E-shop Heroine: předplatná, Manuál pro moderní mámy, Heroine Premium

Běžná cesta, která připomíná hororový zážitek. Projížďka Prahou bez bariér je stále nedostižný sen

18. květen 2023

Česko bez bariér je pořád země z říše snů a běžná cesta se pro některé lidi může stát až příliš dobrodružnou poutí. „Kolem nepřekonatelně vysokých obrubníků stojí řady zaparkovaných aut i v místě nájezdu, takže nemám nejmenší šanci dostat se na chodník,“ píše Jakub Strouhal, který se na vozíku vydal vlakem do Prahy, aby si na vlastní kůži vyzkoušel, jaké to je se pohybovat po městě.

Básník a podcaster Jakub Strouhal.Foto: Vojtěch Veškrna

Babička byla na kosmetice. Ještě ve dveřích proto obřadně pózuje, dokud uznale nepokývnu, nevyzdvihnu precizně vytetované obočí a nepozvu ji dál, i když jsem na její návštěvu úplně zapomněl a měl bych se pomalu chystat na vlak. V jejích očích se mihne úleva, že neležím bezmocně na zemi a neotvírám jí nohou jako minule. Sundává si černou sportovní bundu, kterou si nedávno pořídila na trzích v Polsku, a ještě než se vyšplhá na jednu z mých rozviklaných barových židlí, opatrně mi ukazuje svoji asi pěticentimetrovou jizvu na zátylku. Trochu spiklenecky mi vysvětluje, že na to od paní V. dostala speciální mastičku. „Je to jen sádlo, marjánka a funguje to!“ směje se. Dělám si z ní srandu, že se z ní na starý kolena stává feťačka, a prohlížím si její skutečně se hojící pooperační ránu.

Velký dík za spolupráci na tomto čísle patří Zuzaně Kašparové (vpravo). Ta vybrala a vyzpovídala respondenty a respondentky našich článků včetně Jakuba Strouhala (na snímku) a průběžně nás upozorňovala na stereotypy, kterých se média při psaní o životě s postižením dopouštějí.
Foto: Linda Majerová

„Prostě se ptejme!“ Šéfredaktorka tištěné Heroine představuje speciál o životě s hendikepem

Ochutnávka z časopisu

Kousek nad ní, uvědomím si okamžitě, se obvykle nachází oblast pokožky, z níž se odebírají vlasové štěpy používané při transplantaci vlasů, což je téma rezonující v bublině mně blízkých mužů po třicítce až s děsivou intenzitou. Nechtějí vlastní dům na hypotéku ani nový elektromobil. Chtějí mladistvou kštici, se kterou se každé ráno postupně loučí, než ji jednoho dne nadobro spolkne odtok sprchového kouta. David Beckham, Chris Hemsworth nebo Elon Musk. Ti všichni, aniž by se samozřejmě k jakémukoliv zákroku doznali, nabyli v posledních letech bujných hřív a posílili tak chapadla nerealistických standardů krásy natolik, že dosáhnou i ke mně, do bytu ve třetím patře v Brně na náměstí Svobody. Ale to budu muset prodat ještě hodně svíček, které jsem pod značkou BABL začal minulý rok vyrábět, než si vydělám na menší výlet do Turecka… „Tak aspoň tu bukální lipektomii,“ neodpustím si pro pobavení sebe sama ještě zmínku o právě trendujícím chirurgickém odstranění lícních tukových polštářků.

