Jsou situace, kdy třída nějak nese následky jednání pár žáků. Někdo začne během hodiny vyrušovat a strhne s sebou pár dalších. Celá příprava se hroutí, nedokončíte, co jste měli. Děti ale po škole nechat nemůžu, protože jsou přespolní a jede jim autobus. Takže jsem asi dvakrát třikrát svolala třídu na ráno, před začátkem školy, abychom si to nahradili. Tohle by se asi dalo považovat za formu kolektivního trestu, i když my slovo trest ve škole nepoužíváme. Ale nemělo to valný účinek: přišli jen ti hodní. Ti, co zlobili, měli omluvenku od rodičů.
Učitel to má těžké, nemá na zlobivé děti žádnou páku.
Moje zkušenost je taková, že když je s dítětem těžká domluva, není většinou domluva ani s rodiči. Před dvěma lety jsem měla třídu s velmi inteligentním, ale zlobivým žákem. Vedl skupinku asi tří dalších, kterým dělal šéfa, spolu vyváděli různé věci a nikdy se nepřiznali. Většinou se mi stává, že když děti něco provedou, sami přijdou a omluví se, ale tahle skupinka byla zatvrzelá. Přiznali se jen jednou, když něco rozsypali v šatně, a to jen proto, že jsem jim pohrozila, že si prohlédneme kamerový záznam, máme totiž v šatně kamery.
Moje zkušenost je taková, že když je s dítětem těžká domluva, není většinou domluva ani s rodiči.
Učitel to má v tomto ohledu těžké, nemá na zlobivé děti žádnou páku. Když se mu dítě postaví a rodiče nespolupracují, tak není nic, co by mu v tom mohlo zabránit. A čím víc se jde do opozice, tím je to horší. Co pomáhá, jsou příležitosti být s dětmi mimo obvyklou výuku, třeba výlety, projekty venku, i práce na školní zahradě. Tam děti poznám i z jiných stránek, máme společné zážitky a to pomáhá najít shodu a společnou řeč.
Blanka Medová je učitelka zeměpisu a výtvarné výchovy na Základní škole Krásovy domky v Pelhřimově.
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.