Vánoční povídka Gabriely Boška: Hlavně k tomu vínu pij hodně vody

Dívám se na všechny ty šťastné rodiny za okny domovů. Kolem hlav a v jejich očích se jim lesknou světla vyvěšené městské vánoční výzdoby. Milují se a nemohou se nabažit jeden druhého. Uvědomuju si, že se přesně takhle snažím chovat a tvářit, ale prostě to v sobě nemůžu najít. Není to tam. Nebo možná je, ale nikdy to nebude tak upřímné, srdečné, opravdové štěstí. Obrázek jako na vánoční přání. Tohle všichni chceme, takhle chceme vypadat a žít. Závidím jim, ale je mi z toho zároveň špatně. Možná bych takhle šťastná být nedokázala.

Moje kamarádka Tamara se mě snaží uklidnit, když se jí v kavárně svěřuju s tím, jak se neumím vyrovnat s rolí matky a manželky a s představou, jakou o nich společnost má. „Hele, já si myslím, že je to úplně normální,“ říká, když zároveň upíjí ze třetí dvoudecky červeného vína – beze strachu, že ji zítra ráno v šest vzbudí dítě. „Vzpomínáš si, jaks na tom byla v osmnácti? Kdo by si tenkrát pomyslel, že budeš první, kdo založí rodinu?“ Pokouší se mi říct, že odvádím dobrou práci navzdory všem svým pochybám, ale to, jak se pochechtává představě mého osmnáctiletého já jako matky, mě neuklidňuje.

Co bych na to měla říct. Ještě dneska, s dítětem a manželem a o šest let starší, se seznamem dárků a druhů vánočního cukroví si nepřipadám jinak než tehdy.

Ani já jsem nečekala, že bych mohla být první, kdo bude mít rodinu. Ani si nejsem příliš jistá, že jsem kdy nějakou chtěla. Všechno se to tak nějak samo seběhlo, a když přišlo na lámání chleba, nedokázala jsem umlčet humanistu v sobě a zabít svoje dítě. Dodnes nevěřím, že po oněch několika málo týdnech vývinu se jedná o život, na něhož se vztahují stejná práva jako na mou dospělou osobu, ale v tu chvíli šlo o něco zcela jiného.

Byla to představa, že uvnitř mě vzniká něco, co mi bude podobné, co bude nést moje fyzické a možná i, po letech přebírání nezdravých vzorců chování, osobnostní rysy. Představa toho, že bych mohla mít svůj vlastní klon, který naočkuju cynismem a neutuchající láskou k dávno přežitým popkulturním fenoménům a jednoho dne se z nás stanou parťáci. A třeba bych mohla být taková ta „cool“ máma, kterou budou jeho kamarádi obdivovat, a když odejdu z pokoje, budou říkat věci jako „Hej, tvoje máma je fakt super“ a „Kéž by moji rodiče byli aspoň z poloviny tak hustý jako tvoje máma“. Nechala jsem se ukolébat představou toho, jak moc budu jiná než moji rodiče.

Svůj klon mám, aspoň to všichni říkají, jen zatím nechápe ani střípky mého cynismu a směje se, jenom když něco udělá „bác“. A já si nemůžu pomoct a často, zvlášť druhý den ráno po večeru s vínem a nedostatkem vody, přistihnu sama sebe, jak přemýšlím nad tím, kde bych byla, s kým a co bych dělala, kdybych se tenkrát byla rozhodla jinak. Kdybych se byla řídila vlastním přesvědčením a využila svoje právo matkou nebýt. A když už nad tím vším přemýšlím, tečou mi slzy z očí, protože se cítím jako nejhorší člověk na světě, protože pochybuju o svém dítěti.

Aspoň donedávna to tak bylo.

Je to pár týdnů, co jsem se potkala s Honzou, mým kamarádem z doby předrodinné, který se z mého života skoro vypařil, když jsme oba chvíli po sobě zjistili, že se z nás budou muset stát místo dobrodruhů na cestách zodpovědní dospělí. Když jsme se přednedávnem potkali s dětmi na hřišti, překvapil mě svým entuziasmem, svojí trpělivostí a obřím úsměvem na tváři, když mu jeho syn, o půl roku mladší než ten můj, ukázal bábovku.

