Školy si někdy samy vytváří svěrací kazajku, nemusí odučit všechny Přemyslovce, říká oceněný dějepisář

K učitelství Davida Venclíka přivedla částečně rodina. Jeho otec byl matikář a fyzikář a své žáky dokázal v hodinách nadchnout. K respektu k dějinám ho pak inspiroval příběh jeho dědy a starších bratrů, které zatklo gestapo a zemřeli v Mauthausenu. A lásku k příběhům a vyprávění mu předal děda z druhé strany. „Ten z maminčiny strany šel do důchodu, když jsem se narodil, a měli jsme k sobě velmi blízko. Odmalička mě vychovával a jeho žigulíkem jsme jezdili po památkách, vyprávěl mi pověsti a četl pohádky. Tady vnímám klíčový vliv – zájem o jeho vyprávění. Děda byl sice ekonom, ale měl obrovskou knihovnu a historie byla jedním z jeho zájmů," říká Venclík.

On sám učení vnímá jako umění a jako klíčový vnímá úvod hodiny. „Sám sebe potřebuju naladit na nějakou vnitřní notu, dostat se do rozjitřeného stavu mysli, připravený rozehrát výuku jako svého druhu divadlo. A taky být natěšený na to, co se stane. Pak se vytvoří zajímavá atmosféra, kdy i studenti mají chuť do té hry jít a něco říkat. Vytvořit emočně příjemně nabité prostředí je základ. Vždycky začínám něčím, co studenty nějak překvapí a otevře. První moment má cílit na emoce."

 Se svými žáky probírá středověk, moderní dějiny nebo současnou politiku. Je rád, že si může v rámci Rámcového vzdělávacího programu výuku uzpůsobit. „Kdybych pravěk učil týden, mohu v rámci výuky třeba odjet se studenty na dobrodružnou exkurzi s přespáním v přírodě pod širým nebem. Zažil jsem ji se žáky Školy da Vinci. Stejně tak klidně smím v 6. třídě začít rokem 1989. Bohužel někdy si školy samy vytvoří svěrací kazajku toho, že musí odučit všechny poslední Přemyslovce. Nemusí!"

Jak děti motivuje ke studiu? Jak se s dětmi baví o současné politice? A může být vůbec podle něj učitel nějak politicky vyhraněný? Více v textu na Heroine.cz.