Nechci, aby dceru každou přestávku přenášeli po schodech jako balík, říká matka usilující o výtah ve škole

Dvanáctiletá Mia chodí do šesté třídy jedné pražské sídlištní základní školy. Ve dvou letech jí diagnostikovali svalovou dystrofii. V mateřské škole ještě chůzi zvládala, do první třídy už ale nastupovala s vozíkem. Rodina tehdy měla štěstí na vstřícné a pro-inkluzivně nastavené vedení.

„Miu jsme měli ve škole pět let a stálo to za to, pro kolektiv byla jednoznačně přínosem,“ říká ředitelka ZŠ Mohylová Martina Hanzalová. „Nebudu ale zastírat, že dítě na vozíku znamená určité komplikace. Sehnali jsme například schodolez, aby Mia mohla do patra. To ale neodpovídá požárním předpisům, protože v případě nějaké krizové situace bychom ji nezvládli dostat ven. Část docházky tedy pobývala ve škole v podstatě na zapřenou."

ZŠ Mohylová má ale jenom první stupeň. Letos tedy Mia nastoupila na svou spádovou základní školu, která není bezbariérová. Její matka Jindra Landová spustila crowdfundingovou kampaň na stavbu výtahu, a městská část usilovala o to, aby Mia nakonec šla na jinou školu, vybavenou zdvihací plošinou. Jenže jak říká Landová, plošina (a schodolez už vůbec) není pro školu vhodné řešení. Vyžaduje totiž obsluhu a je velmi pomalá, a zejména pokud by se dítě mělo přesunout přes víc pater, nemělo by během přestávky šanci stihnout si odskočit nebo se najíst, na zařízení by strávilo desítky minut. A navíc jde o opatření, které dítě prakticky vyloučí z kolektivu.

„Být teenager na vozíku je samo o sobě náročné. Ty děti se snaží zapadnout. A teď si představte, že vás každou přestávku stěhují po schodech jako nějaký balík, všem na očích,“ vysvětluje Jindra Landová pocity své dcery i dalších dětí v podobné situaci. V předchozí základní škole byla například schodiště dost úzká, a když se Mia přesouvala do patra, musely ostatní děti čekat. „Vznikl tam potom spor, že žáci chodí pozdě, jelikož holka na vozíku zabere schodiště na celou přestávku. To prostě nechcete, není to důstojné. Inkluze neznamená jen to, že se učíme v jedné místnosti, ale že máme možnost být součástí kolektivu, ne vyčlenění někam bokem,“ míní Landová, která založila inciativu Výtahy do škol.

Školy a jejich zřizovatelé často říkají, že vybudovat ve škole výtah je drahé. Ministerstvo školství přitom tvrdí, že na bezbariérové úpravy peníze poskytuje. Podle Jindry Landové je součástí problému i to, že školy vnímají stavbu výtahu jako náklad, nikoliv jako investici, která jim zůstane, i když je dítě už dávno ze školy pryč. Využívat ho můžou vyučující nebo žáci školy po úrazu, nebo se hodí, když jsou volby a senioři nebo rodiče s kočárky se nemohou dostat do volební místnosti v patře. O tom, jaké nástrahy staví osud do cesty rodičům dětí s handicapem, jak těžké je si vybrat střední školu, kam s vozíkem můžete, a také o případu, kdy škola výtah na popud studentky na vozíku skutečně postavila, se dočtete na webu Heroine.cz.