Když jsem se dívala na něho, na to, jak si se svým synem hrál a upřímně se zajímal o všechno, nemohla jsem si ani na chvíli připadat jako dobrá matka. Seděla jsem na okraji pískoviště se skoro bolestným výrazem, usmívala jsem se na syna, ale nedokázala jsem v sobě najít ani špetku nadšení pro jeho bezcílné bušení lopatkou do písku. Dívala jsem se každou chvíli na hodinky a s hrůzou jsem pokaždé zjišťovala, že ačkoli mně uteklo už půl hodiny, ručička se posunula jen o deset minut.

„Plánujete další?“ zeptala jsem se Honzy a přesýpala písek mezi prsty. Používám tuhle otázku jako test. Něco jako můžu ti věřit? Můžu s tebou mluvit otevřeně?

„Hele, já nevím, jak Erika, ale já určitě ne,“ řekl Honza přesvědčeně a já si hned uvědomila, že mě jeho jistota a rychlost, s jakou odpověděl, zcela zaskočily a na chvíli jsem mu jeho rozhodnutí chtěla rozmlouvat. Na chvíli se mi v hlavě začaly sumírovat argumenty zasvěcených, nadšených rodičů o tom, jak je to přece fajn mít víc dětí a jak by jejich prcek byl určitě štěstím bez sebe. Je to role rodiče, co nás k tomu nutí, nebo ten neustálý tlak ze všech stran, kterého se zbavujeme tím, že jej vyvíjíme na ostatní? Jsou opravdu všichni ti nadšení rodiče čtyř dětí tak šťastní, anebo se stydí za svoje neštěstí a snaží se nás uvrhnout do stejného pekla pro pocit, že v tom nejsou sami?

„Fakt?“

Jakmile jsem se vrátila k sobě, chtěla jsem zoufale a hlasitě zakřičet ANO! Konečně někdo, kdo to vidí stejně jako já, před kým se nemusím neustále obhajovat nebo ještě hůř předstírat, že naprosto rozumím pohnutkám mít další dítě a vymýšlet si nepřesvědčivé výmluvy, proč já zrovna v téhle chvíli další nechci nebo mít nemůžu. Když si ale v hlavě porovnám sebe a Honzu, nemůžu se zbavit pocitu, že u mě, při úrovni mé lhostejnosti v situacích, kdy za mnou syn přijde třeba se psím výkalem zabaleným v listu a já se nedonutím ani ke zhnusení, je odpor k představě dalšího potomka pochopitelný. Já nejsem mother material, ale Honza vypadá, že pro otcovství žije. „Ale jak to? Vypadáš tak spokojeně, tak nadšeně.“

„Já toho prcka miluju a baví mě být táta, ale nemyslím si, že by svět potřeboval další lidi. A rozhodně se nevidím jako otec čtyř dětí, který budu muset živit, a zaseknu se v nějaký příšerný práci jenom proto, abych vydělával na ně a jednou za rok na dovolenou v Chorvatsku. Ta představa mě fakt moc nerajcuje.“

Souhlasila jsem s ním, chápala ho, ale nevyhnula jsem se palčivému pocitu viny, který se mi rozlezl z podbřišku. Šlo o to, co předcházelo jeho tvrzení o tom, že nechce další dítě. Jeho baví být otcem. On je se svojí rolí ztotožněný, jen ji nepotřebuje rozšiřovat na další lidská stvoření. Pokud se zamyslím, v jakém žijeme světě a že v dospělosti našich dětí bude opalovací krém s faktorem 50 nezbytnou součástí výpravy na nákup potravin, jeho odpověď nepřekvapí. Ale moje situace je jiná. Já nejen že nechci další děti, já jsem se ještě stále nerozhodla, jestli chci to, které už mám.

Ta poslední věta mi skoro zastavila srdce. Z nějakého důvodu mi tohle prohlášení přijde ještě troufalejší a společensky nepřístupnější než cokoli, co jsem kdy ve skrytu duše já přiznala sama sobě. Lidi jsou tak naučení, že rodičovství je transformativní a všechno změní, že si ani nepřipouštějí možnost, že by jejich svět mohl fungovat i bez té zkušenosti.

