kristiny Miřetínské zvané Kitaka. Kitaka mi moc pomohla a především byla k dispozici vždy, když jsem potřebovala. Její hlavní instrukcí bylo, abych ignorovala, jestli je moje váha v normě, nebo v nadváze, ale spíš pravidelně a hodně jedla, dokud neodezní všudypřítomné myšlenky na jídlo. Velice těžko se mi objasňuje, proč je tohle tak náročné a bolestivé. Kitaka mi ale pomohla najít mechanismy, jak se s úzkostmi z jídla vypořádávat. Pomohlo mi třeba pletení. Dalším zásadním bodem bylo postupně zmapovat všechny potraviny a situace, které mi způsobují strach (tak zvané fear foods), a začít je systematicky konzumovat. Je to v podstatě práce s fóbií – postavit se té úzkosti, vyhledávat ji, a ona postupně odezní. Velikou motivací pro mě bylo, že se mi rychle začal zlepšovat zdravotní stav. Začala jsem pravidelně ovulovat, srovnal se mi cyklus. Začala jsem spát. Zlepšilo se mi trávení. Bylo to velice těžké období, ale tělo se mi za ten boj rychle odměňovalo. Od té doby, co jsem v léčbě, což je právě rok, jsem opět přibrala do nadváhy, mám velikost XL. 

Tahle nemoc není jen pro hubený

Když jsem začala léčbu, setkala jsem se s docela silnou vlnou zpochybňování. Můj manžel se třeba hrozně bránil používat pojem anorexie, protože ho měl vyhrazený pro hubené holky. To bylo hodně bolestivé. Říkal tomu „ty tvoje problémy“. Kamarád doktor mi vyprávěl o svojí známé, která taky měla anorexii, ale prý to u ní bylo vážnější, protože byla dost hubená. Jedna moje kamarádka se mě zeptala, jestli tím, že přiberu do nadváhy, nejdu do druhého „extrému“.  

Nejhorší na těchhle neuvážených soudech je, že člověk, který se s anorexií potýká, má sám za sebe extrémní pochybnosti. Pořád pochybujete, jestli si ten problém nevymýšlíte a jestli si jenom nehledáte důvod „bezmezně se přejídat a být líný“. Obrovskou část léčby se sebou člověk svádí tenhle boj, a pokud nejste na kost vyhublí, okolí to (navzdory snaze pomoct) ještě zhoršuje svými předsudky a komentáři. Musíte pak argumentovat nejen proti nemoci, ale i proti těm, od kterých byste potřebovali jen jednoduše podpořit.

Názor odbornice: Zlehčování situace nemoc jen zhoršuje

„Velkým problémem lidí trpících atypickou anorexií je vedle zmíněných psychických obtíží především vnímání společnosti. Bohužel se často děje, že osoby blízké a někdy i samotní odborníci situaci těchto osob zlehčují, bagatelizují a v případě, že váha není nijak výrazně nízká, tak i dané osoby v hubnutí nadále podporují. Osoby potýkající se s touto nemocí pak mohou hlouběji propadat do nemoci a mají obavy vyhledat odbornou pomoc. Často klienti zmiňují, že mají obavu, že jim to nikdo neuvěří, že svou situaci jen přehánějí nebo že si pomoc nezaslouží. O to více se může zhoršit jejich psychický i zdravotní stav,“ varuje psychoterapeutka Vladimíra Osadníková. 

Mít se rádi, jací jsme 

Nedávno jsem zahlédla větu: „Co kdybychom svým dětem říkali, že se mají mít rády takové, jaké jsou, ještě předtím, než se u nich rozvinou poruchy příjmu potravy?“ S tím naprosto souhlasím. Proč je pořád tak nutné obhajovat, že jsou těla odlišná? Nikdy nevíme, co člověk řeší, a mít předsudky jen na základě něčího vzhledu může extrémně ublížit.

Ačkoliv nikomu nepřeju, aby si tím prošel, mně zkušenost téhle nemoci vlastně i dost dala. Myslím, že jsem dřív byla sama docela dost fatfobní, a to jak vůči sobě, tak vůči lidem, kteří byli ještě „větší“ než já. Považovala jsem je za horší, i proto jsem se tak bála přibrat. To teď vnímám úplně jinak. Váha pro mě nyní nenese žádnou morální hodnotu. V téhle oblasti mi taky došlo, jak nebezpečné je komentovat něčí váhu, a to nejen negativně, ale i pozitivně (a nutno přiznat, že jsem to dřív sama hodně dělala). Spíš než abych někomu říkala, že krásně zhubnul, zeptám se ho, jak se cítí či jak se má.  

Léčba samotná mě naučila obrovské vnímavosti svých pocitů a svého těla, zejména když jsem musela mapovat, co všechno ve mně vyvolává úzkosti a proč.  Všímám si, že jsem se začala mít ráda. Je to vlastně docela vtipné – celé roky jsem se děsila váhy, na které jsem teď. A nyní se mám přitom mnohem raději, než jsem se kdy předtím měla. Moje tělo teď sice odpovídá mnohem méně konvenčnímu ideálu krásy, ale mně to vlastně nevadí. Jsou dny, kdy se podívám do zrcadla a přijdu si fakt nádherná, a jsou taky dny, kdy to za moc nestojí. V takové dny jdu prostě dál a myslím na jiné věci.

Jaký je postup léčby a kam se obrátit o pomoc

„Léčba atypických forem poruch příjmu potravy by měla být komplexní a zahrnovat stránku psychoterapeutickou a dle potřeby také psychofarmakologickou. Klientky, se kterými jsem s touto formou nemoci pracovala, docházely na odborné poradenství či psychoterapie, kontaktovaly nutriční terapeuty, gynekology či své praktické lékaře (pediatry) a dle nutnosti oslovily také psychiatry. Léčba však vyžaduje čas a trpělivost. Je potřeba, aby rodina a osoby blízké nijak nebagatelizovaly vážnost onemocnění a osobu s poruchou příjmu potravy nehodnotily. Pokud se někdo s tímto problémem potýká, může se obrátit na Centrum Anabell, které své služby poskytuje bezplatně, nebo na organizaci 3pe, případně na svého praktického lékaře, psychologa či psychoterapeuta. Někdy může stačit se jen svěřit někomu ve svém okolí,“ dodává Vladimíra Osadníková.

Aktuální číslo

  • O tom, jak rodí ženy, rozhodují muži
  • BDSM coming out
  • Malý, tlustý, plešatý? Body shaming se týká i mužů. Promluvili Čestmír Strakatý, Šimon Holý, René Levínský a Jordan Haj
  • Budoucnost je rostlinná
Popup se zavře za 8s