Všechno bylo na nás, ale byly jsme si blíž. Matka s dcerou srovnávají mateřství napříč generacemi

Jako každá správná dcera jsem se v dospívání neustále hádala se svou matkou. Když jsem se pak konečně osamostatnila a založila vlastní rodinu, jsem se zapřísahala, že nikdy nebudu jako ona. A čím jsem starší, tím častěji se chytám v situacích, kdy „zním přesně jako moje máma“.

Nemám o své mámě iluze, stejně jako ona je určitě nemá o mně. Jsme si hodně podobné, ale mnoho věcí nás dělí a dodnes vyvolává konflikty, ačkoli nejsou tak výbušné, jako v době mého dospívání. Už jsme obě dospělé a dokážeme se o našich neshodách a podobnostech bavit otevřeně.

Matky jsou v našich životech ty, které neustále připomínají, dohlíží a usměrňují. Jsou to ty neutěšitelné hlasy v našich hlavách, které nám říkají, že něco neděláme dost dobře nebo že máme na víc. Jsou to matky, které se starají o to, abychom chodili včas spát, čistili si zuby a zdravě jedli. Matky jsou v našich životech ti „zlí policajti“. A nikdo nechce být v dospělosti, svojí vlastní rodinou, partnery nebo přáteli viděn jako policajt, natož zlý. Ale čím jsem starší (a přiznejme si to, čím víc jsem jako moje máma), tím víc chápu, proč byla moje máma taková, jaká byla; proč dělala a říkala, co dnes říkám a dělám i já.

V našem rozhovoru jsem se ale vědomě rozhodla vyhýbat politickým tématům. Vím, že soukromé je politické na mnoha úrovních, ale kvůli politice spolu v dnešní vyhrocené době rodiny přestávají mluvit a já chci pravý opak – chci rozvířit rozhovory. Chci, abychom se poslouchaly a přestaly myslet na to proč „nechceme být jako naše matky“ a víc se zamyslely nad tím, proč takové jsou, co v jejich životech je ovlivnilo a dovedlo na jejich cestu a jak se dívají na naši generaci. A možná jim i na rovinu říct, jak je vidíme my a kde leží ten zakopaný pes nedorozumění.

Dcera Gabriela (dále „D“): V čem jsme si podobné, a v čem se lišíme?

Matka Jana, ročník 1964 (dále „M“): V čem se absolutně lišíme, je vztah k pořádku.

D: V čem jsme si teda podobné?

M: Třeba v tom, že si obě hlídáme finance, i když jich nemáme tolik. A možná máš i trochu řádu, třeba co se týká tvého syna Z. Když se narodil, tak ses chytla a držela se režimu. To je pravda. Takže asi nějaký řád máš, ale ne tak jako já. (smích)

D: Já si myslím, že máme obě dvě rády, když se věci dějí podle nás. Já si libuju, když jsou věci tak, jak si je představím a naplánuju, a nesnáším, když mi do toho někdo zasahuje.

D: Co se v životě žen změnilo nejvíc, když srovnáme naše dvě generace?

M: Vždyť toho je hrozně moc, co se změnilo. Jen technický věci, vůbec vybavení domácností, vybavení pro děti… nic z toho za nás nebylo. Měly jsme třeba automatickou pračku, ale nebyly myčky, měly jsme klasické vysavače. Plenky byly hadrové, to už dneska ženské neznají. Pak spojení se světem, to v socialismu vůbec nefungovalo. Ale zas život byl klidnější. Měly jsme spoustu času, i když jsme měly dost práce. Všechno jsme musely zvládnout. Víc jsme praly, víc jsme vařily. Nechodily jsme do restaurací, neexistovalo, aby sis objednala jídlo. Slovo „nestíhám“ neexistovalo.

D: Mě by nikdy nenapadlo, že by bylo divný nestíhat.

M: My jsme to neříkali. A přitom dneska se všechno objede autem. My jsme chodili pěšky, jezdili jsme městskou nebo na kole. Je to o organizaci času.