„Pipka“, která dokáže cokoliv. Máme vzít Barbie na milost, i když se hlásíme k feminismu?

První věcí, na kterou jsem si v životě našetřila, byla panenka Barbie. Bylo mi tenkrát asi osm a toužila jsem po princezně v dlouhých šatech, dokonce s tlačítkem, které spouštělo krátkou melodii. Schovávala jsem si na ni kapesné i dárky z Vánoc a narozenin a dodneška si pamatuju svoje nadšení, když jsem s krabicí konečně mohla zamířit v hračkářství k pokladně. Barbíny jsem milovala odjakživa – zatímco přebalovací miminka mě po chvíli přestávala bavit, česáním silonových vlasů a představami o tom, jak jednou budu k vlastnímu domu přijíždět v růžovém kabrioletu, jsem se dokázala zaměstnat na dlouhé hodiny.

Teď už jsem dospělá a s politováním musím konstatovat, že dům nevlastním a po městě se pohybuju většinou tramvají (nebývá ani růžová – slepé místo pražského dopravního podniku). Zároveň se od doby, kdy jsem zvládla plně pochopit význam tohohle slova, považuju za feministku. Ve světle toho může působit paradoxně, že nostalgii k barbínám cítím dodnes. Barbie totiž už desítky let čelí kritice. V nejtypičtější verzi je to blondýna s vyvinutým hrudníkem a proporcemi, k jejichž dosažení by vedle drastických diet potřebovala ještě vyjmutí několika životně důležitých orgánů a asi týdenní pobyt v hladomorně. Zářivě se usmívá na malé holčičky a předává jim celou plejádu stereotypů.