„Za případné komplikace se omlouváme“

„Kubi, počítač!“ upozorní mě babička, kdykoliv monitor přejde do spánkového režimu a oba nás přestane ozařovat. Tentokrát ale reaguje na informační okýnko, které na mě vyskočilo v pravém horním rohu. Klikám na příchozí mail, rychle ho projedu a nakonec čtu i nahlas, aby babička nemusela hledat brýle v kabelce a ani kabelku: „Vážený zákazníku, Vaši objednávku cesty vozíčkáře musíme bohužel zamítnout. Pracovní doba staniční zvedací plošiny je pouze do 19.30 hod. Za případné komplikace se omlouváme.“

Kdybych mohl, kopnu kolenem do stolu. Objednávku drážní asistence jsem sice vyřídil v požadovaném předstihu více než 24 hodin před odjezdem vlaku, zapomněl jsem ale, že České dráhy mi takovou žádost nemusí schválit. Dnešní cesta vlakem z Brna do Prahy kvůli sobotnímu focení se začíná lehce ­komplikovat.

Aktuální číslo

  • O tom, jak rodí ženy, rozhodují muži
  • BDSM coming out
  • Malý, tlustý, plešatý? Body shaming se týká i mužů. Promluvili Čestmír Strakatý, Šimon Holý, René Levínský a Jordan Haj
  • Budoucnost je rostlinná

Babička vypadá ustaraně, a tak se ji snažím uklidnit, že tohle se stává normálně (nelžu) a že to dopadne dobře (modleme se). Každopádně teď musím začít operativně řešit vzniklou situaci #užvčerabylopozdě. Natlačím chodidla do předem zavázaných bot, poprosím babičku, aby do vzduchu třikrát stříkla parfém Comme des Garçons 2, jehož oparem bleskurychle projedu, nechám si pomoct do zimní bundy, s nasazením sluchátek, čepice a rukavice (nosím jen jednu, na levé ruce, kterou musím mít konstantně na vzduchu, abych mohl ovládat joystick), loučíme se a já se za utichajícího volání, abych napsal, že jsem dojel v pořádku, řítím po Masarykově ulici a přikazuju Siri vytočit číslo na nádraží, abych zjistil, zda byla pro zvedací plošinu bez obsluhy zamítnuta celá má cesta, nebo jen její sobotní část zpátky z Prahy.

Na milost a nemilost

V železničním salonku s noblesním názvem Lounge vyčkávám na příchod asistentky, která mě později doprovodí k vlaku, teď ale ochotně odešla zjistit, jak to vypadá se zítřejším návratem. S největším sebezapřením se donutím zkontrolovat sociální sítě, jejichž tlak na konstantní přidávání nového obsahu mě extrémně stresuje. Pro člověka jako já, který nedokáže zvednout paže a neudrží ani telefon v ruce, je i obyčejné pořízení fotky nepřekonatelnou překážkou. Jedním z těch momentů, kdy si uvědomím, jak moc mi zhoršující se zdravotní stav brání držet krok s ostatními.

Přesun na druhé nástupiště se neobejde bez dvou výtahů, v nichž se kvůli štiplavému zápa­chu snažím vždycky co nejdéle zadržet dech. Absolvujeme to s asistentkou bez větších obtíží, plošina vla­ku funguje a tříhodinová jízda v poklidu ubíhá do tempa ambientního elektra, které mi vyhrává ze sluchátek. Na hlavním nádraží v Praze na mě už čeká zaměstnanec Správy železnic, s. o.

Vlak zastavuje na milimetr přesně tak, že je sjezd z plošiny blokován kovovou lavičkou, do které samozřejmě bez zaváhání narážím. Při jízdě z kupé mi navíc spadla čepice do očí, kterýžto výjev komentuje železničář slovy: „Ty vole, na vozíku a ještě slepé!“ Kdybych měl čas, přejedu mu nohu, ale potřebuju, aby mě ještě doprovodil k výtahu do metra, kde se s ním nakonec slušně rozloučím.

