„Takže já jsem zase ten špatnej!“ Proč si „pomáháme“ pasivní agresivitou a jak se proti tichu a jízlivostem bránit
Kolega se na vás kvůli něčemu naštval. Zašel za vámi, vyložil svůj problém a dohodli jste se na tom, co budete odteď dělat jinak. Pokud jste něco takového zažili, viděli jste, jak má vypadat vyspělá, otevřená komunikace. Bohužel ne každý je takové komunikace schopen. Na řadu pak často přichází „pomocník“ v podobě pasivní agrese. Jak ji rozpoznat a jak se proti ní bránit?
„U nás doma panovalo téměř neustále tiché dusno. Problémy se nikdy neřešily otevřeně a napřímo. Když už se to nedalo vydržet, šel jsem se zeptat: ,Mami, stalo se něco?‘ Buď bylo zase ticho, což znamenalo fakt průšvih. Anebo následovala odpověď ‚ne‘, s takovým malým otazníčkem na konci,“ vzpomíná jeden dospělý muž na svoje dětství naplněné významným tichem a ironickými poznámkami. Tehdy to ještě nevěděl, ale technika, kterou na něj i na jeho otce matka používala, se nazývá pasivní agrese. Setkat se s ní můžete kdekoliv – v partnerských vztazích, ve škole, v práci nebo třeba v tramvaji.
„Pasivní agrese je manipulativní technika. Není na první pohled čitelná, je těžké ji rozpoznat. Pasivní agresor nás chce naštvat, vyprovokovat, zatímco své vlastní emoce skrývá. Neřekne napřímo, co mu vadí nebo co by chtěl, ale snaží se druhého zasáhnout bohatým arzenálem nepřímých zbraní, jako jsou ironické poznámky, mlčení, ignorace nebo posměšky. Vyvolává vztek, výčitky nebo špatné pocity. Sám je přitom z obliga, protože není explicitně zlý,“ píše v textu o pasivní agresi Marta Fenclová, která se s ní pochopitelně v životě také setkala už mnohokrát, a jak sama přiznává, byla na straně oběti a agresora.
Pasivní agrese je svým způsobem mistrná záležitost a čím je agresor inteligentnější, tím lépe dokáže manipulovat druhými a předávat jim svou frustraci a nespokojenost. „Oproti otevřené agresi je ta pasivní mnohem sofistikovanější. Vyprovokuji druhou stranu k emotivní reakci, aniž bych za to nesl zodpovědnost,“ hodnotí psychoterapeut Richard Hanus. Pro druhou stranu bývá také složité vůbec pochopit, že druhý útočí a že se něco děje. „Poznáte to právě podle nepříjemných emocí, které to ve vás vyvolá. Nejčastější je pocit viny. Pasivní agrese ovšem často končí otevřenou agresí toho druhého, který to už nevydrží. Je to hra, která udělá z agresora oběť.“
Žít s člověkem, který pasivní agresi využívá jako regulérní techniku „komunikace“, je nesmírně náročné - a někdy prakticky nemožné. Řešení ovšem existuje: dotyčný nebo dotyčná na sobě musí začít pracovat a naučit se svou zlost a frustraci vyventilovat jinak než přehozením na lidi okolo. Jak pasivní agresivitu poznat, jak o ní mluvit a jak se s ní vypořádat? Dočtete se na webu Heroine.cz.
