Nikdo nechce, aby ho každou přestávku přesouvali jako balík. Matka teenagerky na vozíku bojuje za výtahy do škol
Navštěvovat spádovou základní školu a střední si vybrat podle svých studijních výsledků a aspirací v oboru. To by v oblasti vzdělávání mělo být minimum, které český stát nabídne každému dítěti. Jenže děti na vozíku nebo s omezenou hybností často musejí složitě hledat místo, kam by je přijali, nebo na bezbariérové úpravy vybírat ve finančních sbírkách na internetu.
Mie je dvanáct let a žije s rodinou na velkém sídlišti v Praze. Je to v podstatě běžná dospívající dívka, která si přeje hlavně mít kamarády, zapadnout do kolektivu a normálně v něm fungovat. To je v jejím případě ale složité, protože má diagnózu svalové dystrofie a pohybuje se s pomocí vozíku.
Ve školce ještě dívka chůzi jakžtakž zvládala, byla ale velmi slabá. „Dali jsme ji do soukromé školky, kde byli skvělí. Vzali ji bobovat, vynesli ji na Sněžku. Tehdy dcerka vážila pár kilo, tak to šlo,“ vypráví její máma Jindra Landová. Problém nastal při přechodu na základní školu. „Tehdy jsme bydleli v jiné čtvrti. Ředitelka naší spádové školy mi řekla, že první dvě třídy by nějak zvládli, ale pak by se dcera měla uzdravit, protože mají všude schody, a chtěla mi je ukázat. Šla jsem domů brečet,“ vzpomíná Jindra Landová. Rodině se podařilo koupit bezbariérový byt v Praze-Stodůlkách a městská část jim pro Miu doporučila prvostupňovou ZŠ Mohylová, která sice nemá bezbariérový přístup, ale zato má vstřícné a pro-inkluzivně naladěné vedení.
První dva roky byly jednodušší, postupně se ale Miino fungování ve škole začalo komplikovat. „Miu jsme měli ve škole pět let a stálo to za to, je to skvělé děvče a pro kolektiv byla jednoznačně přínosem,“ říká ředitelka Martina Hanzalová. „Nebudu ale zastírat, že samozřejmě dítě na vozíku znamená určité komplikace. Sehnali jsme například schodolez, aby Mia mohla do patra. To ale neodpovídá požárním předpisům, protože v případě nějaké krizové situace bychom ji nezvládli dostat ven. Část docházky tedy pobývala ve škole v podstatě na zapřenou."
(Schodolez je zařízení s elektrickým motorkem, který pomáhá asistující osobě vyvézt člověka po schodech nebo ho z nich spustit dolů, vz video níže. Podle metodik Mnisterstva pro místí rozvoj nelze schodolez považovat za opatření zajišťující bezbariérovost.)
Ve škole jsou nejen schody, ale také úzké chodby, a dívce museli pomáhat asistenti pedagoga. Ženy ale mohou v práci zvedat maximálně 15 kg, a to Mia rychle přerostla. Aby ji třeba do šatny na tělocvik doprovázel asistent mužského pohlaví ovšem pochopitelně nechtěla. Podobných situací s věkem dívky přibývalo a Jindra Landová mezitím řešila, jak bude vypadat výuka na spádové škole, kam měla Mia nastoupit na druhý stupeň. „A tady jsem se definitivně stala matkou-potížistkou,“ usmívá se trochu hořce.
Co se v textu dál dozvíte:
- proč rodiny dětí s pohybovým omezením nepovažují za dobré řešení zdvihací plošinu
- jak je možné, že v inkluzivním školství mají děti s fyzickým handicapem problémy
- že nikdo nemá přehled o tom, které školy jsou bezbariérové
- že najít vhodnou střední školu je ještě mnohem těžší než školu základní
Heroine se dlouhodobě věnuje tématům, která společnost často přehlíží. Jdeme do hloubky, nebojíme se složitých otázek, otevíráme důležité debaty a dáváme prostor silným osobním příběhům.
Odemkněte si celý web a podpořte nezávislou redakci.
Nejsou peníze a památkáři to nedovolí
Už od roku 2005 se Česko hlásí k takzvanému inkluzivnímu vzdělávání. Zavádělo se proto, aby děti s postižením měly jednodušší přístup do běžných škol, a aby se zdravé děti naučily pohybovat v pestré společnosti a brát přirozeně ohledy na slabší nebo nějakým způsobem znevýhodněné spolužactvo. Od roku 2001 také musejí být všechny nově postavené objekty veřejné vybavenosti bezbariérové.
