Make Food Real Again? Jak americký ministr zdravotnictví Robert F. Kennedy Jr. promění i obsah vašich talířů

Kdyby mi ještě před pár lety někdo řekl, jak moc mohou oficiální Dietary Guidelines ovlivnit veřejnou debatu daleko za hranicemi USA, nevěřila bych. Vždyť jde o druhou stranu světa a dokument, který zajímá především odborníky na výživu.

Dnes se ale dívám na směrnice vzniklé v kontextu politického hnutí MAHA (Make America Healthy Again) a osobnosti Roberta F. Kennedyho Jr. a neubráním se fascinaci nad tím, jak se z dříve technických tabulek s vitaminy a makroživinami stalo nové bitevní pole kulturních a hodnotových sporů. Jako klinická nutriční terapeutka, která výživu v USA vystudovala, v nich čtu několik vrstev zároveň: mnoho pozitivního v návratu k základním potravinám a omezení vlivu potravinářských gigantů, ale také nemalé riziko v tom, jak snadno se vědecká fakta mohou stát nástrojem ideologického tlaku. A především vidím téma, které si zaslouží otevřenou a kultivovanou debatu, a to i za hranicemi výživy.

Z nutričního hlediska odborný triumf

Dovolte mi krátkou exkurzi do teorie. Americké oficiální výživové směrnice se aktualizují každých pět let, ty současné platí pro období 2025–2030. Oproti předchozím modelům tentokrát nejde jen o úpravu doporučených gramů jednotlivých živin, ale o širší posun v tom, co považujeme za jídlo jako takové. Tyto směrnice nejsou jen návodem pro jednotlivce, jak si poskládat večeři. Představují strategické mantinely pro miliardové federální programy, školní stravování a dotační politiku – mantinely, které se dříve či později skrze globalizovaný trh a odborný diskurz promítnou i na evropské talíře.

Co cítím v souvislosti s novými směrnicemi? Jisté zadostiučinění. Nesou v sobě mnoho dobrého.

Důraz na základní potraviny, omezení ultra-zpracovaných potravin, přísnější přístup k alkoholu a práci s celkovými stravovacími vzorci. To odpovídá směru, kterým se posouvají výživové vědy. Velkou radost mi dělá zvýšené množství doporučeného příjmu bílkovin. I to totiž reflektuje současné poznatky o významu svalové hmoty, metabolismu a stárnutí – zejména u žen, u nichž byla tato oblast historicky podceňována. V tomto smyslu lze nové směrnice považovat za odborně střízlivé.

Když se data snadno mění v nástroj tlaku

Teď k opačné straně mince, kterou také nemůžeme opomenout. Tu představují vnitřní rozpory v doporučeních. Zavádějící grafika. Místy nepřesvědčivé zdroje. Ale v tom možná ani tak není ten hlavní problém.

Ten nezačíná u samotných dat, ale u způsobu, jakým jsou rámována, komunikována a politicky využívána. V okamžiku, kdy se výživová doporučení stanou součástí ideologického narativu, přestávají totiž fungovat jako neutrální odborný rámec.

Nejsilněji tento tlak dopadá na ženy v reprodukčním věku. Směrnice kladou na těhotné ženy extrémní nároky na živinovou hustotu (např. cholin nebo železo), což je vědecky naprosto podložené. Riziko se ale skrývá v interpretaci: v politickém kontextu hnutí MAHA se z odborného doporučení snadno stává morální bič. Podobně jako u nepodložených mýtů o vlivu užívání paralenu v těhotenství na rozvoj autismu u dětí, i zde hrozí, že z každého kousku ultra-zpracovaného jídla uděláme prohřešek proti budoucnosti národa. Na ženské tělo je znovu nahlíženo jako na prostředek – nositel zdravých dětí. V politickém kontextu hnutí MAHA pak tento důraz působí mrazivě: z odborného doporučení se stává bič, kterým společnost švihne pokaždé, když matka nevyhoví ideálu stoprocentně organické a živinově husté stravy.

Nikdo z nás není checklist

Podstata jakýchkoli směrnic vždy naráží na realitu lidského života. Jsou psány pro ideálního člověka, který žije v laboratorním vakuu, má neomezený rozpočet a farmářský trh za rohem. Realita je ale plná stresu, nedostatku spánku a nutných kompromisů.

Jako nutriční terapeutka vím, že čím striktnější jsou doporučení, tím silnější bývá pocit viny z jejich nedodržení. Je proto důležité si připomenout, že nikdo z nás není jen kráčející checklist na cholin, železo a bílkoviny. Jídlo má také sociální, kulturní a psychologický rozměr. Pokud se z našich kuchyní stane frontová linie kulturních válek, ztratíme to nejdůležitější – vztah k jídlu jako ke zdroji radosti, stability a svobody.