„Tebe by měli znásilnit, i když jsi taková zrůda, že by o to nikdo nestál.“ S takovým hejtem se veřejně činný muž zpravidla nesetká, ženy je mají jako takový „bonus“ k běžným nenávistným komentářům. Jak je možné, že se pod takové hrůzy člověk podepíše vlastním jménem, a co z toho plyne pro společnost? V komentáři se zamýšlí instruktor sebeobrany a publicista Pavel Houdek.
V Moderní sebeobraně se nám nedávno přihodila věc, která se neplánovaně stala velmi vypovídající případovou studií. V posledních několika týdnech jsme na sociálních sítích vydali dvě videa týkající se fyzických aspektů sebeobrany. Jejich sledovanost vyletěla napříč platformami k milionu zhlédnutí, a dostala se tak výrazně mimo naše obvyklé sledující. Na jednom z nich jsem mluvil já, na druhém moje žena Jasmína.
Sama o sobě nebyla videa nějak kontroverzní nebo polarizující. Jedno bylo o tom, že není dobré používat na sebeobranu nůž; druhé o tom, že není nejlepším nápadem kopat do rozkroku,
a obě vysvětlovala proč. U obou pak byly vyšší stovky hejtujících
komentářů. A jejich povaha byla skutečně rozdílná. Mně komentující
psali, že jsem debil, klaun, nic neumím, nevím a neznám a že kdyby mě
potkali, tak mi rozbijou hubu. Standardní výbava každého hejtra, nic, o čem by stálo za to psát.
Jasmíně komentující psali, že je debil, klaun, nic neumí, neví a nezná a že kdyby ji potkali, tak jí rozbijou hubu. A taky, že má jít radši vařit/uklízet, že se jako ženská k sebeobraně nemá vůbec vyjadřovat, protože tomu nemůže rozumět, že vypadá jako chlap, že je hnusná a proč dělá sebeobranu, když by ji stejně nikdo nikdy neznásilnil, a taky že by ji někdo měl znásilnit. Takových komentářů nebyly jednotky; něco takového by nestálo za sloupek.
Byla jich záplava. A mezi těmi stovkami nebyl ani jeden, který by komentoval moji
sexuální přitažlivost, ani jeden, který by byl o tom, že by mě měl
někdo znásilnit, ani o tom, jestli mě někdo znásilnit chce nebo nechce.
Jinými slovy: zatímco míra nadávek, výhrůžek fyzickou inzultací a shazování inteligence/znalostí byla u obou stejná, Jasmína dostala navíc naloženo za vzhled a nádavkem přání/výhrůžky znásilněním. S veřejným působením na sítích je to tak trochu jako ve zbytku života: pokud to žena chce dělat, musí zvládnout to, co muži, a ještě notnou porci navíc.
V tomto případě navíc porci směřovanou do intimní oblasti, do sféry sexualizovaného násilí; do temných vod, které zraňují možná nejvíce. Je veřejnou informací, že Jasmína znásilněna byla; veřejně o tom mluví. Své trauma proměnila v sílu, kterou dnes předává dál. Podobné zprávy ji naštěstí nezraňují, naopak. Působí pro ni jako palivo k tomu, snažit se ještě tvrději zničit sexualizované násilí.
Díky naší práci dnes a denně vidíme, jak moc zraňující sexualizované násilí může být. Nebývá výjimkou, že na našich kurzech o své zkušenosti mluví ženy vůbec poprvé. Dost často to je mnoho let, někdy i dekád od doby, kdy se to stalo – a pořád je to pro ně živá emoce.
Ze statistik víme, že přímou zkušenost se sexualizovaným násilím má v Česku každá třetí žena. Každá má tedy okolo sebe velmi pravděpodobně nějakou ženu, které se to stalo. A pokud je veřejně aktivní, jak na ni asi působí podobné útoky, které si na sítích přečte téměř každý den?
Není těžké si představit, že se taková žena rozhodne, že jí to za to nestojí. Že se z veřejného působení raději stáhne nebo že se stáhne alespoň ze sociálních sítí, což je ale v dnešní době prakticky totéž. A my pak krčíme rameny nad tím, že ve veřejné sféře je méně žen. Říkáme si, že ženy nechtějí, že mají jiné priority, že prostě nejsou… Ale ony samozřejmě jsou. Akorát nejspíš nejsou tolik vidět, protože nemají žaludek toto snášet. Není divu; já bych ho taky neměl.
U pár desítek takových komentářů jsem si rozklikl jejich autory. Byli to samozřejmě bez výjimky muži. Velmi často je psali pod svým občanským jménem a profilem. Měli na něm fotky s dětmi u bazénu, s domácími mazlíčky. Sami sebe nejspíš považují za dobré lidi. Dost možná za gentlemany. Přesto nemají problém napsat cizí ženě, že by ji měl někdo znásilnit – a to jen proto, že má jiný názor než oni na jeden konkrétní postup v sebeobraně… Dokud je tohle normální, společensky přijatelné, dokud se lidé nestydí tohle napsat před svými kamarády a hlavně kamarádkami, manželkami, dětmi, rodiči, spolužačkami, pak máme jako společnost velký problém.
A zároveň také velký úkol: vypořádat se s on-line nenávistí jako celkem, ale zejména a specificky s jeho misogynní a sexistickou částí a těmi, co šíří kulturu znásilnění. Je nejvyšší čas toto téma otevřít a hledat individuální i kolektivní strategie, jak mu čelit. Ale postavit se mu musíme a obávám se, že mazání a blokování stačit nebude.
Tento svět je designovaný muži pro muže. Na ženy, jejich potřeby a zkušenosti se nemyslí. Ve vědě, v medicíně, v architektuře, v IT, ale ani v kancelářích, MHD nebo při designování předmětů denní potřeby.
Jak nastavit rovnováhu? Pojďme zjistit, jak to změnit, na konferenci Heroine.
23. 10. 2023 | 14–22 hodin | Praha, Vzlet