Vztek matek. Proč se neovládáme a pak se za to nenávidíme

34 983 | Barbora Vajsejtlová | 6. 7. 2020 | 4 komentáře | Mateřství a emoce

Občas cítím na své dítě obrovský vztek, který stěží ovládnu. Nebo neovládnu. Strategie, která prý na vztek platí, připomíná bojové umění aikido. Nesnaž se protivníka porazit, poznej ho a využij jeho energii a sílu.

Shutterstock

Na ten jarní den bych nejradši zapomněla. Naplánovala jsem s dětmi výlet do ZOO a upřímně se těšila. V noci jsem ale špatně spala a vzbudila se s bolavou hlavou. A pak jedno za druhým. Nepříjemný telefonát z práce. Parkoviště před ZOO úplně plné. Fronta u vstupu, všude davy lidí. A děti se pošťuchují, dělají si naschvály, hádají se. Ne víc než obvykle, ale mně připadají nesnesitelné. Rozpor mezi vysněným výletem a realitou je tak zoufalý, že mě všechno dráždí.

Děti se chtějí najíst u stánku. Další nekonečná fronta, a když konečně přijdeme na řadu, mluví na mě obě najednou, nemůžou se rozhodnout, co chtějí, mění objednávky. Chovají se zkrátka jako... úplně normální děti?

Cítila jsem se jako nejhorší člověk na světě. Bylo mi trapně, cloumaly mnou výčitky.

Byla jsem unavená, hladová, otrávená, zklamaná a cítila jsem, jak ve mně narůstá vztek. Když mi pak dcera nechtěně dupla na nohu, bouchlo to. Věděla jsem, že to neudělala schválně, ale bylo mi to v tu chvíli úplně jedno. Ve zlomku sekundy jsem jí střelila facku. Ječela na ni. Před zraky asi padesáti lidí. Ale co hůř, před svými nechápajícími dětmi. Dcera byla maličká. Nerozuměla, co se stalo, vypadalo to, jako by tomu ani nemohla uvěřit. Syn se rozplakal dřív než ona.

Cítila jsem se jako nejhorší člověk na světě. Bylo mi trapně, cloumaly mnou výčitky. Moje reakce byla naprosto neadekvátní a zcela neomluvitelná. Věděla jsem, že jsem se jako dospělá měla ovládnout. Že jsem vybila svůj vztek na malém děcku, které za nic nemohlo. Šokovaná a vyděšená, jak se dokážu zachovat k vlastnímu dítěti, jsem plačící děti odtáhla za roh a tam se rozbrečela taky.

Je nás víc…

Chvíle, kdy negativní emoce získají navrch a na okamžik vůči svým dětem necítíte nic než čirý vztek, jsou zkouška pro každou matku. Představují útok nejen na její mateřské sebevědomí, ale i na její sebepojetí jako takové. A ačkoliv to jen málokterá matka dokáže přiznat, čas od času se s takovou krizovou situací potýkáme téměř každá.

Změňte postoj

Duše a tělo jedno jsou. Výbuch vzteku a to, co mu předchází, mají také specifické tělesné projevy: zaťaté zuby, nahrbená ramena, sevřené pěsti, rychlou až překotnou mluvu. A ač to může znít nepravděpodobně, explozi můžete někdy zažehnat i tím, že budete „klamat tělem“. Když ucítíte narůstající stres a blížící se výbuch, zkuste se soustředit na svoje tělo. Povolte čelist, rozhýbejte prsty na rukou, narovnejte se a zklidněte hlas. Nesnažte se potlačit příčiny vzteku, ale jeho příznaky. Když přesvědčíte své tělo, aby se chovalo, jako kdyby nebylo ve stresu, zmenší se i váš vztek.

„Když jsem měla první dítě, můj vlastní vztek, který se najednou objevil, mě hodně zaskočil. Do té doby jsem byla velmi klidná, zvyklá řešit krizové situace, pomáhat ostatním s jejich emocemi, a najednou jsem se dostávala do situací, kdy jsem cítila vztek na své milované dítě. Nevěděla jsem si s tím moc rady,“ líčí Lucie Scheerová, odkud přišel první impulz k projektu Vztek matek a stránkám www.vztekmatek.cz.

