Muži si nevytvářejí síť vztahů, v kterých by bylo normální sdílet smutek, stud či vztahové potíže
O mužském duševním zdraví se začíná mluvit nahlas. Přesto mnohým mužům dosud dělá potíže přiznat, že něco nezvládají. Psychoterapeut Tomáš Kvapilík v rozhovoru popisuje, jak je možné tyto bariéry odbourávat, proč změna společenského vnímání emocí trvá generace, jakou roli hraje rodinné dědictví a proč i malý krok – třeba rozhovor s kamarádem – může být začátkem velké proměny. Mužské duševní zdraví podporuje také nová kampaň ve spolupráci módního e-shopu Answear.cz a organizace Liga otevřených mužů.
Máte pocit, že společnost stále rozlišuje, jaké emoce mohou, respektive nesmí ženy a muži projevovat?
Ano, v kontextu společenské perzekuce prožívání mají ženy i muži složitou výchozí pozici, třebaže každý u rozdílných emocí. Představte si moment, kdy kluci šermují s klacky a mimo jiné tak ventilují energii agrese. Teď do těchto rolí zasaďte dívky. Okolí jejich chování pravděpodobně nepřijme s pochopením, protože společenské stereotypy říkají, že se to „nesluší“. A ten dojem si dívky mnohdy nesou do dospělosti. U mužů se vztek bere přirozeněji – je chlapské mít v sobě určitou míru agrese a tu projevit ve smyslu: „chlapi se poperou“. V mužském světě naopak nebývá prostor pro slzy, smutnění, nejistotu či obavu z neúspěchu.
Je ale vztek reálně mužům „bližší“?
Vztek jako základní emoce je společný všem lidem od narození. Přesto bychom rozdíly našli, a to například v preferovaných způsobech ventilace, v míře a typu násilí jako vzorce zvládání vzteku, anebo to lze vzít z biologické perspektivy. Vztek je spojený s agresí a agresivní chování se zase dává do souvislosti s mužským hormonem testosteronem. Hormonální výkyvy mohou hrát v míře vzteku a agrese důležitou roli.
Umí lidé, konkrétně muži se vztekem pracovat?
Obecně neumí, protože se to neučí – ani muži, ani ženy. Až v posledních letech se v rodinách a v rámci rodičovství začíná s hněvem kamarádit, čemuž velmi fandím. Všechny emoce jsou důležité, mají nějakou funkci a je vhodné jim porozumět. Signalizují, že se něco děje, že je potřeba se někam posunout. Pokud vezmu radost, tak tu v životě upřímně vítáme a stejnou mírou by bylo fajn přijmout do života hněv. Nevzdorovat mu, což se často děje od prvních momentů. Vidím to u mnoha rodičů, kteří se hněvu sami brání a nenechají vztek prožít ani dítě. Přitom jde o rovnocennou emoci, jen si nese cejch stejně jako smutek, strach či stud.
Tomáš Kvapilík
Psycholog a psychoterapeut v soukromé praxi. Působil jako terapeut v komunitě pro drogově závislé a jako psycholog v Intervenčním centru Spondea pro osoby ohrožené domácím násilím. Po studiích psychologie na Masarykově univerzitě v Brně absolvoval sedmiletý systematický výcvik v gestalt psychoterapii. Cílem jeho práce je pomáhat klientům vrátit se do běžného života, najít stabilitu či vypořádat se s traumaty.
Jak hněv uvolnit, aby nepřerostl třeba v agresi?
Hlavní hranice a podmínka je, abychom agresi nenasměrovali vůči sobě nebo někomu druhému, a nestalo se z ní násilí. Když to dodržíme, existuje celá škála bezpečných ventilů. Týká se práce s tělem, dechem, pohybem či destrukcí. Když to vezmu postupně, tak někomu stačí konkrétním způsobem dýchat, uvolňovat se, vytřepávat. Někdo si potřebuje zakřičet, tak aby to nikdo neslyšel – na odlehlém místě, do vody či do polštáře. Jiní musí zapojit nohy, běhat, skákat či kopat do peřiny. Další trhá lepenkové krabice, mačká PET lahve, seká dřevo. Všem svým klientům radím, aby si touto emocí zdravě a přirozeně prošli, jako to dělají děti, a nepotlačovali ji.
Zmínil jste, že v mužském světě nebývá místo pro smutek či nejistotu. Proč?
Na to se ve své praxi snažím přijít. Zajímají mě rodinné příběhy, procesy, jak se v mužském pokolení předává z generace na generaci potřeba vítězství, úspěchu, moci a popírá se naopak to, co je spojené s nezdarem. Jak se v rodině vnímaly emoce, jak se s nimi pracovalo, jaké se vytvářely vzorce, co se týče ventilace přepětí, zvládání stresu, překážek, frustrace.
