Je ještě co zachránit? Setkávám se se stereotypem, že vždycky budeme cizinci, říká ukrajinská studentka žijící v Česku
S Annou Solianyk se potkáváme na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde studuje. Do Česka přijela těsně po invazi Ruska do Ukrajiny. Ruská agrese formuje její současný život a tvorbu. Jedním z Anniných děl je i dřevěné okno s rytinou ukrajinského zaklínadla. Představuje okno její babičky, které ve vesnici Pokrovke v Dněpropetrovské oblasti poblíž té Doněcké vybombardovaly ruské rakety.
Následující text je součástí série Heroine o mladých lidech. Příběhy mladých lidí poprvé vyšly v tištěné Heroine 3/26. Celou sérii najdete zde.
Máte hezkou košili. Připomíná mi ukrajinskou vyšyvanku.
Je to takový ukrajinský styl. Originálně vyšívaný mám ale jen tenhle pásek, co mám na sobě. Tradiční motivy v každodenním oblečení mi dodávají sílu.
Existují nějaké předsudky o dnešní mladé generaci?
Že jsme přecitlivělí, protože nechceme vyhořet a chceme mít v životě rovnováhu. V Ukrajině je teď přitom mladá generace ovlivněná válkou, takže odolnost pro nás není žádná teorie, ale otázka každodenního života. Člověk musí rychle dospět, převzít zodpovědnost. Já jsem to nějak zvládla, ale moc to nedoporučuju.
V čem konkrétně jste musela rychle dospět?
Jde jednak o ty základní, byrokratické věci, jednak o reagování na nezvyklou situaci a rozhodování, což vám sebere hodně emočních kapacit. Musela jsem už v poměrně mladém věku získat finanční nezávislost, naučit se spoléhat sama na sebe a poradit si v nouzi. Pomohla jsem mámě s patnáctiletou ségrou, aby sem přijely. Poslední zima byla hodně náročná, dlouhé hodiny nešla elektřina. Pomáhala jsem jim zařídit byt, zprovoznit jejich život v Česku. Na dálku jsem stěhovala babičky z rodné vesnice. Týden poté, co odjely, rozbombardovali půlku našeho vesnického domu. Střechu, okna, dveře.
