Jeho dokonalé tělo. Potřebují i muži své hnutí tělesné pozitivity?

Body image
Matouš Hrdina
| 6. 7. 2021 | 15 komentářů | 4 323
Jeho dokonalé tělo. Potřebují i muži své hnutí tělesné pozitivity?
Foto: Shutterstock

Člověk stojí před zrcadlem a užírá se, že je moc tlustý, hubený, neforemný, má málo svalů nebo špatnou pleť. Jeho tělo křičí do světa, že selhal. To je situace, kterou dobře znají ženy, ale v poslední době ji čím dál tím víc zakoušejí i muži. Na rozdíl od žen ale nejsou zvyklí o své tělesné nejistotě a úzkostech mluvit.

Byla to celkem nicotná kauza, když vyplulo na povrch, kdo je a jak vypadá partner populární americké demokratické kongresmanky Alexandrie Ocasio-Cortes. Britská novinářka Marie Le Conte vzápětí na Twitteru prohlásila, že zarostlý zrzavý ajťák Riley Roberts vypadá jako mýval z popelnice. Obratem se rozjel virtuální lynč muže, který podle názoru internetových diskutérů chodí s atraktivní ženou mimo svou ligu.

Kauza ale dobře ukázala, jak daleko zaostává debata o mužské fyzické identitě za tou ženskou. Stačí si představit povyk, který by se zvednul, kdyby někdo kritizoval partnerku známého muže kvůli tomu, že je fyzicky pod jeho úroveň. Kauza popelnicového mývala ostatně zdaleka nebyla jediná – příděl hejtů si užil třeba i Ed Sheeran po odhalení fotek potetované hrudi. 

Aktuálním ideálem mužského těla je pěstěný hypersexualizovaný svalovec zběhlý v nejnovějších fitness trendech, který si pro zpestření image může leda pořídit vousy či brýle.

Těžko by se dalo tvrdit, že přístup společnosti k ženské tělesné identitě je ideální. Minimálně se dnes alespoň v některých zemích a sociálních vrstvách posunul do fáze, kdy kosmetické značky – byť třeba i jen ze zištných důvodů – rozjíždějí kampaně na přirozenou krásu, časopisy mají obálky s plus-size modelkami a feministické memy hlásají, že každé tělo je bikini body.

Vadí – nevadí?

Smířit se s tím, že ostatní mají špíčky, to je legrace. Ale co ty naše vlastní?

„Naučila jsem se upřímně obdivovat holky, které se cítí dobře ve vlastní kůži a na Instagramu vypadají s velikostí L parádně. To se ale nevylučuje s mým hlubokým přesvědčením, že já bych prostě takhle dobře nevypadala, kdybych jedla všechno, co bych chtěla. A že jsem vlastně strašně ráda, že nevypadám jako ty holky, kterým všecko lajkuju.“

Máte bikini body?

Mužská lifestylová média i kultura obecně ale stále razí linii, že jediným ideálem mužského těla je pěstěný hypersexualizovaný svalovec zběhlý v nejnovějších fitness trendech, který si pro zpestření image může leda pořídit vousy či brýle. Kdybychom vzali titulky článků z libovolného mainstreamového časopisu pro muže a překlopili je do ženského rodu, ocitli bychom se někde v 50. letech.

Ženy za to nemůžou

Vymáhání nejrůznějších absurdních standardů mužské krásy je tu sice odjakživa, ale těžko bychom našli jinou dobu, kdy šlo o tak toxický fenomén. V současnosti vše zhoršuje obrazová kultura Instagramu a seznamovacích aplikací, ale třeba i boom akčních superhrdinských filmů, jejichž představitelé mají rok od roku nedosažitelnější fyzické proporce. Typickým příkladem je třeba Wolverine v podání Hugha Jackmana, který se za poslední dvě dekády proměnil z pořád ještě přirozeně svalnatého muže v oživlou ilustraci z anatomického atlasu.

Výsledky téhle situace jsou bez výjimky tragické. Začít jde u obrovského nárůstu výskytu poruch příjmu potravy u mužů, který třeba v Británii mezi lety 2010 a 2016 stoupnul o 70 %. I v Česku přibývá mužů anorektiků nebo bulimiků podobným tempem a oficiální statistiky jsou navíc jen špičkou ledovce, protože většina zasažených mužů se k lékaři či terapeutovi vůbec nedostane.

Ještě více vypovídajícím je nárůst takzvané svalové dysforie – chorobné závislosti na cvičení a snahy o dosažení co největšího objemu svalů, kterou jde snadno přímo spojit s nerealistickými obrazy mužských těl v současné popkultuře. K tomu se pak téměř automaticky přidávají deprese, úzkosti, zneužívání steroidů a dalších výkonnost podporujících drog, problémy v partnerských vztazích a celá řada dalších potíží končících až u sebevražd.