Jedná se tedy o rodovou záležitost?
Ne vždy je možné jít s klientem tak hluboko do minulosti, ale opravdu si myslím, že někde tam se přebírá sklon spojovat kupříkladu smutek a strach z nezdaru s pocity selhání a studu. A nemusí to být verbální formou. Jde spíš o učení nápodobou, nevědomé přejímání vzorců, (ne)vytvoření návyku. Neschopnost hovořit o tom, jak se člověk cítí, se objevuje i v rodinách, které se o pocitech upřímně baví a nasávají modernější přístupy k výchově.
Současně často pozoruji, že muži nevytvářejí síť vztahů, v nichž by bylo normální smutek, stud či vztahové potíže sdílet. Ačkoliv mají přátelské kontakty, témata, která mohou zapříčinit osamělost a izolovanost, obcházejí. Dusí v sobě pocity, utrpení roste a někdy vyústí v psychické potíže. Mám zkušenost, že ženy takové vztahy vytvářejí snáz, sdílí emoční trápení, odhalují své nedokonalosti a dostanou podporu. Muži by se také dokázali vzájemně podpořit, ale blokují je právě pocity selhání či strachu z odsudku.
Co společnost a její vliv?
Určité společenské proudy a různé tendence či příklony existují a bezpochyby se propisují do toho, jak to v rodinách probíhá. V posledních letech ale dochází ke změně, kdy klíčové instituce, odborná veřejnost i politici směřují k bourání bariér, destigmatizaci a detabuizaci péče o duševní zdraví včetně toho mužského.
Vyvstává ale otázka, jak rychle se současné úsilí či směřování společnosti dokáže propsat do nevědomých procesů, které se v rodinách odehrávají po několik generací.
Jde o velmi pomalý proces. Na druhou stranu u dospělého člověka dokážou společenské tendence odvést velký kus práce ve smyslu přehodnocení, experimentování. Lidé si řeknou, že to zkusí, zajdou za odborníkem nebo třeba kamarádem. Důležité mohou být i již zmíněné mužské vzory, které odkryjí svoji zranitelnost nebo poukážou na oblast duševního zdraví.
Jaké dopady má potlačování emocí?
Popírání emocí se může odrazit na celém organismu a zdraví jedince. Někdy člověk tyto stavy přisuzuje zdravotním, respektive fyzickým potížím a jde s nimi za doktorem. Ať už je to bolest hlavy, problémy se zažíváním, záněty či poruchy spánku. Jindy se objeví psychické problémy, jako je deprese, úzkost či fobie, které vás přímo zavedou k odborníkovi na duševní zdraví.
Nebuďme lhostejní k tomu, co se skrývá uvnitř
Muži v Česku patří mezi nejohroženější skupiny v oblasti duševního zdraví. Proto módní e-shop Answear.cz a organizace Liga otevřených mužů spouštějí společnou kampaň, která se zaměřuje na tři propojená témata: mužské duševní zdraví, zvládání vzteku a zkreslený (nerealistický) obraz mužství. Cílem je otevřít diskusi o tom, že zdravé mužství znamená především porozumění sobě samému a odpovědnost vůči ostatním. A nebát se říct si o pomoc.
Ačkoliv se každý ve svém životě dostává na velmi těžká místa spojená se ztrátou, smutkem, zklamáním, nezdarem, neúspěchem či selháním, ženy se s nimi obvykle dokážou snadněji svěřit buď kamarádkám, rodičům či svým protějškům. Přijde mi, že pro mnoho mužů je tato bariéra nepřekonatelná. A velmi těžko se překonává. Někdy se to podaří, jindy ne.
S čím za vámi muži zpravidla přicházejí?
Nejčastějšími symptomy jsou úzkostné či depresivní stavy. Může to být pokles energie, motivace nebo celkový propad. Často také narazí ve vztazích – dokola opakují věci, na nichž už měli dávno zapracovat, ale začnou je řešit, až když hrozí rozchod nebo vyhazov z práce.
Kladou se podle vás na muže vyšší nároky než dříve? Péče o děti, vztahy…
V některých ohledech se nároky příliš neliší – například „závazek“ zabezpečit rodinu. Na druhou stranu se dá souhlasit s tím, že probíhá volání po vyrovnanosti a rovnocennosti na úrovni rodičovské péče či péče o domácnost. Těch rolí přibývá, ale logicky by jich mělo i ubývat, protože ženy a muži své „povinnosti“ sdílejí či přebírají. Přesto se jich někteří muži nedokážou vzdát, nemohou je pustit a nesou je dál jako břemeno. A tak se dostáváme zpět k otázkám selhání, možná touhy po moci, pocitům zdaru a nezdaru.
