„Chytrou sovu do regálu pro kluky, hloupou k holkám.“ Rozlišovat hračky podle pohlaví už nedává smysl
Hraní není jen prostá zábava. Dítě pomocí her a hraček poznává svět. Co se asi o něm dozvídají holky a co kluci, když těm prvním nabízíme žehlicí prkna a čurací panenky a druhým hlavně stroje a zbraně? Existuje bonmot, který říká, že pokud na ovládání hračky není potřeba pohlavní orgán, není potřeba rozlišovat, jestli je pro holky, nebo pro kluky. A jestli se pohlavím ovládá, potom to není hračka určená dětem. Co kdybychom konečně přestali dávat „chytré“ hračky do modrých regálů a ty „holčičí“ do růžových? Možná by se nám všem ulevilo.
Je to tady zase. Stojím na prahu hračkářství, zhluboka dýchám a nechci tam. Vím, co přijde. Vím, že to bude nepříjemné, ale nemůžu si pomoct. Prostě nemůžu. Nemůžu mlčet.
„Hele, támhle maj Harryho Pottera,“ říká můj muž a táhne mě k regálu vlevo.
„To je jen pro kluky, támhle to píšou,“ ukazuju na obří nápis KLUCI na modré zdi. A taky na modře označené regály. Manžel se na mě zadívá takovým tím pohledem „fakt musíš“? A já fakt musím. Vím, že moje věta zaujala několik nakupujících i prodavaček a vím, že si to nezaslouží. Že ony to nerozhodly.
Modrá, nebo růžová sekce?
Někdy si představuju, jak rozbalují zboží a hádají, kam s ním. Do modré, nebo růžové sekce?
„Hedvika, sova Harryho Pottera… je interaktivní, hýbe hlavou a houká,“ říká jedna.
„A tady taky Hedvika, ale nic nedělá, je plyšová…“ otevírá další krabici kolegyně.
„Tak chytrou Hedviku ke klukům a blbou Hedviku k holkám,“ shodují se.
Vím, že prodavačky netráví čas tím, že za ďábelského smíchu podstrkují holčičkám umělohmotná žehlicí prkna a sady vařeček, zatímco schovávají vědecké sady hluboko v modré sekci. Vím, že za to nemůžou.
Ve skutečnosti to vypadá asi spíš takhle:
„Hedvika… dáme ji k Potterovi?“ říká jedna.
„A co tu plyšovou? Ta se tam už nevejde… tak asi mezi plyšáky?“
Jenže výsledek je stejný.
Manžel vidí, že se mnou nehne. Pro svoje dcery prostě v klučičím nakupovat nechci. Harry Potter ani chytrá Hedvika nebudou. Jenže ani nikdo z Tlapkové patroly, protože i ta je v modré části, i přesto, že si má starší dcera nechala rok říkat Skye, podle jedné členky tohoto štěněcího záchranného komanda. A pak ani Spiderman, vlastně žádní superhrdinové. Požárník Sam taky není pro holky, a přirozeně ani autíčka, kombajny nebo pistole na vodu.
„A hele, už i pikachu je jen pro kluky…“ říkám opět, jen abych trochu zkalila vzduch.
Je to už pár let, co jsem se rozhodla tohle rozdělování nepodporovat. Možná proto, že moje dcery prostě mají rády dinosaury, vozí je v autíčkách (protože jak jinak můžete přepravovat dinosaury!) A taky mají rády lego. To mimochodem už od rozdělování na holčičí a klučičí stavebnice ustoupilo a i tady, v našem růžovo-modrém světě, má speciální oddíl.
A i když je mým koníčkem vydávat vzdělávací hry pro děti, neprodávám je v obchodech, kde se nabídka dělí na holky a kluky. Dokonce se jeden takový malý e-shop po přátelské diskuzi se mnou přeměnil. „Já nad tím vlastně nikdy neuvažovala, bylo to tak nějak vždycky,“ vysvětlovala mi tehdy majitelka, proč si drží rozdělení na holky a kluky. Ale když se nad tím zamyslela, došlo jí, že v době, kdy si kluci i holky mohou vybrat téměř jakékoliv povolání chtějí, je přežitek, směrovat je ve výběru hraček.
Myslíte si, že je potřeba rozdělovat hry a hračky na ty „pro holky“ a „pro kluky“?
Holky chtějí taky dinosaury
A protože prostě opravdu „musím“, tak občas napíšu do některého obchodu jen tak. Třeba do toho, který má za slogan „Největší výběr kreativních hraček v ČR“. Moderní, pokrokový, a třídí je na prvním místě podle pohlaví, až pak podle věku a typu hračky. „Dobrý den, chtěla jsem dceři koupit dárek, ale je jen pro kluky, to je mi líto…“ A odpovědí je, že já se tím samozřejmě řídit nemusím, že je to pro ty, co nedokážou sami vybrat. Že prý toto rozdělení zákazníci opravdu potřebují.
Opravdu? Potřebují? Jak může pohlaví ukazovat něco o zájmech dítěte? Přece i když kupuju něco dítěti, které moc neznám, zeptám se na jeho zájmy, oblíbenou pohádku, na oblíbený sport.
Nebo také píšu pod reklamy na sociálních sítích. Třeba pod tu od jednoho z největších vydavatelů her, který dodává na trh skvělé interaktivní a vzdělávací hry. A pak vytvoří reklamu se zněním: „Máte doma malé vědce, které baví zkoumat a objevovat?“ Moje otázka, zda je hra určena i pro malé vědkyně, zůstala nezodpovězená.
Před rokem jsem udělala takový malý experiment. Někde v průběhu psaní knihy o jediném českém dinosaurovi, který byl nalezen jen v Česku, jsme měli doma diskuzi. Tvrdě marketingovou: Bude se kupovat kniha, jejíž hlavní hrdinkou je dinosaurus a HOLKA? Neměla bych prostě Emu přepsat na Honzíka? Feministicko-sebevražedně jsme se to rozhodli ponechat. A čekali jsme, pro koho budou rodiče knihu kupovat. A protože k ní dáváme i dopis od paleontologa, který našeho jediného dinosaura určil a pojmenoval, a do kterého přidáváme oslovení konkrétních dětí, tak to víme.
V co věří laboratoř Fisher-Price Play Lab
Laboratoř Fisher-Price Play Lab se již 60 let snaží pomáhat vytvářet ty nejlepší, nejzábavnější a nejvíce nejobohacující hračky. A věříme, že spolupráce s dětmi a rodiči je tím nejlepším – a jediným – způsobem navrhování hraček. V laboratoři Play Lab sledují odborníci na raný vývoj dětí malé testery od jejich narození až do osmi let, aby zajistili, že každá hračka, kterou vypustíme do světa, vytvoří tu nejlepší možnou hru. Laboratoř Fisher-Price Play Lab využívá sílu hry, která pomáhá kojencům a batolatům navázat kontakt s okolním světem, od podpory vývojových milníků až po překvapování a potěšení dětí.
Když vezmu posledních sto knížek Záhada jednoho dinosaura, putovala Karličce, Leontýnce, Mikuláškovi, Štěpánkovi i Jeníkovi. Poměr kluků byl zhruba dvoutřetinový. Samozřejmě se nejedná o žádný objektivní průzkum veřejného mínění, nicméně se ukazuje, že i takovou na první pohled klučičí věc, jako jsou dinosauři, kupují rodiče z celé třetiny holkám. Za téměř osm set prodaných kusů nám přišel jediný dotaz na to, pro jaké pohlaví kniha je. Jeden jediný.
Jsme zase v onom hračkářství. „Jo!“ vykřiknu. „Hele!“ Vítězoslavně ukazuju na set pro malé paleontology.
Snažím se mlčet a být ráda za tuhle mix zónu, která se ve většině obchodů každým rokem zvětšuje. Regál za regálem užírá ty modré a růžové.
„Ten už máme, ne?“ diví se muž. „Je v mixové sekci! Konečně někdo pochopil, že i holky můžou být archeoložky. Teda paleontoložky,“ opravuju se hned a rozhlížím se, jestli to moje faux pas nezaslechla sedmiletá dcera, naše odbornice na druhohory. Časy se mění. Pomalu, ale mění. O kousek vedle, na stejném regálu, leží sady na výrobu náramků. „To je bezva! Ještě nedávno byly jen pro holky,“ říkám. A hned vedle sada na barvení nehtů. Snažím se mlčet a být ráda za tuhle mix zónu, která se ve většině obchodů každým rokem zvětšuje. Regál za regálem užírá ty modré a růžové. Zónu, kde jsou hry, puzzle (kromě většiny s Harrym Potterem), skládačky i vědecké sady.
Zase v duchu vidím ty dvě prodavačky, jak vybalují krabice. „Hele, co s těma šminkama? K holkám se už nevejdou…“
„Tak je hoď do mixu, snad nás zas nebude nějaká matka prudit…“
„Kéž by nám to tady prostě už vymalovali bíle…“
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