Sice nechci, ale nemůžu si pomoct a musím se sama sebe zeptat: Co by se stalo, kdyby se můj syn nenarodil? Kde bych byla? Geograficky i metafyzicky. Můžu říct s téměř absolutní jistotou, že bych se nepotkala s Honzou na dětském hřišti a nesnažila se vyfiltrovat nesnesitelný zvuk ječících dětí. Napadá mě, jestli bych vůbec litovala, kdybych se nakonec bývala rozhodla jinak. Jak bych se cítila dneska, kdybych tenkrát zvedla v pondělí telefon a zavolala svému doktorovi a nechala se objednat na interrupci? Jak moc velký rozdíl je v tom, když tady lidi nejsou, když ani nevíme, jaké to je, když existují? Jak rozdílný by svět byl, kdyby se můj syn prostě nenarodil?

Od našeho rozhovoru se sem tam chytám, jak přemýšlím nad tím, jaké by to bylo, kdybych se mohla prostě sbalit a odejít. Kdybych mohla otevřít laptop, podívat se na Skyscanner, najít levný let do jakékoli destinace, nastoupit na něj hned další den a nevědět, kdy a jestli vůbec se vrátím. Kdybych nevěděla, co se stane zítra a jak zítra bude přesně vypadat. Chci se chovat spontánně, protože je to můj přirozený stav, ale teď nemůžu. Kdybych teď učinila jakékoli rozhodnutí tímhle způsobem, ublížila bych člověku, jehož na téhle planetě miluju nejvíc. Víc než sama sebe.

Na stole přede mnou a Tamarou přistanou další dvě sklenice vína. Neměla bych už pít, ale Vánoce mě dostávají. Vždy jsem snila o tom, že nebudu Vánoce trávit doma, že se vyhnu chaosu, stresu, výzdobě a náladě a místo toho budu někde na druhém konci světa, kde se Vánoce třeba neslaví.

Zavřu oči a představuju si, že si opravdu balím tašky, až kluci budou pryč. Až spolu půjdou na hřiště. Řeknu jim, že mi není dobře, že zůstanu doma. Oni se oblečou, zatímco já se na ně budu v tichosti dívat a vnitřně se s nimi loučit. Budu pozorovat synovu tvář, jak se ke mně blíží, aby dostal pusu, o níž neví, že je poslední. Zapamatuju si každý detail jeho obličeje. Ještě chvíli si ho přidržím, abych spočítala pihy, které má na nose. Časem buď zmizí nebo přibudou, ale pro mě jich tam už navždy bude dvanáct. Hned jak odejdou, začnu balit, abych měla co nejvíc času odejít. Na jídelním stole nechám vzkaz. Jednoduchý, několik slov. Nemá cenu toho psát víc. O odpuštění nemám právo žádat. Klíče položím na stůl vedle vzkazu a naposledy se rozhlédnu po našem bytě. Cítím, jak mi úzkostí a steskem těžknou nohy, ale stejně tak cítím naplnění a lehkost, která mě nese zpět do mého opravdového života. Otevírám dveře, vycházím z bytu, pak z domu, nasedám do taxíku a odjíždím na letiště. Tam nasedám do letadla a jsem pryč.

Vidím to jako hollywoodský film, který ve mně zanechává až děsivě dobrý pocit, protože v něm vidím nezávislost. Aspoň do té doby, než mě moje představivost zavede zpět do našeho bytu, do chvíle, kdy se kluci vrátí ze hřistě a najdou na stole můj vzkaz s klíči. Úzkost, bezmoc, zděšení, vztek, nevěřícnost, bolest. Cítím úplně stejný koktejl emocí, který by v tu chvíli cítili i oni dva, jen mně tam ještě jako otrávená koktejlová třešeň sedí pocit viny tak ohromný, že se přistihnu, jak se mi oči zalévají slzami.

Rychle zamrkám. Tamara si ničeho nevšimla. Je plně zaneprázdněna balením cigarety, protože může. Znovu pohlédnu z okna na procházející rodiny s poskakujícími dětmi v  barevných šálách a čepicích. Hlasitě se smějí a já mám na chvíli pocit, že slyším synův smích.

Možná nechci zmizet nebo odejít. Možná si jen přeju, abych mohla dělat věci, aniž bych zvažovala, jak ovlivní mou rodinu.