Feministický paradox: Čím více mezi námi běhá feministek, tím méně společnost chápe, o co jde

Trigger warning: dopouštím se zobecnění a čerpám ze svých zkušeností, protože jinak to neumím. Ale aspoň to přiznám. Níže citované postřehy tedy neaplikuju na sdílené povědomí všech českých žen, jo.

S nepochopením se setkává znavená česká feministka nejen u mužů, ale i u žen. Je tu však podstatný rozdíl. Ženy, které si tuto ideologii vykládají jakožto radikální blouznění, pořádání happeningů s cílem zničit muže a malování obrazů menstruační krví, později přijdou s otázkou, jestli feminismus řeší i to, že jejich mužský kolega bere víc za stejnou práci.

Značná část mých známých mužů s pevným názorovým a politickým přesvědčením má tendenci se hádat. (Ano, znám i mraky feministů, ale ty na těchto řádcích pominu.) Nechápou, o co nám jde, rádi vyprávějí vtipy o ženách u plotny, a vůbec: osvoboditelský narativ této ideologie podlamuje jejich chápání světa, kterým už tak otřásá krize mužství.

Takové debaty se dají snadno zestručnit zhruba takto:

O co vám feministkám jde? Chcete si vymýšlet sexuální zneužívání, rušit humor a nenávidět muže?

Ne, chceme víc flexibilních úvazků, aby nás děti nevyřazovaly z pracovního procesu na dlouhé roky, nechceme žít ve světě papírových rovných podmínek, které v reálu neexistují, pay gapu, osahávání, nízkých trestů za znásilnění, které v mém okolí zažila každá třetí…

Aha, tak to chápu, to jsem samozřejmě pro, ale feminista nejsem, aby bylo jasno.

Podobné debaty nad pivem snesu. Ale čeho je moc, toho je příliš. Stropem budiž epizoda podcastu Porada Echa z 25. května, jejíž podstatná část se točí kolem článku filosofky a autorky Terezy Matějčkové. Psala o švýcarské studii mapující akademické prostředí; výzkumný záměr stanovila curyšská univerzita, kde působí mnohem méně profesorek, a univerzita by s tím chtěla něco dělat. Ukázalo se, že tlak na rovnoprávnost má své meze, ženy chtějí pracovat, ale zároveň tak, aby se mohly věnovat rodině, a profesura se na půl úvazku dělat nedá. Následovala obří a hnusná zpětná reakce, že badatelky podporují stereotypy, což vedlo až k ústupu jedné z vědkyň z veřejného přednášení.

„Posluchači musejí mít pocit, že v médiích jsou muži úplně pošlapáváni,“ směje se v podcastu šéfredaktor Dalibor Balšínek. Sám přitom za svou novinářskou kariéru žádnou diskriminaci nezažil. Po zestručnění zmiňovaného výzkumu se dopouští bleskového klíčového závěru: jde o narušení představy ideologie feminismu.

Většině lidí se vnucuje, že by měli být nespokojení, a oni pak tedy začnou být nespokojení, podotýká Lenka Zlámalová. Čím víc feministických idejí si přečtete, tím spíš by vás nedej pánbu mohlo napadnout, že možná nemáte dostávat méně než váš mužský kolega! Jako by ty různé extrémy vyráběla a zesilovala média, nutila ženy do vedoucích křesel. Ondřej Šmigol vstoupí do diskuse s nesouvisející upoutávkou na budoucí rozhovor s Mary Harrington, „reakcionářskou feministkou“, a teorií o feminismu svobody versus feminismu péče. Daniel Kaiser připomene rozdělující potenciál Istanbulské úmluvy, která definuje skupinu utlačovatelů-mužů a utlačovaných-žen. Dalibor Balšínek plivne po neziskových a různých jiných „nátlakových“ organizacích, které médiím ubírají vliv. A tak dále, a tak dále. Možná ti, za které bojujeme, až tolik zrovnoprávňovat nechtějí, připomíná Matějčková.

Víte, co bych si opravdu přála já, feministka? Aby lidé, kteří nemají tušení, o co feministkám jde, přestali o feminismu mluvit.