Na Muzeu přestupuju na trasu A, cíl: Želivského. Teprve v soupravě zjišťuju z informační grafiky, že ona zastávka není bezbariérová. Stejně jako sedm dalších na této trase. Ještě dlouho potom tomu nedokážu uvěřit. Vystupuju na Strašnické, horor nehostinného metra nicméně pokračuje i tady. Výšku asi třiceti schodů mi má pomoci překonat speciální plošina, k jejímž tlačítkům se nedokážu natáhnout. Překvapivě špatnou ang­ličtinou si říkám o pomoc postaršímu pánovi ve velbloudím tvídovém saku, který mi pokyne, ať vjedu na rampu, a se zdviženým palcem ukazuje na ovládání. Slyším, jak mačká knoflík, plošina se rozjíždí – a okamžitě zastavuje. On však pochopí, že je tlačítko potřeba držet celou dobu, za několik sekund se proto opět dávám do pohybu. Tou nejmenší představitelnou rychlostí. Když se asi po minutě dostávám do poloviny schodů, slyším z obou směrů přijíždět soupravu. Cítím, jak mi pod bundou profukuje ledový vítr z vestibulu, a svírá se mi žaludek. Myslím na to, jak jsem naprosto cizímu člověkovi vydán na milost a nemilost. Nechá mě tady trčet a odjede?

Postavit se nedokážu

Jakub Strouhal na sobě oblečení z adaptivní módy od Zalando.cz.
Foto: Vojtěch Veškrna

Jakub Strouhal

Žije v Brně, kde se v roce 1992 narodil a kde později vystudoval práva. Je autorem kampaně za neomezená data #jsemneomezenej a oceňovaného queer podcastu KYDY. V postcovidové době se stal hvězdou českého TikToku, právě dopsal svoji druhou básnickou sbírku a v květnu plánuje vydání svého debutového alba. Miluje vůni pačuli a v jednopokojovém bytě nad náměstím Svobody vyrábí sójové vonné svíčky značky BABL, píše filmové recenze a stará se o jednu monsteru.

Ožívá ve mně jeden z nejtraumatičtějších zážitků mého života. Koncem května roku 2018 jsem se ještě po svých vracel metrem z propustky do nemocnice. Když jsem v Kobylisích po ­celodenním výletu vystoupil, sesunul jsem se v příjezdové hale vyčerpáním na lavičku. Klepal jsem se po celém těle a měl jsem pocit, že se nemů­žu nadechnout. Asi po čtvrthodině jsem ­naznal, že už bych to snad mohl zvládnout, po několika marných pokusech jsem si ale uvědomil, že se postavit nedokážu. Nohy mě přestaly poslouchat. Ještě párkrát jsem zkusil napřímit tělo švihem. Marně.

Čas neúprosně plynul, nic netušící kolemjdoucí spěchali k eskalátorům, snažili se na poslední chvíli protáhnout přivírajícími se dveřmi nebo jen nervózně kontrolovali červené blikající hodiny odjezdů a příjezdů. Nezbývalo mi nic jiného než několik z nich oslovit, jestli by mi nepomohli se postavit. Nikdy nezapomenu na jejich znechucené výrazy plné odsudků, pohrdání a očekávání nějakého podvodu od kluka, na pohled zdravého, který si říká o pomoc. Až po hodině se nade mnou tehdy slitoval muž ve sportovních kraťasech.

I dnes dal cizinec naštěstí přednost dobrému skutku, mojí další výzvou je vrátit se ze Strašnické zpátky na Želivského. Kolem nepřekonatelně vysokých obrubníků stojí řady zaparkovaných aut i v místě nájezdu, takže nemám nejmenší šanci dostat se na chodník. Navigace si potom myslí, že jsem vozidlo, a navádí mě ve sluchátkách, abych jel nejdřív na sever a poté tři sta metrů na západ.