Nikdo není dokonalý

Nekonečné množství nároků na ideální tělesné proporce ale dožene každého, a tak se s kritikou internetového davu za své údajně nedostatečně vypracované břicho nedávno setkal i herec Jason Momoa (Aquaman nebo Khal Drogo v Hře o trůny), který jinak v řadách hollywoodských hor svalů patří k těm největším.  

Je zjevné, že jako společnost máme dost zásadní problém v tom, jak muži vnímají svá těla a jak o nich mluví. O výše popsaných následcích není pochyb, ale abychom mohli debatu posunout dál, je potřeba se nejprve shodnout na tom, jak jsme se do této situace dostali. A právě tady vše často sklouzne k dost pochybným argumentům. Muži vinu v téhle otázce často svalují na ženy, a podvědomě či záměrně tak udržují sexistické stereotypy.

Konkrétně osočují ženy s povrchním vkusem, matky s vysokými nároky na své syny nebo zlé feministky usilující o dominanci svého pohlaví. Společné mají všechny to, že mužům ubližují coby vnější činitel, a ti pak nemusí příčinu problému hledat sami u sebe. Debata náhle dostává pokřivený politický rozměr a od přesvědčení, že za mužskou nejistotu a zdánlivou tělesnou nedostatečnost mohou ženy a jejich nároky, je už jen krátká cesta k toxickým internetovým subkulturám šovinistických redpillerů nebo nenávistně frustrovaných incelů. A ty jsou zase zdrojem rekrutů pro pravicový extremismus.

Profitovat na úzkosti

Obraz ideálních ženských i mužských těl vytváří především reklamní průmysl a jeho prostřednictvím všichni, kdo mají nějaký obchodní zájem na podněcování tělesné úzkosti a nejistoty. Od fitness center přes módní domy až po výrobce kosmetiky. Většinu tělesných strachů muži v konečném důsledku necítí v konfrontaci se ženami, ale zase jen s dalšími muži, a vůči nim pak také pociťují nedostatečnost nebo potřebu soutěžit. Ženy z mužské tělesné úzkosti těžko cokoliv získají, ale jiní muži často ano.

Muži se najednou nepokrytě ocitají ve světě ženské fyzické touhy a propadají panice, že zůstanou stranou a nechtění.

Přestože jde kvůli výše zmíněným sexistickým myšlenkovým proudům o tenký led, nedá se ale vynechat ani to, že ženy v otázkách mužské tělesné úzkosti skutečně roli hrají. Ovšem způsobem, za který je jen těžko může kdokoliv vinit. Sexuální revoluce na západě sice začala už před desítkami let, ale teprve v poslední době se v médiích a veřejném prostoru normalizovaly otevřeně sexualizované obrazy mužů viděných a hodnocených očima heterosexuálních žen.

Muži se najednou nepokrytě ocitají ve světě ženské fyzické touhy a propadají panice, že zůstanou stranou a nechtění. Jsou tak v postavení, kterému ženy čelí odjakživa, takže jim těžko mohou cokoliv vyčítat. Proto je lepší se ze ženské zkušenosti poučit a začít na debatu kolem mužské tělesnosti uplatňovat stejná pravidla a mechanismy, k jakým postupem času dospělo feministické hnutí.

V poslední době už se objevují první příznaky nástupu masivnějšího mužského hnutí tělesné pozitivity, ale pokud má taková fungující iniciativa vzniknout, musí logicky vzejít z mužů a pro muže, stejně, jako tomu kdysi bylo u žen. Nemá smysl si stěžovat, že k objektifikaci žen se jen přidala objektifikace mužů, ale naučit se, jak se se svým tělem sžít. Vzájemně se podporovat, bránit se všem, kteří z tělesné úzkosti a nejistoty profitují, a osvobodit se z absurdních nároků a dogmat, které si na sebe muži – jako vždy – uvalili hlavně sami. 