Tento text si neklade za cíl rozporovat zmiňované závěry výzkumu švýcarských vědkyň ani nelegitimizuje twitterový shitstorm, který se na ně snesl. Problém vidím v závěrech redakce Týdeníku Echo a v bulvarizujících titulcích. Jak vlastně došla Matějčková ve svém textu k závěru, že „Emancipace má ženám umožnit, aby žily, jak chtějí. Ale existuje-li feminismus, který se ženám snaží vysvětlit, jak se mají cítit či co mají chtít, je načase se od něj emancipovat“? Výzkum o tomto uzurpátorském a toxickém feminismu nepojednává. O čem se tedy bavíme? O jaký feminismus tady jde?

Feminismus se rozkřikuje i u nás. Čím dál větší množství žen otevřeně říká: „Jsem feministka, a to znamená, že chci XX a YY“. Problém je, že už nikdo neposlouchá, když tytéž ženy líčí, že jsou zároveň šťastnými matkami na mateřské. Že se to nevylučuje. Že by bylo hodně fajn mít menstruační pomůcky zadarmo, ale stačilo by, kdyby se řešila menstruační chudoba a holky z některých oblastí si nemusely shánět omluvenky, protože jejich rodiče na vložky nemají. Nikdo feministky neposlouchá, když donekonečna opakují, že své děti milují, ale že by byla fajn dělená rodičovská, protože ony děti, věřte nevěřte, mají i tátu.

Vtipné na tom je, že rozzlobení lidé, pro které je pouhé slovo „feminismus“ totálním červeným hadrem, ženou klidné, liberální feministky do radikálních pozic, ačkoliv třeba jen chtějí stejné možnosti jako muži. I taková mírumilovná mladá feministka jako já unese jen určité množství lamentů nad nesnesitelným diktátem mé „ideologie“. Spousta (zejména mladších) dívek ve svém okolí slýchá, že feministky jsou agresivní mužatky, které nesnášejí chlapy, a tak se ke svému přesvědčení veřejně bojí hlásit. To je ona možnost emancipace, svobody? Nebo si to s něčím pletu?

Sama Matějčková v podcastu říká, že se „s diskriminací nikdy nesetkala“, naopak měla pocit, že měla jako žena četné výhody. To je fajn. Ale při své práci na rozhovorech s různě zkušenými vědkyněmi z českého prostředí pro loňskou srpnovou Heroine jsem poslouchala jiné věci.

Každodenní feminismus nehledě na deklaraci k jeho vyznávání vypadá v mém okolí jinak. Nevím, možná jsem členem jiné generace, možná jsem obklopená silnými mladými ženami, které se nechtějí smířit s tím, co (a že vůbec něco) je jim jakožto holkám  předurčeno. Studují režii navzdory tomu, že se očekává jejich pozice na poli dramaturgie. V korporátu se drápou na pozici account manažerky mnohem déle než jejich nový mužský kolega. Nechtějí se vdávat a strávit čtyřicet let na mateřské, anebo chtějí, ale možná by uvítaly větší podporu od státu. Prostě toužíme po vlastním prostoru, který nebude definovaný předsudky, stereotypy a představami silně patriarchální společnosti. Protože redakce na Poradě Echa nechápe, že nechceme nikomu kroutit hlavu konkrétním směrem. Chceme jenom, aby nikdo ničí hlavou nikam nekonsensuálně nekroutil.

Ráda bych proto lidem, kteří ztratili význam feminismu někde v překladu, nebo jim někdo namluvil jiný význam, než feministky cítí, vzkázala v duchu LGBTQ+ hvězdy Todricka Halla jediné: I can do BOTH, můžu OBOJÍ. 

Můžu se s vámi do rána hádat o tom, co mi náleží (= svět), a druhý den do rána chystat muži svíčkovou. Přeju si jako feministka jedinou věc: aby k tomu, co si přeje, každá žena došla bez nátlaku rodiny, partnera i širšího okolí. Proč to musím pořád dokola vysvětlovat? Copak právě tohle není feminismus? Četli jsme každý jiný výkladový slovník? Jiné populárně naučné knihy? Vaše chytračení o tom, co je můj feminismus, mě akorát tak dožene do mnohem radikálnější polohy, v níž na toleranci nezbude prostor.

A možná budu nakonec pořádat krví nasáklé happeningy před redakcí Echa. Třeba si pak i ti nejzatvrzelejší nechají vysvětlit, o co v tom českém feminismu vlastně jde.