Kdopak to prudí? Pasivní agrese je pořád agrese, jak ji poznat a jak nepřistoupit na manipulativní hru

– Prosím tě, mohli bychom probrat tu dovolenou?

– (otrávený/nepříjemný výraz)

– Proč se tváříš takhle?

– To jako musíme řešit zrovna teď?

– Včera se ti to taky nehodilo.

– No jasně, takže za všechno můžu já! Překvapivě.

– Ne, ale potřebovala bych to naplánovat.

– Můžeš mě nechat aspoň probudit?

– Už je deset.

– To snad není pravda…

– Počkej, kam jdeš? Tak kdy to probereme?

Býval to takový každoroční rituál. Tu dovolenou jsme naplánovali až po dalších pěti, šesti, deseti podobných výměnách. Týdny před tímhle výkopem jsem vybrala destinaci, hotel a další drobnosti. To byla samozřejmost. Poté jsem v diáři projela všechny termíny plánovaných letních akcí. A pak čekala, až nadejde vhodný okamžik, kdy se bude ochoten podívat do svého diáře. Problém je, že diář mého přítele je hromada papírů v kožených deskách popsaná divnými klikyháky (– Nechceš začít používat elektronický diář? – Můžeš mě nechat bejt?). A ta vzácná chvíle, kdy je tu věc ochoten otevřít a podívat se do ní, nastává, jak asi tušíte, při stejně vzácné konstelaci času, hvězd a hladiny serotoninu.

Když už se ten okamžik našel a já zaplatila zálohu a ujistila se, že si to zapsal do „diáře“, následovalo obvykle druhé kolo završené větou: „Tyjo, máme problém, něco mi tam spadlo.“ Rozumějte: mám v tu dobu nějakou neodkladnou akci, schůzku, práci, kterou jsem si zapomněl zapsat (nebo to po sobě nerozluštil), ale to nepřiznám.

„Prosimtě, to je normální,“ uklidňovala mě pokaždé kamarádka, když mi syčela pára z uší. „Já slovo dovolená můžu vyslovit nejdřív na konci června, a to už mám samozřejmě všechno zamluvený a rozplánovaný. Kdyby to bylo na něm, nejedeme nikam.“