Nemůžu s ním spát, bolí to. Vlastní porod pomohl situaci. Žena popisuje svůj boj s vaginismem

Život s vaginismem je příběh plný emocí, snahy uspět v roli ženy, snahy najít své ženství, důvěru a lásku k sobě. Překonat strach, stud a pustit se do poznávání svého nevědomí, vědomí i svého těla. Vaginismus je také charakterizován silnými mimovolnými křečemi svalstva vnější třetiny pochvy při jakémkoliv pokusu o penetraci. Ženy často reagují reflexními obrannými pohyby již při naznačení vniknutí do vagíny nebo při pouhém dotyku na genitálu. Kde se vaginismus vzal? Proč si vybral zrovna mě? To jsou otázky, na které jsem se postupem času snažila nalézt odpovědi. 

Přejde to samo?

Před osmi lety, když jsme se s partnerem poprvé pokusili o pohlavní styk, jsem si konečně přiznala, že je něco špatně. Průnik nebyl přes nesnesitelnou bolest možný. V tu chvíli jsem přestala neschopnost jakékoliv penetrace do mé pochvy sama sobě neustále omlouvat.

Následovala dlouholetá cesta sebepoznávání. Hledání mé ženskosti, sebevědomí, lásky ke svému tělu a k sobě samé. Učila jsem se mít ráda život a užívat si všechno dobré, co přináší. Pracovala jsem na tom, abych nastavila mysl tak, aby více prožívala věci dobré než ty zlé, které k životu samozřejmě patří. Učila jsem se špatné zprávy přijímat, ale nepoddávat se jim.

Byla to velice dlouhá a těžká cesta. Ani teď zdaleka nejsem u konce. Mou obrovskou výhrou, která mi zásadně pomohla nalézt si k sobě cestu, byl můj partner. Sama bych to nejspíš nedokázala. V podstatě mi nahradil psychologickou terapii, která by byla jinak nutná. Naučil mě mít se ráda, přijmout se taková, jaká jsem. Pomohl mi vidět mě tak, jak mě vidí on. 

Neměla jsem tušení, jak bude moje tělo reagovat, ale rozhodla jsem se mu důvěřovat. Když ho budu poslouchat a dělat vše, co mi naznačí, proběhne vše v nejlepším pořádku, věřila jsem. K porodu jsem tedy přistupovala s velkou pokorou a zároveň s důvěrou ke svému tělu. Můj porod proběhl zcela fyziologicky a bez komplikací.

Já i moje dcera jsme byly úplně v pořádku. Mé tělo prošlo velkou zkouškou a dokázalo porodit zdravé dítě. Nevím, jestli vaginismus nějakým způsobem ovlivnil můj porod. Jisté ovšem je, že porod ovlivnil můj vaginismus, a to zásadním způsobem. 

Dvanáct týdnů po porodu jsem byla rozhodnutá pohlavní styk po dlouhé pauze opět zkusit. V rámci možností jsem byla zahojená a věděla jsem, že čím déle budu otálet, tím to bude horší. Prvních několik styků bylo bolestivých. To mě ale nerozhodilo, s tím jsem počítala. Zajímavé ovšem bylo, jak výrazně se sex s každým dalším pokusem zlepšoval. Po několika týdnech jsem byla v šoku. Konečně jsem pochopila, o co vše jsme přicházeli a jak nádherný sex může být. Konečně jsem si mohla svůj život naplno užívat a získala jsem nad ním vytouženou kontrolu. 

Skrze reakci na přirozený proces, jakým je porod, mé nevědomí vyřešilo několik traumat, které u mě byly příčinou rozvinutí vaginismu. Žena je totiž během porodu v takzvaně zvířecím režimu, vypíná hlavu a jedná pudově. Tím jsem nejspíše umožnila své psychice i tělu, aby se vyléčilo. Náš mozek je k tomu, aby se zbavoval traumat, přirozeně naprogramovaný. Jen jsem ho musela nechat jednat zmíněnou zvířecí (vývojově nejstarší) částí a na okamžik vypnout neokortex (vývojově nejmladší část centrální nervové soustavy). Jak se duše a tělo traumat zbavuje, popisuje Peter A. Levine v knize Probouzení tygra. 

Trauma schované v těle

Trauma jako takové je často vnímáno mylně a nepřesně. Nejde ani tak o uvědomované tragické příběhy z minulosti, jako spíše o aktuální neuvědomovanou biologickou reakci stresu ve fyziologii nervové soustavy. Nehraje tolik roli samotná událost, ale celý paměťový systém těla. Především paměť implicitní, tělesná, nevědomá. Ta, která s námi jde životem od početí. Ta, která si pamatuje vše vnímané skrze naše smysly, vše, co nás vede k akci a pohybu. A tak se může stát, že do našeho života vstoupí naprosto banální události, kterou vědomě můžeme vnímat jako normální nebo běžnou, ale naše tělo bude mít jiný „názor“. V nevědomých paměťových stopách vyhodnotí událost v čase životního příběhu jako zahlcující. 

Reakce na trauma není něco, co bychom mohli vědomě ovlivnit. Zkrátka se tak děje samo od sebe, aniž bychom mohli mít nad těmito procesy kontrolu. Zahlcená nervová soustava si podá ruku s tělem a vytvoří symptom kdekoliv v našem těle – například vaginismus ve vagíně. Navzdory tomu, že se v těle vyskytují reálné „nepříznivé události“ nemusí to naopak nutně znamenat následky v podobě symptomů, jak píše fyzioterapeutka Radka Tomášková, která se vaginismem zabývá. 

U vaginismu se často setkáváme s událostmi a skutečnostmi, které mohou vést k aktivaci a zahlcení nervového systému. Mohou to být situace, jako je vyšetření vagíny nebo jiné gynekologické vyšetření. Na trauma mohou založit hovory o pohlavním styku jako o něčem hanebném, řeči o bolestivosti prvního pohlavního styku, gynekologického vyšetření nebo porodu. Spouštěčem je pro někoho operace v oblasti pánve, porod, potrat, nechtěný sex nebo dlouhodobá snaha otěhotnět. Někdy to mohou být „jen“ záněty močových cest nebo mnoho jiných událostí v životě. Trauma může a nemusí rovněž vzniknout i v situaci, kdy traumatickou událost „pouze“ vidíme nebo slyšíme. 

Podle studie z roku 2009, které se zúčastnilo 89 žen se zkušenostmi s primárním vaginismem, byly velmi významnými faktory pro rozvoj vaginismu přesvědčení, že sex je špatný nebo hanebný, a traumatické zkušenosti v raném dětství. Vaginismus, stejně jako jiné symptomy, je výsledkem nekonečné a komplexní analýzy naší nervové soustavy, která nás vede životem a zajišťuje přežití celého organismu. Naše nervová soustava na základě zahlcující události, kterou jsme zažili, viděli nebo jsme o ní slyšeli, vyhodnotila u vaginismu penetraci jako život ohrožující, nebezpečnou nebo nežádoucí situaci. Logické potom je, že se tělo instinktivně penetraci brání, vysvětluje Tomášková.

Zahraniční literatura popisuje, že se s touto sexuální dysfunkcí v průběhu života potýká velké procento žen. Problémem je ovšem vytvořit jakoukoliv statistiku, jelikož se s těmito potížemi ženy svěří jen málokdy. Pracuje se tedy hlavně s předpoklady. Odhadovaná prevalence je 5–17 % podle studie, publikované v roce 2010.

Neříkám, že jsem se vyléčila, říkám, že se mi podařilo zahnat vaginismus do kouta. A porod pro mě byl posledním krokem na cestě k plnému prožitku. Proč zrovna u mě byl porod tak zásadní? Určitě byl důležitý fakt, že mou vagínou prošlo dítě. A když jí prošlo dítě, proč by tedy neprošlo něco daleko menšího? Tato skutečnost ovšem nebyla ta nejvýznamnější.

Porod byl pro mě důležitou transformací. Vrátil mi ženství. Naplnila jsem roli, ve které jsem měla pocit, že kvůli vaginismu selhávám. Porod dokončil proces sebepřijetí a sebelásky, na kterém jsem tak dlouho pracovala. Byla bych šťastná, kdyby se k vaginickým ženám konečně dostalo více informací. Zejména o tom, že nejsou samy, že to není jejich vina a že léčba je možná. Protože příčina vaginismu není ve vagíně.

Článek byl poprvé publikován na heroine.cz 16.09.2021.