„Hodně mi pomáhalo mluvit o tom s blízkými kamarádkami. Ukázalo se, že mívají podobné zkušenosti. A protože jsem psycholožka, začala jsem hledat v odborné literatuře. Překvapilo mě, že se dost pozornosti věnuje dětskému vzteku, ale mateřskému vzteku žádná. To byl další podnět zaměřit se na něj.“

… jen na Facebooku žádná

Na vzniku a šíření mateřského vzteku se pravděpodobně podepsala proměna, kterou v posledních desetiletích prošla česká rodina. A zřejmě i technologický rozvoj. Tým psycholožky Zuzany Masopustové publikoval v roce 2018 studii, která na vzorku víc než tisícovky respondentek mimo jiné ukázala, že nejvýznamnější zdroj informací o rodičovství a výchově je pro většinu matek internet.

V minulosti, dokud byla rodina širší, vícegenerační, mohly holčičky odpozorovat, jak se starší ženy starají o malé děti. Učily se nápodobou v každodenních situacích. „Výchova dětí a mateřství se v současnosti z velké části odehrávají v soukromí a v relativní izolaci,“ píše Masopustová. „Není výjimkou, že žena před svým prvním mateřstvím nemá vůbec žádnou příležitost k pozorování péče o dítě.“

Pak sáhne po nejdostupnějším informačním zdroji – internetu. Jenže internet a zejména sociální sítě nejsou tak docela objektivní zdroj. Na sociálních sítích lidé prezentují především svoje úspěchy a pozitivní zážitky, když se jim nedaří nebo něco zpackají stahují se. Negativní věci se zkrátka veřejně nesdílejí. Proto ženy snadno můžou získat dojem, že mateřství je výhradně pozitivní a zcela jednoduchou záležitostí. Rozpor mezi očekáváním a realitou je zdrojem rozčarování. A rozčarování může mimo jiné plodit vztek.

Mýtus supermatky

S tím souvisí i nový ideál matky. Oproti ideálu předchozích generací se my dnes srovnáváme se značně vytuněným modelem. „V posledních letech můžeme sledovat proměnu představ o ideálu mateřství a dobré matky. Oproti dřívější době, kdy byla role matky chápána spíše jako asexuální, je nyní představa mateřství vázána často na dokonalost jak z hlediska péče o dítě, tak právě z hlediska vzhledu, úspěšnosti v zaměstnání a v dalších oblastech života ženy,“ uvádí Zuzana Masopustová. Neschopnost přiblížit se idealizovanému obrazu mateřství je příčinou dalších rozčarování.

Heroine má newsletter!

Shutterstock

Chcete pravidelně dostávat tipy na chytré čtení? Přihlaste se k odběru newsletteru Heroine! Naše šéfredaktorka Anna Urbanová do něj každý týden vybírá zajímavé články, analýzy, postřehy i kulturní tipy nejen z našeho webu, ale i spousty dalších českých a zahraničních médií.

Lucie Scheerová k tomu podotýká: „V naší společnosti je zakořeněná představa o krásném, dokonalém a šťastném mateřství a rodičovství. Obrázek vzteklé mámy nejde dohromady s obrázkem usměvavé, upravené, dokonalé matky se stejně usměvavým, upraveným, dokonalým dítětem. Dokonalá matka se nevzteká.“

Emoce pod hladinou

Od dětství máme zvnitřněnou představu, že vztek je nežádoucí emoce. „Většina z nás má z vlastního dětství zkušenost, že mít vztek, vztekat se je něco špatného, co je lepší potlačit. Přitom každý máme vztek ve své emoční výbavě. Stejně jako radost, strach, smutek,“ vysvětluje Lucie Scheerová. Bohužel často se svým vztekem neumíme pracovat. Nikdy jsme se to neučili a vlastně ho neznáme.

Cesta z pasti, kterou matky samy na sebe nalíčily, prý není až tak složitá. Podle psychologů je především potřeba upravit očekávání směrem k sobě a přestat se snažit o dokonalost. „Na začátku je uvědomění si, že vztek mám, a že ke mně nějakým způsobem patří. I když se mi to nemusí líbit, protože máme spíš tendenci všechno, co považujeme za negativní, od sebe odhánět,“ doplňuje Lucie Scheerová. „Každá matka může mít na své dítě vztek. To neznamená, že by ho přestala mít ráda. Jde o emoční reakci na situaci, kterou matka vnímá jako náročnou nebo ohrožující.“

Jakmile budete na svůj vztek pohlížet jako na přirozenou součást života, můžete ho víc poznávat a dál s ním pracovat. Vztek je totiž ta malá část ledovce, která je vidět. Ta velká, skrytá pod hladinou, jsou jeho příčiny, vaše myšlenky, pocity, potlačené emoce. Pokud se je naučíte rozkódovat, můžete hodně změnit.