Pracovní schůzka v jednom pražském show­roomu, kde jsem si vyhlédl o něco luxusnější skleničky na svíčky, dopadá i přes menší zpoždění úspěšně, takže se můžu vesele vydat na Žižkov. Mí přátelé ještě z dob vysokoškolského studia, Vašek s Monikou, už na mě čekají ve dveřích. Celému bytu však kraluje jejich osmnáctiměsíční syn Vilém. Ten se právě naučil vylézt na židli a říkat slovo helma, při kterém si dlaněmi překryje čelo. Zvu celou rodinu na donáškové jídlo a snažím se v mezičase dozvědět co možná nejvíc nového. Vašek právě úspěšně zvládl advokátní zkoušky, Monču zítra čekají jízdy – neubrání se přitom nervóznímu pohledu k oknu, za nímž je i přes hlubokou tmu vidět padající sníh – v autoškole s instruktorem, který považuje za normální říct dospělé ženě, aby mu během tréninku zastavila u kraje, že se potřebuje vylulat. Vili si jako nezkrotný živel krátí čekání vytahováním špinavého nádobí z otevřené myčky, za což mu táta vždy poděkuje a vrací lžičku od jogurtu zase zpátky do mřížky na příbory. Přináší mi boty z předsíně, natahuje se po noži uprostřed stolu, tančí ve své dřevěné věži, stoupá si na radiátor a nebezpečně se u toho naklání, hledá mezi hračkami papírovou vlaštovku a rozmělňuje u toho všeho v prstech kousek manga.

Promo: 

Inkluzivní kolekce pro všechny

Zalando jako jediný módní e-shop uvádí svou první kolekci adaptivní módy sestávající z více než 140 stylů napříč privátními značkami: Zign, Pier One, Anna Field, Yourturn a Even&Odd. Adaptivní móda je oblečení, obuv a doplňky přizpůsobené potřebám zdravotně znevýhodněných osob, záměrně navržené tak, aby bylo vhodné či už při trvalých nebo dočasných zdravotních omezeních.

Kolekce, jež je k dispozici na všech trzích, na kterých Zalando působí, zahrnuje dámské a pánské oblečení i obuv. Je součástí závazku společnosti do roku 2025 poskytovat nedostatečně reprezentovaným skupinám opravdu inkluzivní sortiment a zážitek.

O vlastní dítě bych se takhle nepostaral

Foto: Shutterstock

Příliš vysoká a na vozíku. Módní influencerky s hendikepem se nebojí barev a netradičního stylu

Galerie

Mé vnitřní zraněné dítě se v očekávání okřiknutí, výhrůžek a následných trestů choulí do klubíčka. Nic takového ale nepřichází. Říkají tomu respektující výchova. Stojí je to nepředstavitelné úsilí a oba kvůli tomu vypadají jako zombie. Všichni tři jsou ale šťastní. Mě jen lehce píchne u srdce, protože vím, že bych se o vlastní dítě takhle postarat nedokázal. Nabodnu si obří kus veganského burgeru a na chvíli se odmlčím. Po večeři jde Monika Viliho uspat, Vašek věší vyprané pleny a já mu povídám o sbírce básní, kterou jsem právě dopsal. Taky ale jdeme brzy spát. Slyším, jak se ještě v ložnici potichu domlouvají, že by zítra mohli jít všichni sáňkovat na Petřín, ale možná že se mi to už jenom zdá. Ráno mě Vašek doprovází v asi pěticentimetrové vrstvě čerstvě napadaného sněhu na autobus. Moc mi chybíte, nedokážu mu při loučení říct.

V obřím studiu, jehož rozloha se určitě udává ve velikosti fotbalových hřišť, mě vítá šéfredaktorka Míša s produkční Lindou, fotograf v dálce na place konzultuje svoji vizi se stylistkou, jejím asistentem a vizážistkou. Mám čas, takže pomalu kroužím po hladkém betonu, nechávám za sebou koleje odpadávajícího prašanu, vrací se mi barva i do lícních tukových polštářků, uvelebuju se s bazalkovou tortillou daleko od všeho toho shonu a pomalu začínám psát svůj článek diktováním do telefonu.

Aktuální číslo

  • O tom, jak rodí ženy, rozhodují muži
  • BDSM coming out
  • Malý, tlustý, plešatý? Body shaming se týká i mužů. Promluvili Čestmír Strakatý, Šimon Holý, René Levínský a Jordan Haj
  • Budoucnost je rostlinná
Popup se zavře za 8s