Co je ve škole nejdůležitější – suma absorbovaných vědomostí, schopnost orientovat se v problémech, kritické myšlení? To všechno hraje ve vzdělávání velkou roli, ale výzkumy i zkušenosti ze zahraničí ukazují, že o využití potenciálu dětí rozhoduje také jeho wellbeing neboli pocit bezpečí a pohody ve škole. Mohou ho zajistit vyhořelí a frustrovaní vyučující?
Procházíme chodbou školy, kde na každém kroku visí barevné výtvory, míjíme botníky vyzdobené podle oblíbených knih dětí, zastavujeme se u obrazu stromu, na kterém jsou jména a texty, které nelze rozluštit. Thor Magnus, charismatický ředitel islandské školy Seljaskóli v Reykjavíku, se zastaví: „Naším cílem prostě je, abychom vychovali šťastné lidi. Na tom jediném záleží.“ Pak začne vyprávět o tom, že větve stromu představují jednotlivé děti ve třídě a jejich cestu, kterou si vysnily. A že jejich úkolem jako školy je poskytnout každému maximální podporu v rozvoji a nechat ho, aby svou cestu hledalo a měnilo.
Ač může tahle scénka znít jako z jiného světa, skutečně se to stalo. Psal se rok 2019 a slovo wellbeing bylo v českém prostředí poměrně neznámé. Stejně jako distanční výuka nebo Google Meet. Od té doby se toho změnilo opravdu hodně a wellbeing je stále častěji skloňovaným slovem v debatách okolo vzdělávací politiky, ale také ve sborovnách a především třídách.
Někdy se nepřesně překládá jako „pohoda“, shoda na českém ekvivalentu není a nejspíš ani nebude. Doposud nejlepší definice pochází od organizace Partnerství 2030+ a označuje wellbeing jako „stav, ve kterém můžeme v podporujícím a podnětném prostředí plně rozvíjet svůj fyzický, kognitivní, emociální, sociální a duchovní potenciál a žít spolu s ostatními plnohodnotný a spokojený život“.
Zní to hezky a učeně, měla by se na takovou věc zaměřovat škola? Případně proč? Připraví pak škola žáka na život, kde „mu nikdo nebude umetat cestičku“?
Odpověď dávají mezinárodní šetření a skrze ně materiály České školní inspekce. Z nich vyplývá jasná souvislost mezi pocitem wellbeingu a vzdělávacími výsledky; žáci, kteří mají zajištěno bezpečné, podnětné a podporující prostředí, mají výrazně lepší výsledky například v čtenářské gramotnosti než ostatní. V poněkud lépe představitelném (a mírně zjednodušeném) příkladu si pak můžeme vzít na pomoc příklad ze skandinávských zemí nebo ze škol ve vyloučených lokalitách v Česku, kde zajištění základních potřeb – teplého jídla – zajistilo zvýšení vzdělávacích výsledků pro děti ohrožené školním neúspěchem.
Jinak řečeno, pokud chcete, aby se vaše dítě lépe učilo, je potřeba mu nejprve zajistit výše uvedené.
Ve škole ale nejsou jenom děti, i když na nich záleží nejvíce. Tvoří ji i vyučující. V českém školství stále několik tisíc učitelů a učitelek chybí (Praha, Středočeský a Karlovarský kraj patří mezi nejvíce postižené) a vysoké procento jich ze školství odchází během prvních dvou až tří let. Každý pátý učitel je v Česku silně ohrožen syndromem vyhoření. Aby se podpora wellbeingu ve školách dařila, je proto potřeba pečovat také o podmínky vyučujících. Spokojený učitel, který se do práce těší, má potřebné zdroje, pak může podpořit wellbeing svých žáků.
Uplynulé dva roky nás naučily, že bez podpory vedení, ale také učitelského sdílení, se kantor neobejde. Některé školy svým pracovníkům a pracovnicím nabízejí týmové nebo individuální supervize a také smysluplné další vzdělávání (nyní třeba velmi aktuální to, jak pracovat s žáky s odlišným mateřským jazykem). Mohou to být ale i „maličkosti“, jako například dostatek papírů pro tisk a kopírování, funkční kávovar, nebo prostě a jednoduše vstřícné pracovní prostředí, které se odráží na atmosféře celé školy a je v něm lépe i dětem.
Vše ale začíná mnohem dřív, v přípravě na pedagogických fakultách. I proto se na příklad hnutí Otevřeno zasazuje o to, aby do škol přicházeli lépe připravení učitelé a učitelky, kteří dokáží pracovat s duševním zdravím sebe i svých žáků. Dobře připravený vyučující zná copingové mechanismy (tedy to, jak se vyrovnat se stresem), umí rozpoznat dítě s obtížemi a nabídnout mu podporu, ale také má vybudované profesní sebevědomí, které dobře funguje proti syndromu vyhoření.
Pomoci wellbeingu pedagogického týmu má například chystaná novela zákona o pedagogických pracovnících, která by měla začínajícím vyučujícím zajistit podporu v podobě uvádějících učitelů. Ten vysvětlí „nováčkovi“ co a jak, ale také ho provede jeho prvním rokem, pomůže mu stanovovat si (reálné a dosažitelné) cíle a především je nablízku, když se na pedagogické cestě vyskytnou hrboly. Ale nejde samozřejmě jen o začínající učitele.
Nástroje, jak podpořit wellbeing žáků, ilustruje úvodní scénka ze školy na Islandu – prostředí, ve kterém se žáci cítí dobře a slouží pro ně, cíle, které rozvíjejí jejich osobnost v bezpečném prostředí, a zapálený učitel, který je vede po cestě. V našem prostředí ji jako významnou oblast mimo jiné uvádí plánovaná revize rámcových vzdělávacích programů (tedy toho, co a jak se mají žáci učit).
Opět ve vzpomínkách stojím na Islandu ve škole, tentokrát ve světlé místnosti s kávovarem, knihovnou a gaučem s masážním strojem. „Tohle je místnost, kam si mají učitelé jít odpočinout. Školu ať řeší kdekoliv jinde, tady se mají bavit tak maximálně o tom, kdo zrovna umřel ve Hře o trůny,“ pokračuje ředitel islandské školy.
Uplynuly tři roky, už nedávají Hru o Trůny ale Rod Draka a wellbeing v českých školách není neznámým pojmem. Pořád je ale na čem pracovat. Děti si zaslouží mít spokojené učitele, protože jaké budou ony, taková bude naše budoucnost.