Po kapkách

„Konkrétně vztek je o frustraci, o tom, že nejsou uspokojeny moje potřeby, že někdo překračuje mé hranice a podobně. V mateřství je taková frustrace běžná právě proto, že jsme nastavené starat se spíš o dítě než o sebe. Když to ale dlouhodobě přeháníme a vztek vytěsňujeme, může nás to doběhnut,“ upozorňuje psycholožka Lucie Kotková.

„Je potřeba být v kontaktu se svými pocity, uvědomovat si je, občas se zastavit a zjistit, jak mi v té situaci je, jestli něco nepotřebuju. Vztek je málokdy reakce na jedinou velkou událost, spíš jde o množství malých věcí, které mě naštvaly a které jsem nezpracovala. A pak stačí pověstná poslední kapka. Je lepší předejít tomu tím, že si uvědomím, že už nemůžu a že pokud se o sebe nepostarám, bude to pak síla.“

Je dobré s dítětem mluvit upřímné o celé situaci a přiměřeně jeho věku mu vysvětlit, co a proč se stalo z našeho pohledu.

Nežádoucí je podle psychologů potlačování vzteku a jeho dušení v sobě. Nezískáte tím nic ani vy, ani vaše dítě. „Děti se učí hlavně nápodobou, a když se jim budu prezentovat jako osoba, která je vždy vyrovnaná, klidná, zvládající, tak jim nedám model, jak se vztekem zacházet. Mnohem lepší je před nimi nehrát divadlo a přiznat, že jsem naštvaná. A zároveň jim ukázat, co s tím vztekem můžu udělat tak, aby se mi ulevilo a nebylo to destruktivní,“ radí Lucie Kotková.

Lucie Scheerová zdůrazňuje, že když už ke scéně došlo, je zapotřebí se k ní spolu s dítětem vrátit. „Ale až ve chvíli, kdy jsme už klidné. Je důležité, aby i dítě bylo v dobrém rozpoložení, a pokud s námi nechce mluvit, což se týká spíš starších dětí, je nutné respektovat, že potřebuje víc času. Pak je dobré s dítětem mluvit upřímné o celé situaci a přiměřeně jeho věku mu vysvětlit, co a proč se stalo z našeho pohledu.“

Vyslechněte si pohled dítěte a neváhejte se omluvit. „Někdy se setkáváme s tím, že se matky bojí dítěti omluvit. Když ale uděláme chybu, překročíme hranici, je omluva namístě. A měla by být konkrétní, například: Omlouvám se, že jsem na tebe křičela tak moc. Na závěr je možné ještě s dítětem mluvit o tom, jak bychom to příště mohli udělat jinak, aby k takovému výbuchu nedošlo,“ uzavírá Lucie Scheerová.

Z vlastní zkušenosti můžu říct, že poučená a vyzrálá matka, která se časem naučila se svým vztekem pracovat, se ze mě nestala. Ale něco se přece jenom změnilo. Přestala jsem se tvářit, že mám všechno pod kontrolou a pojmenovala jsem pro své děti situace, které mě vytáčejí do ruda. A ony se jim snaží aspoň občas předcházet. Takže můžete slyšet mého syna, jak vážným hlasem poučuje mladší sestru: „Terezo, teď musíš chvíli počkat. Víš, že máma nezvládá dělat dvě věci najednou a pak se jí přetíží mozek.“ Jen si nejsem jistá, čeho přesně je to důkaz.

