Stát se učitelem nebo učitelkou? Mladí Romové o tom často ani nepřemýšlejí. Ke škodě systému i dětí

Když se řekne romský vyučující, většinou to působí jako oxymóron. Jsou u nás skutečně učitelé Romové?

Jsou, není jich však mnoho. Proto také vzorek mého výzkumu čítá jen dvacítku respondentů. Ne každý totiž chce o své etnicitě ve spojitosti s prací mluvit. Někteří chtějí spíše zapadnout a nechtějí zdůrazňovat, že jsou Romky a Romové. I proto se nyní snažíme v rámci projektu Národního pedagogického institutu vytvořit platformu pro romské pedagogické pracovnictvo. Sešla se dosud pětkrát a jejím cílem je, aby si Romové pracující ve školství vyměňovali své zkušenosti. Je jich zatím jen hrstka.

Proč jich je málo? Romských vysokoškoláků je totiž čím dál více, z nějakého důvodu ale pak nekončí ve vzdělávání tak často, jak by mohli.

Myslím, že Romů a Romek přibývá i ve školství. Důvodů, proč jich je málo, je vícero. Ten první pramení z jejich vlastních zkušeností ze školy. Když jsme se bavili o rasismu a diskriminaci, setkávali se s ní po celou školní docházku. A úplně nejvíc na základní škole, která je pro mnohé zdrojem nepříjemných zážitků a traumat. Od té doby si v sobě nesou pocit, že škola není příjemné prostředí, kam by se chtěli vracet. To se pak může promítnout i do volby povolání. Dalším důvodem jsou požadavky na vzdělání. Někteří z mých respondentů se rekrutovali z pozic asistentů pedagoga, kde si stačí dodělat kvalifikační kurz. Jiní byli učitelé, a tam už je potřeba mít vysokou školu, což je pro mnohé Romy obtížněji dosažitelné.