Nebát se a začít. Podnikat se dá i po padesátce, dokazuje Alena Partyková
„Podnikání mi dalo svobodu a volnost v rozhodování,“ říká Alena Partyková, vyučená kuchařka a výrobkyně hořčic z Morkůvek. Vyrábět je a podnikat na „vlastní triko“, nebo v jejím případě spíše „kroj“, začala až po padesátce. Dnes má její značka věrné zákazníky a další přibývají. Získala regionální ocenění a stále drží ruční výrobu.
Když Alena Partyková stojí na farmářském trhu v kroji a nabízí svou domácí hořčici, působí jako z jiného času. Ale není to póza. Je to vyjádření její filozofie: vracet se k poctivému řemeslu, vyrábět srdcem a ctít tradici. „Chci pořád vyrábět bez barviv a konzervantů a držet se ruční výroby. Zároveň vnímám kroj jako návrat k tradici a propojuji ho s prodejem na trzích. Žijeme teď často způsobem, který byl dříve považován za mužský – pracujeme, podnikáme, živíme se samy. Mně osobně k tomu kroj dodává určitý pocit ženskosti.“
Značka Regionální potravina
Jejímu podnikání pomohla účast v soutěži Regionální potravina. Pravidelně se jí účastnila a před dvěma lety vyhrála se svou speciální medovou hořčicí. „Regionální potravina mě hodně zviditelnila. V podstatě za mě udělala reklamu mým produktům a díky ní se o mně dozvěděla spousta lidí.“ Značku Regionální potravina uděluje Ministerstvo zemědělství ČR výrobkům, které splňují přísná kritéria, jako například, že všechno, co je použito při výrobě produktu, musí pocházet z regionu, v tomto případě z Jižní Moravy. „Mám opět radost, že můj výrobek byl vybraný, je to důkaz kvality, kterou si držím. Už ta samotná výhra mě tedy v podnikání posunula a hodně lidí značku té Regionální potraviny vyhledává a nakupuje.“ Nyní se díky Regionální potravině účastní akcí jako je „Poznej svého farmáře,“ která má za cíl seznámit veřejnost s regionálními potravinami a podpořit prodej ze dvora. Právě zde mohou lidé mimo jiné ochutnat hořčici z Morkůvek.
Regionální potravina
Ministerstvo zemědělství uděluje značku Regionální potravina nejkvalitnějším zemědělským nebo potravinářským výrobkům, které zvítězí v krajských soutěžích. Cílem projektu je podpořit domácí producenty lokálních potravin a motivovat zákazníky k jejich vyhledávání na pultech obchodů, na farmářských trzích či přímo u výrobců.
Meruňková nebo koprová?
Začínala sama, dnes Aleně Partykové pomáhá jedna brigádnice. Rozšiřovat výrobu dál se však nechystá. „Určitě už nechci budovat nějakou velkou firmu vzhledem k mému věku. Ale zákazníci nám přibývají, tak uvidím, kam se to dál posune. Přestala jsem už jezdit po trzích, ale vytvořila jsem e-shop, kde je možné moje produkty nakoupit a také dovážím do různých obchodů. Pořád je to v silách jednoho člověka, i když je to dřina.“ Zákazníci přibývají i přesto, že se bývalá kuchařka od začátku podnikání nevěnovala marketingu. V současnosti propaguje svůj e-shop na facebookových stránkách, jinak se k ní lidé spíš dostanou přes známé nebo díky ochutnávce na trzích. „Když někdo zaplatí na internetu měsíčně třeba deset tisíc za reklamu, tak se mu to rozjíždí rychle. Ale já jsem to neudělala. Sama jsem jezdila po trzích a nabízela svoje hořčice. Teď to lidé vidí někde na trhu, ochutnají, doma zjistí, že jim to chutná a nakupují na e-shopu.“
Přes internet si tak mohou lidé vybrat z patnácti druhů hořčice z Morkůvek. Mezi nimi jsou klasiky jako plnotučná nebo kremžská, hrubozrnná nebo méně tradiční s meruňkami nebo kurkumou. „V posledních měsících nabízím i hořčici s koprem. Je to ideální výrobek teď na léto ke grilování. Hodně se hodí k rybám, ke kuřecímu masu, ale i jako dip na salát. Nejprodávanější hořčice je ale ta hrubozrnná. Speciální hořčice s medem, která získala ocenění Regionální potravina, je vhodná na dresinky, saláty a ke grilovanému masu. Doplní vhodně i sýry a teplou kuchyni, dodává výrobkyně hořčic.
