Hezké výhledy, mizerné vyhlídky. Nahoře nebe, v dolině já ukazuje, že v místě bez naděje je těžké zůstat čistý
„Hladové doliny“ se neoficiálně nazývají oblasti na Slovensku, kde po období těžby a industrializace došlo k výraznému utlumení obojího. Film Nahoře nebe, v dolině já nás vede do jednoho takového údolí na jihu Slovenska. Mezi menší obce, které se rozvíjely v souvislosti se sklářskou výrobou, dokud ta postupně nevzala zasvé. Působivé sociální drama s výbornými výkony profesionálních i neprofesionálních hereček a herců vypráví o lidech, kteří dospívají v bezčasí.
Syrový film režisérky Kataríny Gramatové s výbornou kamerou Tomáše Kotase a hudbou od australské elektronické formace 700 Feel vstupuje do českých kin na začátku října. Na webu Heroine.cz najdete recenzi od Antonína Handla, který klade důraz na místní a sociální zakotvení filmu:
„Pro české diváctvo by nemělo být těžké s filmovými postavami soucítit už proto, že zobrazená vesnice svým vzhledem a nejspíš také sociální skladbou připomíná například údolí mezi Železným brodem a Tanvaldem, kde odsun sudetských Němců a úpadek textilního a sklářského průmyslu způsobily, že celorepublikově stoupající HDP nebo životní úroveň se v těchto místech příliš neprojevují. Případně oblast Slavkovského lesa, kde se řada obcí po odsunu smrskla třeba z tisícovky obyvatel na několik desítek – a za dalších přibližně osmdesát let se situace příliš nezlepšila. Cynicky bychom mohli říct, že vesnice v Nahoře nebe, v dolině já má alespoň poštu, obchůdek a hospodu. Obce jako Prameny nemají ani to. Zato obrovské dluhy.“
Slovensko-český film se úspěšně vyhýbá zjednodušování a melodramatickým výstupům. Ukazuje, jak těžké je dospívání, zvlášť pokud jste v něm osamělí, a ještě ukotveni v místě, kde téměř nikdo nic nemá. Perspektiva, že byste se z takového údolí někdy vymanili, se zhusta zakládá na určité ztrátě nevinnosti. Začít myslet jen na sebe a neštítit se kdejaké šmeliny je možná neomluvitelná, ale pochopitelná strategie přežití.
„Právě v této rovině je film dramaticky nejsilnější: někoho obrat o to málo, co má, je nakonec jediný způsob, jak dosáhnout alespoň iluze svobody. Rozdíl je jen v intenzitě. Jestli popadnete pizzu souseda, který vedle ní na lavičce upadl do alkoholického spánku, odsajete benzín z auta čerstvého nebožtíka, ukradnete část úspor zapomnětlivému seniorovi. Nebo si dokonce vytvoříte dokonale reprezentativní image, ale systematicky vykořisťujete zadlužené staré lidi z bohatších částí země – které pak navádíte do pasti hladové doliny, abyste se do ní sami nemuseli vrátit.“
Toto a víc najdete v textu Antonína Handla na webu Heroine.cz.