Článek byl na Heroine.cz poprvé publikován 19. 8. 2019.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • KLÁRA SVOBODOVÁ ALIAS PANÍ SPOCKOVÁ
    Předčasný porod, císařský řez, smrt dítěte, život s postižením. To všechno prožila Klára Svobodová – naše coverstar. Na svém blogu Spocklidem popisuje svůj život bez pozlátka. A tak jsme ji pro Heroine nafotili celou ve zlatě, zářící a svítící jako skutečnou hvězdu. Přesně tou totiž Klára podle nás je. Matka bojovnice, která se nevzdává. Z minusů dělá plusy a z hendikepů superschopnosti. Odkrývá tabu a ukazuje odvrácenou stranu mateřství. Inspiruje a dodává sílu. Mění svět kolem sebe. Je to Moje Heroine. Nahlédněte do jejího vesmíru.
  • CHTĚJÍ VIDĚT HVĚZDY A CÍTIT VÍTR
    Pít vodu ze studánky a bydlet ekologicky. Být svobodní. Naše příloha Sustainable tentokrát popisuje alternativní možnosti bydlení. Jaké to je žít v jurtě, domku na kolečkách anebo ve „slamáku“? Příběhy lidí, kteří se rozhodli žít jinak, blíž přírodě i sami sobě.
  • HLAS HEROINE
    Proč po nás gynekologové chtějí poplatky za registraci, i když je to nezákonné, a hlavně proč se je bojíme odmítnout? Proč by o ženském těle měli rozhodovat politici, když v případě mužských těl nikdo podobné nápady nemá? V naší názorové rubrice se dočtete i o tom, jak vychovávat děti v souladu s feministickými ideály a jak ochránit jejich (i naše) duševní zdraví v době, kdy covid vystřídala válka na Ukrajině. Ale nebojte, přinášíme i pozitivní zprávy!
  • VÁLEČNÁ REPORTÉRKA PETRA PROCHÁZKOVÁ
    Petra Procházková momentálně reportuje z války na Ukrajině. Mluvili jsme s ní ještě před odjezdem o tom, co zažívají ženy ve válkách, jaká je etika válečného zpravodajství i jak ve vyhrocených situacích zvládá své emoce. Dostalo se ale i na dilemata, která s sebou nese její vlastní mateřství. A jak se vlastně stalo, že psala diplomku o Čtyřlístku? Petra Procházková je Moje Heroine.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 15 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

MaB | 6. 7. 2021 8:41

"Kauza ale dobře ukázala, jak daleko zaostává debata o mužské fyzické identitě za tou ženskou."

Protože stěžující si nebo plačící žena (v tomto případě nad tím, jak jsou vůči ženám požadavky na vzhled kruté, nepřiměřené, atd.) je sociálně normální jev, je to ženská normalita. Totéž v případě muže je "nemužné", je to něco, co muži ani ženy vidět nechtějí. Takže tudy cesta nevede, hnutí mužské tělesné pozitivity, pokud bude prováděno podobnými prostředky, jako to ženské, bude vnímáno jako nemužné a nemá šanci se uplatnit. Musím opakovat: nikdo si nevšímá, jak v domnění, že řešíme stereotypy, jsou tyto stereotypy skrytě dále reprodukovány.

Zajímavá je taky snaha autora vyvinit ženskou stranu věci z tlaku na muže, a klást zcela vinu na módní či reklamní průmysl. Stačí si ovšem projít třeba seznamovací inzeráty a srovnat si, co v nich píšou obě pohlaví. Zatímco u dam najdeme nezřídka zcela konkrétní požadavky na mužovu výšku, barvu či výskyt vlasů, atd., z opačné, mužské strany, se podobný tragikomický diktát vyskytuje jen výjimečně.

Ano, muži jsou otevřenější v uplatňování svých komentářů směrem k ženám nebo k ostatním mužům na veřejnosti, ale to souvisí s průměrně vyšší tendencí k sociálně riskantní agresivitě v případě mužů (protože ta se jim v konečném důsledku může vyplatit), než s tím, že by ženy takové komentáře neměly někde v soukromí, například mezi svými kamarádkami.

+2
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

prostě Filip | 6. 7. 2021 11:36

Tak přesně takto jsem to nemyslel. :-D Spíš tak, že o měkkou tkáň se dá pečovat - svaly se dají posilovat, včetně všech svalů v obličeji, vousy a vlasy se dají opečovávat a pěstovat, na zdraví kůže se zase podepisuje náš spánkový režim, frekvence opalování, strava, zdravotní problémy, které se často dají řešit, použitá kosmetika, otužování atd. A to všechno jsou věci, kterými můžeme pružně, zdarma a bezbolestně, avšak s velkými výsledky, ovlivňovat svou vizáž i navzdory genetickým předpokladům.

Jeden příklad za všechny. Malá spodní čelist v kombinaci s kulatým obličejem je častou příčinou, proč někteří muži nemají mužné ostře řezané rysy. S velikostí čelisti bez plastické operace nic moc neuděláte, ale třeba posilováním žvýkacích svalů, zhubnutím v obličeji a dobře střiženými vousy můžete tyto rysy zvýraznit. Nebo je pěstěným plnovousem naopak úplně zakrýt. Ne všechno se tak dá "napravit", samozřejmě, ale často to jde bez peněz a bez operací, jen to chce vynaložit to úsilí. Když ho daný jedinec nevynaloží, dává světu kolem sebe najevo jedinou věc - že nechce. To, jestli má nějaký ideál, kterého dosáhl i bez tohoto úsilí, nebo jestli je jen příliš liný, je ve svém důsledku nepodstatné.

-1
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu