Nefunguje to tak, že nám někdo doručí dítě, my ho opravíme a vrátíme zpět, říká ředitelka SOS dětských vesniček

Kdy vzniká rané, respektive vývojové trauma?

Rané trauma jde popsat jako závažné opakované zkušenosti, kterým dítě čelí v nejútlejším věku a vnímá je jako ohrožující nebo bolestivé. Nemá možnost před nimi uniknout, ani se bránit. Velká část traumat, s nimiž se v praxi setkáváme, se vyvine v době, kdy dítě ještě nedokáže mluvit nebo si tyto zážitky později vybavit. V podvědomí ovšem zůstávají. Není výjimkou, že vzniknou ještě v prenatálním období. Jde hlavně o věk do 7 let, kdy jsou děti nejvnímavější a zkušenosti, jež do té doby nasbírají, jsou nejvíc formující do budoucího života.

Jaké bývají nejčastější příčiny raného traumatu?

Nechali jsme si k tomu vypracovat průzkum mezi našimi sociálními pracovnicemi a pracovníky, kteří jsou s dětmi v pravidelném kontaktu. Jde převážně o děti z pěstounské péče nebo ty, které sice žijí s vlastními rodiči, ale ti se potýkají se závažnými problémy a mnohdy jim hrozí odebrání.

Z průzkumu vyplynulo, že nejčastějším zdrojem traumatu je rozpad původní rodiny – 67 %. Nejde ale jen o rozvod či rozchod, nýbrž o dlouhodobý nezájem, odložení dítěte po porodu nebo i úmrtí jednoho z rodičů. U více než poloviny dětí, konkrétně u 54 %, trauma vzniklo kvůli závažnému selhání rodičovské role; rodič je závislý na alkoholu či drogách, matka během těhotenství čelí domácímu násilí, abnormálnímu stresu nebo sama užívá návykové látky. Dalšími příčinami je opakované zanedbávání péče, pobyt ve výkonu trestu jednoho z rodičů, fyzické násilí – ať už přímo na dítěti nebo blízké osobě, psychické týrání nebo sexuální zneužívání.

Kdy a v jaké podobě se trauma začíná projevovat?

To se odvíjí od psychické odolnosti konkrétního dítěte i vlivů okolního prostředí – pokud dítě zažívá bezpečné vztahy ve škole, ve školce, tak se trauma může do určité míry eliminovat. Záleží na spoustě faktorů. Podle hodnocení sociálních pracovnic ovlivnilo prožité trauma chování a prožívání dítěte středně výrazně nebo výrazně ve třetině případů, na dalších 39 % dětí mělo vliv pouze mírný nebo minimální. Mezi projevy patří prudké výkyvy nálad a obtížná regulace emocí, některé děti trpí nadměrnou úzkostí, apatií nebo sklony k sociální izolaci. U 8 % dětí se vyskytují myšlenky na sebevraždu, sebepoškozování, poruchy příjmu potravy či výskyt halucinací a bludů. Je také možné, že se nemusí projevovat nijak. Je dlouhodobě traumatizované a propukne to až v dospělosti.

Může se trauma rozvinout i v případě, že dítě vyrůstá v milující rodině? Například když rodiči nebo hlavnímu pečovateli „ujedou nervy“ a vynadá mu?

Jednorázová aktivita trauma nezpůsobí. Základ je mít s dítětem bezpečný vztah, kdy ví, že mu neublížíte – ať už jste měli náročný den v práci, pohádali se s partnerem, nebo jste jakkoliv naštvaní. Rané trauma vzniká, když dítě opakovaně a souběžně prožívá několik negativních zážitků. Pokud je vztah mezi primárním pečovatelem a dítětem nějakým způsobem narušený.

Do jakých oblastí rané trauma zasahuje?

Do všech, které si dokážete představit. Vztahy, zdraví, škola, školka, práce...

Jak se problém diagnostikuje?

Těžko. Záleží i na tom, jak vzdělaná je odborná veřejnost. Mnohdy se stává, že přijdete k odborníkovi a ten se vydá tou nejjednodušší cestou. Odstraňuje následky, nikoliv příčinu, nejde do hloubky. Navíc je odborníků málo a jsou zahlcení. Na druhou stranu se mi zdá, že lidí, kteří se v problematice orientují a snaží se pomoci, přibývá.

Jak probíhá proces hojení?

Budu opět mluvit ze zkušenosti našich sociálních pracovnic, které říkají, že třetina dětí potřebuje péči psychologa nebo psychiatra, přestože s nimi kolegyně aktivně pracují a využívají k tomu vhodné terapeutické metody. Důležitou roli hraje individuální psychologická péče, psychosociální podpora pro celé ohrožené rodiny, ale i osvěta.

Dětem, které zažily týrání, zneužívání, zanedbávání nebo ztratily nejbližší osobu – a s ní veškerý pocit bezpečí – mohou s napáchanými škodami pomoci metody založené na modelu Five to Thrive. Tento model využívá poznatky neurovědy k tomu, aby rodičům nebo pečovatelům poskytl nástroje, jež obnovují dětskou důvěru ve svět i v sebe sama a otevírá cestu k jejich nejlepšímu možnému rozvoji. Základními prvky programu je pět kroků: reakce, zapojení, uvolnění, hra a růst.

Jaké vyhlídky mají děti s raným traumatem do budoucna?

Já věřím, že dobré, když se s tím bude pracovat. Z průzkumu je patrné, že pokud se těmto dětem pomáhá, nemusí to být konečná. To, že se nám v dětství něco přihodilo, nepredikuje, že budeme v dospělosti zlomení s psychickými obtížemi. Když budeme vědět, co se s tím dá dělat, a pokud si člověk nechá pomoci, lze to zvrátit.

Jak vnímáte úlohu SOS dětských vesniček?

V první řadě usilujeme o to, aby děti nemusely být rodičům odebírány. Dá se říct, že se pokoušíme zkompetentnit rodiče, aby se o své dítě dokázali postarat sami. Nefunguje to tak, že nám někdo doručí dítě, my ho opravíme a vrátíme zpět. Chceme, aby byla rodina schopná řešit si problémy sama, aby byla soběstačná, samostatná. Posilujeme vztah mezi rodiči a dětmi, podporujeme jejich zdravý fyzický a psychický vývoj. Věříme, že dětem, kterým doma nikdo neubližuje, je s vlastní rodinou nejlépe.

Ne vždy se to ale daří, proto také provozujeme krizová centra pro ohrožené děti, podporujeme pěstouny, když vlastní rodina selže, a pomáháme také sociálně vyloučeným dětem a mladým dospělým, kteří vyrostli v dětských domovech, náhradní péči nebo nefunkční rodině.

Právě SOS Sluníčko poskytuje akutní pomoc ohroženým dětem včetně dočasného domova a péče. Jakým způsobem vyhodnocujete, že jsou děti připraveny vrátit se do své rodiny?

To nerozhodujeme my, spolupracujeme s OSPODem. Je to zodpovědnost sociální pracovnice z oddělení sociálněprávní ochrany dětí, která má tu rodinnou péči na starost. My ani nemůžeme říct, že je dítě potřeba odebrat, můžeme pouze upozornit na to, že ty podmínky jsou nevyhovující.

Jak vybíráte rodiny, s nimiž spolupracujete?

Nevybíráme, záleží na typu služby. Někde můžeme přijímat pouze lidi z dané lokality, někde to je nadregionální služba. Poskytujeme například půlroční tréninkové bydlení pro mladé dospělé s trvalým pobytem v Havířově. Tato služba má rozvoji raného traumatu ideálně úplně zamezit tak, že nezralé rodiče, kteří pečují o dítě mladší sedmi let, podpoří v rozvoji vlastních dovedností, aby děti nemusely končit v náhradní nebo institucionální péči. Většinou jde o maminky, které samy prošly dětským domovem a přichází k nám ještě jako těhotné. Maminkám a tatínkům pak vysvětlujeme, jak pečovat o dítě, jak s ním komunikovat, aby ten vztah byl bezpečný, vzájemný a zdravý.

Jak dlouho spolupráce s rodinami trvá?

To se odvíjí od typu služby. S pěstounskými rodinami spolupracujeme do 18 let. Zde se to urychlit nedá, reagujeme především na aktuální potřeby. Nejdřív přichází adaptační fáze, pak nastupuje dítě do školky, školy, puberta, možná se v rodině objeví sourozenec a podobně. U sociálně akvizičních služeb se snažíme, aby ta doba byla co nejkratší, aby se situace třeba do roka vyřešila. Pokud si rodič neví rady s hledáním zaměstnání, poradíme, jak na úřad práce, pokud neumí s internetem, tak mu naše sociální pracovnice předá základy. Cílem je, aby nás člověk nepotřeboval.

Napadá mě, jestli se k vám vrací stále stejné případy?

Ano, někdy se to stává. Když jde ale dítě opakovaně do Sluníčka, je to alarmující ukazatel, že se rodina není schopná o dítě dobře starat. Není vůbec zdravé dítě opakovaně umisťovat do krizového zařízení, neboť každá změna je stresující a v útlém věku traumatizující. Dítě má vyrůstat ve stabilním prostředí, v rodině, která funguje, a má ho ráda.

Článek vznikl za podpory společnosti Generali.