„Pipka“, která dokáže cokoliv. Máme vzít Barbie na milost, i když se hlásíme k feminismu?

První věcí, na kterou jsem si v životě našetřila, byla panenka Barbie. Bylo mi tenkrát asi osm a toužila jsem po princezně v dlouhých šatech, dokonce s tlačítkem, které spouštělo krátkou melodii. Schovávala jsem si na ni kapesné i dárky z Vánoc a narozenin a dodneška si pamatuju svoje nadšení, když jsem s krabicí konečně mohla zamířit v hračkářství k pokladně. Barbíny jsem milovala odjakživa – zatímco přebalovací miminka mě po chvíli přestávala bavit, česáním silonových vlasů a představami o tom, jak jednou budu k vlastnímu domu přijíždět v růžovém kabrioletu, jsem se dokázala zaměstnat na dlouhé hodiny.

Teď už jsem dospělá a s politováním musím konstatovat, že dům nevlastním a po městě se pohybuju většinou tramvají (nebývá ani růžová – slepé místo pražského dopravního podniku). Zároveň se od doby, kdy jsem zvládla plně pochopit význam tohohle slova, považuju za feministku. Ve světle toho může působit paradoxně, že nostalgii k barbínám cítím dodnes. Barbie totiž už desítky let čelí kritice. V nejtypičtější verzi je to blondýna s vyvinutým hrudníkem a proporcemi, k jejichž dosažení by vedle drastických diet potřebovala ještě vyjmutí několika životně důležitých orgánů a asi týdenní pobyt v hladomorně. Zářivě se usmívá na malé holčičky a předává jim celou plejádu stereotypů.

V poslední době ale Barbie zažívá renesanci, a to i mezi emancipovanými ženami – jejím vrcholem má být uvedení stejnojmenného filmu režisérky Grety Gerwig s Margot Robbie v hlavní roli. Gerwig, která se proslavila snímky jako Malé ženy nebo Lady Bird a znovu tak dokázala, že ženské příběhy bychom měli vyprávět a oceňovat, ho bez okolků označuje za feministický. Jak je to tedy s Barbie doopravdy? Máme mít obavy z okamžiku, kdy si naše dcery v hračkářství ukážou právě na tuhle ikonickou hračku? Nebo můžou být dny strávené převlékáním Barbie naopak předzvěstí toho, že z nich vyrostou nezávislé, samostatné ženy?

„Jsem Barbie holka v Barbie světě. Život v plastu, ten je fantastický. Můžeš mi kartáčovat vlásky, celou mě svléknout,“ zpívala v devadesátkách skupina Aqua. Jeden z nejotravnějších hitů posledních dekád dobře vystihuje, co na Barbie dráždí prakticky od první chvíle, kdy v roce 1959 poprvé sjela z výrobního pásu americké firmy Mattel – povrchnost a přehnaná sexualita. Náhoda? Nemyslím si: duchovní matka Barbie, byznysmenka Ruth Handler, totiž svůj nejslavnější výtvor okopírovala od starší německé figurky Bild Lilli. V jisté době šlo o oblíbený dárek na tamních rozlučkách se svobodou a Lilli se svou erotičností nijak netajila.

Později se proti Barbie vymezovala také část americké veřejnosti, připomíná časopis Reader´s Digest. Do padesátých let si totiž dívky běžně hrály jen s panenkami-miminky a připravovaly se tak výhradně na budoucí mateřskou roli. Barbie holčičkám z ničeho nic představila nové možnosti života ženy, nesouvisející výhradně s plozením a výchovou dětí, a od samého počátku se tedy – nejspíš trochu nezáměrně – stala feministickou.

Samozřejmě i tahle hračka podléhala době, v níž se ženy svázané konzervativní poválečnou společností měly teprve začít osmělovat k emancipaci. V roce 1965 vydal Mattel „Barbie na pyžamové party“ doplněnou papírovou knížečkou o hubnutí. Ta obsahovala jedinou radu: Nejez! V roce 2006 vědkyně z univerzit v Sussexu a Bristolu zkoumaly dopady hraní s barbínami na psychiku dívek. Holčičkám mezi pěti a osmi lety ukazovaly obrázky Barbie a podobných panenek, které však oproti originálu od Mattela měly širší pas a zdravější proporce. Zejména u mladších dívek pak výzkumnice zaznamenaly větší míru nespokojenosti s vlastním tělem a touhu po barbínovsky nereálně štíhlé postavě, „až budou velké“.

Kromě kontroverzí spojených s body image Barbie dlouho schytávala kritiku za nedostatek inkluzivity. Například první Afroameričanka se v Barbie partě objevila až v roce 1980. Po celá sedmdesátá léta Barbie v Americe platila za politicky výbušnou figurku – pro feministky druhé vlny totiž byla naprostou antitezí zdravého vnímání žen. „Byla vším, čím jsme my být nechtěly, a vším, o čem nám říkali, že být máme,“ shrnula v dokumentu Tiny Shoulders: Rethinking Barbie z roku 2018 feministická matadorka a vůdčí osobnost druhé vlny Gloria Steinem.

Přistupovat k Barbie jako k symbolu všeho sexistického ale není úplně fér. Zaprvé: už od šedesátých let je pracující ženou, která si na pohodový život s Kenem vydělává v nepřeberném množství „jobů“ – začala jako módní návrhářka v roce 1960. Dá se samozřejmě argumentovat, že zpočátku její zaměstnání přesně kopírovala společenské stereotypy o „ženských pracích“: baletka, letuška, zdravotní sestřička.

Co kdybychom se na tohle dělení už jednou provždy vykašlali? Milovat tradičně holčičí věci je přece úplně stejně v pořádku jako po večerech koukat na fotbal. Nebo dělat chvíli to a chvíli ono. Vyjma kariérně úspěšné a čím dál víc inkluzivní Barbie ale naštěstí existují i jiné pozitivní příklady „klasické“ ženskosti, která není k smíchu: za všechny jmenujme třeba populární americkou komedii Pravá blondýnka, v níž podceňovaná hlavní hrdinka, zdánlivě „pipka s čivavou v kabelce“, vystuduje Harvard, aniž podlehne tlaku okolí na změnu image.

Na TikToku se v poslední době rozmáhá trend takzvaného „bimbo feminism“ (volně se dá přeložit právě jako „feminismus pipek“, pozn. red.). Jeho cílem je obrátit dosavadní dogmata naruby. Proč by ostatně astrofyzička nemohla mít zálibu v upnutých šatech? A co je méněcenného na nadšení z koupě nové rtěnky? Být přesně taková, jaká chci, aniž bych neustále narážela na soudy okolí, je přece cílem všech feministek. Navzdory některým velmi problémovým aspektům legendární figurky může Barbie holčičkám předat přesně tenhle druh sebevědomí. Za předpokladu, že ho podpoříme výchovou. Tu samotná Barbara (jak zní Barbiino skutečné jméno) totiž pochopitelně nezvládne. Svět už ale změnila dávno – ukázala totiž, že se životy žen netočí jen kolem mateřství. A že když budeme chtít, dosáhneme všeho, co si přejeme.

Tudy do Barbielandu!