Je její práce sezonní? Do určité míry ano. Tak jako mnoho výrobců, i Alena Partyková těží z období Vánoc, kdy je objednávek nejvíc v roce. Letos se však zaplnily i jinak volnější měsíce. „Vždycky mívám slabší leden a únor. Letos se ale stalo to, že před Vánocemi obchody nabraly hořčice a v lednu zjistily, že mají prázdné regály. Takže v lednu a únoru začala opět doplňovat zboží a posílat objednávky. To se mi příliš nestává, že by i leden a únor byly plné.”
Začít znovu – s hořčicí a chutí
Předtím pracovala jako kuchařka ve školních jídelnách nebo restauracích. Práce ji ale příliš nenaplňovala a když se čím dál víc začaly prosazovat polotovary a potravinářská chemie, rozhodla se, že už dál pokračovat nebude. Na úřadu práce se dostala k podnikatelským kurzům, které navštívila. Pak vyřídila kolečko s úředníky a hygieniky a doma rozjela skromnou výrobu. „Tohle rozhodnutí mi dalo obrovskou svobodu, kterou jsem potřebovala, volnost rozhodování. Třeba i jak chci nakládat a hospodařit s časem.“ I to však chce spoustu disciplíny. „Někdy člověk prostě musí dělat víc než těch klasických 8 hodin denně. Někdy musí makat víc než v zaměstnání, kde je od-do. Ale já tam vidím tu radost z toho, že dávám lidem můj výrobek. To je to největší uspokojení. Že jsem něco vymyslela a lidé to chtějí.“
Hořčice jako rukodělný výrobek
Na etiketě je její jméno, ale především její rukopis. Sama si vybírá suroviny, často pěstuje vlastní bylinky. Nepoužívá konzervanty ani dochucovadla. A takový postup si drží od začátku svého podnikání. „Je to určitě něco, na co se zákazníci u mě mohou spolehnout.“ Na co se však Alena Partyková spolehnout nemůže, jsou dotace. Když s výrobou hořčic začala, získala sice drobný příspěvek pro začínající podnikatele od úřadu práce, na dotaci na vybavení dílny ale nedosáhla. Jak sama říká, hořčice je specifická plodina, která spadá do kategorie “ostatní,” a nemá tedy na dotace nárok. Další nedávný pokus dopadl stejně. „Chtěla jsem si doplnit výrobnu a trošku ji zautomatizovat, rekonstruovala jsem sklad. Žádala jsem o dotaci a bohužel, hořčice jako produkt nezapadá do žádného dotačního programu, nejsem vinař nebo mlékař. Takže jsem dotaci nezískala. Musím tedy z toho, co vydělám, doplňovat tu dílnu. Například robot se opotřebuje, musí se koupit nový. Pořád vlastně si držím ruční řemeslnou výrobu tak, jak jsem začínala.“
Hlavně se nebát
S podnikáním začala po padesátce, přesněji ve čtyřiapadesáti. Začátky byly pomalé a bez reklamy její hořčice jen těžko pronikaly na trh. První dva roky byly ve znamení finanční i osobní krize. Alena Partyková však vytrvala a díky své opakované účasti na trzích i na soutěži Regionální potravina se svými hořčicemi prorazila. Svého rozhodnutí opustit stabilní zaměstnání a začít na volné noze rozhodně nelituje. A co by doporučila začínajícím podnikatelkám nebo těm, které se teprve rozhodují? „Nebát se a jít do toho rizika. Je tam samozřejmě ta nejistota, nemusí to vyjít, začátky bývají pomalé. Tím se člověk nesmí nechat odradit. Pokračovat v práci, držet si své přesvědčení věřit.“
Napsáno pro… je speciální formát komerční obsahové spolupráce, který redakce připravuje společně s obchodními partnery.
