Školné sice nevybírají, dostupné ovšem nejsou. Studium na vysoké škole se pro české rodiny stává luxusem

Paní Martina žije na Královéhradecku s manželem a dvěma dcerami. Výdělky obou rodičů jsou nadstandardní, přesto nepovažuje vysokoškolské studium starší dcery za zanedbatelný výdaj. „Dcera studuje třetím rokem veterinární lékařství v Brně. Protože má z domova dojezdovou vzdálenost ,jen´ tři hodiny, nedostala kolej. Každý měsíc jí posíláme třináct tisíc. Z toho pět tisíc utratí za podnájem bytu, kde jich bydlí šest. Zbytek peněz má na jízdné, jídlo a drogerii. Veškeré mimořádné výdaje, jako jsou třeba léky, oblečení, školní pomůcky nebo nové boty jí platíme zvlášť, protože na to by jí peníze nestačily,“ vypočítává s tím, že náklady kvůli inflaci neustále rostou – a příští rok budou ještě vyšší, protože se na vysokou chystá i mladší dcera.

Celkově se vším všudy stojí její vysokoškolačka měsíčně zhruba dvacet tisíc: „Vzhledem k tomu, jak je studium na veterině obtížné a časově náročné, žádná brigáda ani pro ni, ani pro většinu jejích spolužáků nepřipadá v úvahu. Někteří zvládnou pracovat v létě, ale často se také celé prázdniny učí na zkoušky v září.“ Dva vysokoškoláky má doma i Marcela, jejíž syn studuje práva a dcera psychologii: „Syn pracuje na půl úvazku v advokátní kanceláři, takže alespoň získává praxi. Ale dcera může pracovat ve svém oboru teprve poté, co dostuduje, takže si zatím přivydělává v kavárně.“

Podle Šimona Stiburka, zakladatele Institutu pro rozvoj vysokého školství, si často uchazeči a uchazeči proto vybírají školy a obory, které zvládnou vystudovat bez nutnosti pronajmout si byt a ideálně i při práci. Jenže u některých oborů se pracovat prakticky nedá: „Přitom jsou to především právě ty obory, které bychom potřebovali podpořit a je po nich na trhu práce velká poptávka. Ať už jde třeba o lékaře a lékařky, ale i o nelékařský zdravotnický personál, nebo například o technické obory. To jsou školy, které se dají jen velmi obtížně vystudovat s paralelní prací. Studující se tam často vůbec nepřihlásí, byť by na to předpoklady měli. Anebo se přihlásí, ale velmi rychle neúspěšně skončí.“

Zejména studující z chudších rodin by teoreticky měli mít nárok na nejrůznější podporu nebo sociální stipendium. Na to ale dosáhnou opravdu jen v případě, že jejich rodinný příjem nepřesáhne 1,5násobek životního minima. „ČR patří z hlediska finanční podpory studujících mezi nejméně rozvinuté země. Do finanční pomoci studentům investujeme v podstatě nejméně peněz v Evropě. A když už nějakou podporu dáváme, tak zejména formou daňových úlev pro rodiče, což se ukazuje, že není funkční a účinná podpora,“ tvrdí Šimon Stiburek.

V Česku se přitom téměř jedna miliarda korun rozdá formou ubytovacího stipendia. Proč to nejsou efektivně utracené peníze a jak by bylo systém potřeba změnit? A měli bychom vážně mluvit o možnosti studentských půjček? Přečtěte si na webu Heroine.cz.