Tento text byl publikován v tištěném čísle Heroine 1/2020

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Nora Fridrichová Nora Fridrichová je výraznou televizní osobností, ale také ženou, která pomáhá jiným ženám. Třetím rokem podporuje samoživitelky: Pořádá sbírky na nákupy potravin, zorganizovala sbírku oblečení i charitativní knižní bazar. Do konce roku pošle samoživitelkám nákupy potravin v hodnotě čtyř milionů korun a počítače za dva miliony.
  • Volnost, rovnost, orgasmus Co potřebujeme k tomu, abychom si víc užili sex? Proč je tak důležitá genderová rovnost? Když budou nerovnosti mezi ženami a muži příliš velké, nebude mít dobrý sex prostě nikdo. Rozhovor se socioložkou Kateřinou Liškovou vedla Anna Urbanová.
  • Zpomalte, dokud je čas Všechno zvládla a pak padla aneb výkon jako modla dnešní doby. Ženy se kvůli trojboji „homeoffice, online škola, domácnost“ zapojily do závodu, který nelze vyhrát. Ilona Kleníková se zamýšlí nad tím, proč po nás doba žádá takové vypětí a co by se mělo změnit. „Mnoho lidí zjistilo, že když si neudělají čas na to, aby jim bylo dobře, budou si na sebe muset udělat čas, až jim bude špatně,“ píše a radí: „Zpomalte, dokud je čas.“
  • Women power v ulicích Minsku Protesty proti Lukašenkově režimu v Bělorusku trvají už třetí měsíc. Jejich symbolem se staly sobotní průvody žen v bílém s květinami v rukou. Redakce Heroine se spojila s běloruskou novinářkou a fotografkou D. V. a získala od ní exkluzivní reportážní fotografie z demonstrací a také velmi niterný rozhovor, který přerušilo zadržení a výslech… Kvůli bezpečnostní situaci v zemi se redakce Heroine rozhodla nezveřejnit celé jméno naší běloruské spolupracovnice.
  • Kámasútra pro vozíčkáře Centrum Paraple nedávno vydalo knihu Ano, můžeme se skvělými ilustracemi od Toy Box a my jsme se ptali jedné z jejích autorek, ergoterapeutky Ivy Hradilové, na detaily její profese. Jak pomáhá lidem po poškození míchy zapojit se zpět do sexuálního života? Jaká tabu okolo sexu na vozejku přetrvávají? Dozvíte se i spoustu dalších věcí, které vás nejspíš také zajímají, ale styděli jste se zeptat.

…a mnohem víc! Kupte si číslo do schránky (poštovné platíme my), předplaťte si nás.

Celkem 4 komentáře

Vstoupit do diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Barbora | 10. 7. 2020 | 09:13

Zprvu jsem se zaradovala, když jsem si přečetla titulek - hurá, někdo píše o tom, co trápí i mně! Oh wait...bohužel článek nahlíží na vztek velmi jednostranně, dokonce místy sklouzává k tomu, že si za vše mohou matky samy, protože si to všechno představovaly moc růžově a nenaplnění jejich představy je frustruje, což vede ke vzteku. A co když ne? Co když viděly zblízka výchovu jiného dítětě včetně všech strastí? Co když je ani nenapadlo představovat si, jak budou ideální matky? Vztek nemusí mít tak komplikovanou příčinu, jako je nenaplnění očekávání. Může být mnohem animálnější, může to být jen okamžité vytrysknutí emoce, která reaguje na chování dítěte, se kterým zkrátka nejde v tu chvíli nic udělat. Bojkot kojení, noční pláč, řvoucí dítě visící za sukni u přípravy oběda...v těch úplně nejnižších sférách jsme stále trochu zvířata, mateřství tomu může dát průchod samo o sobě, není třeba k tomu mít frustraci z nenaplnění dokonalého snu o rodičovství.

+17
Reagovat

Naše další projekty

Peníze

Těhotenské balíčky. Neplaťte za to, co můžete mít zadarmo

Čekáte miminko? Takže už víte, že láska nepřináší „jen žal a výdaje“, jak se zpívá v písničce, ale spoustu radosti. A výdaje. Možná vám...

Peníze

Odklad, nebo definitivní konec? EET očima expertů

Jak se za čtyři roky fungování osvědčila elektronická evidence tržeb? A má smysl ji za dva roky resuscitovat, nebo spíš zaslouží poslední...

Finmag

Kohoutí zápasy, holení jaka a ayahuasca

Ač to z titulku nevypadá, tenhle výběr je samá práce: jak se co dělá v digitálních médiích, proč vás některé činnosti vyčerpávají, zatímco...

Finmag

Svaté obrázky na virus nezabírají. Přesto je mexický prezident pořád oblíbený

Koncem října si evropské státy vysloužily kritiku za přístup ke koronaviru z poněkud nečekaného místa. Mexický prezident Andrés Manuel López...