Máte bikini body?

37 453 | Marie Heřmanová | 16. 7. 2019 | 1 komentář | Body positivity

Červnové tropické teploty přinesly do našich životů spoustu komplikací, které jsme dříve, v dobách před počínající klimatickou apokalypsou, museli řešit až tak v polovině srpna. Spálený dekolt, opalovací krém rozlitý v kabelce, komáří štípance, nacpaná koupaliště a akutní nedostatek onoho pověstného „summer body“, o kterém všichni víme, že je to něco jako piccolo. Tedy že neexistuje.

Naplno se to projevilo koncem června, když jsem ve vlahém podvečeru po dalším tropickém dni seděla s kamarádkou na jenom z pražských koupališť, které se pomalu vyprazdňovalo. Zabalená do ručníku jsem jí oznamovala svůj životní úspěch, který jsem si ten den ráno před zrcadlem uvědomila: Tohle léto je první po strašně dlouhé době (tak dlouhé, že už si ani nepamatuju, co bylo před ní), kdy jsem se rozhodla, že je mi jedno, jak vypadám v plavkách.

Neskončilo to špatně jenom proto, že moje máma je doktorka a ordinací jí prošlo příliš mnoho holek, které „jenom chtěly trochu zhubnout“

Kamarádka se zamyšleně zahleděla na západ slunce nad Palmovkou a pronesla – hm, mně to bylo jedno asi vždycky. Já jsem vždycky věděla, že jsem tlustá, takže to už je jedno, jestli mám na sobě plavky. Hleděla jsem na blednoucí oblohu a záplavu červánků a uvědomovala jsem si, že mi to ale vlastně pořád jedno není. Že mě to celý strašně štve. Ale poprvé v životě odmítám ten vztek směřovat sama na sebe.

Diety a rezignace

To, jak vypadám, jsem řešila vždycky. Pocit nedostatečnosti z toho, že nemám dost hezký oblečení, si pamatuju už ze základní školy. Větu „potřebuju zhubnout“ jsem si do deníčku poprvé zapsala ve svých dvanácti letech. Prošla jsem si podobnou cestou jako děsivě velké procento žen v západním světě – lítost nad tím, že nevypadám jako holka z obálky Bravíčka a Top Dívky, následovaná obdobím upřímného přesvědčení, že když se budu trochu snažit, budu tak vypadat, až po děsivé zjištění, že jsem pořád malá a pořád mám krátké nohy a silná lýtka, i když držím dietu.

Ještě si přečtěte

„Sociální sítě jsou natolik samozřejmou součástí našich životů, že už se málokdy zamyslíme nad tím, jestli my formujeme svoji veřejnou identitu, anebo ona formuje nás.“

Marie Heřmanová o Instagramu, influencerech a falešné autenticitě avokádového toastu.

Pomalu, ale jistě ve mně bujel odpor a nenávist k vlastnímu tělu za to, že se nevejde do škatulek, nedělá, co by mělo, nevypadá na povel tak, jak jsem byla přesvědčená, že by vypadat mělo. Neschopnost se přijmout následovalo anorektické období (od té doby si pamatuju, že zelená jablka mají méně kalorií než červená a že běžet se musí minimálně 40 minut, aby člověk začal spalovat), které neskončilo špatně jenom proto, že moje máma je doktorka a ordinací jí prošlo příliš mnoho holek, které „jenom chtěly trochu zhubnout“.

Dobrých deset let jsem pak strávila střídavě dietami a obdobím rezignace. Měsíce i roky, kdy jsem se pokoušela nemyslet na to, co jím a jak vypadám, ale stejně jsem na to myslela. Měsíce a roky obsesivního počítání kalorií. Mám dokonce celý narativ o tom, jak nejsem foodie a jídlo mě nezajímá, jsem prostě ten typ člověka, co se nějak nají, když má hlad, občas na to zapomenu, haha – to o sobě ráda vyprávím, abych se do debat o stravování vůbec nemusela pouštět a nemusela zabíhat do vysvětlování. Fakt je ale ten, že jsem na to od těch dvanácti let nejspíš nezapomněla nikdy.

Někde uprostřed

Debata o „body image“, o tlaku kosmetického a módního průmyslu na dokonalost ženského těla a obecně otázka objektifikace těla – zdaleka nejen ženského – se v posledních letech řeší velmi intenzivně, v dobrém i špatném slova smyslu.

Nejsem si jistá, jestli by se pro mě něco změnilo, kdybych vyrůstala v době Instagramu a všudypřítomného hashtagu #bodypositivity. Troufnu si ale tvrdit, že by se něco změnilo, kdyby se v době, kdy jsem dívčí časopisy brala jako inspiraci, na jejich obálkách vyskytoval i někdo jiný než vysmáté čtyřicetikilové lolitky.

I dnes je pro mě důležité, když si můžu vybírat oblečení v e-shopu, kde je vyfocené na modelkách s krátkýma nohama, větším zadkem a tak nějak obecně lidskými proporcemi. Není to už jenom osamělá vlaštovka v podobě reklamy na kosmetiku Dove, existují stovky prodejců plavek a spodního prádla, kterým dochází, že jako Claudia Schifferová vypadá asi tak setina procenta jejich zákaznic.

Dnes už legendární reklamní kampaň kosmetické značky Dove, ukazující "skutečnou krásu" ("real beauty").

Debata o pojmech, jako je právě „body positivity“ nebo „fat-shaming“, má řadu pozitivních důsledků a měla přijít už dávno. Má taky pár absurdních důsledků, kdy se „pozitivní“ může označit i zjevná obezita, která je v mnoha případech problémem (psychickým, zdravotním) úplně stejně jako mentální anorexie. Když ale vynecháme oboustranné extrémy, je to stále velký krok kupředu pro těch devadesát procent z nás, co jsou prostě někde uprostřed.

Život není film

Znamená to ale, že jsme z toho venku? Že si přestaneme říkat, že jsme „byly tlustý vždycky“, že i mně bude upřímně jedno, jak vypadám v plavkách? Všímám si totiž poslední dobou jedné znepokojivé věci, a tou je fakt, že i když na povrchu tuhle debatu schvalujeme a účastníme se jí, většina žen okolo mě – a včetně mě – se ji stejně nenaučila aplikovat sama na sebe.

Máte bikini body?

Naučila jsem se upřímně obdivovat holky, které se cítí dobře ve vlastní kůži a na Instagramu vypadají s velikostí L parádně. To se ale nevylučuje s mým hlubokým přesvědčením, že já bych prostě takhle dobře nevypadala, kdybych jedla všechno, co bych chtěla. A že jsem vlastně strašně ráda, že nevypadám jako ty holky, kterým všecko lajkuju. Někdy mi připadá, že pozoruju film na plátně, kterému tleskám a nadšeně schvaluju jeho obsah, ale pak se v kině rozsvítí světla a jsem zpátky v realitě, kde je stejně potřeba jíst zelený jablka místo červených, co se dá dělat, život není film, holčičko.

Kluci to chtěj taky

Člověk stojí před zrcadlem a užírá se, že je moc tlustý, hubený, neforemný, má málo svalů nebo špatnou pleť. Jeho tělo křičí do světa, že selhal. To je situace, kterou dobře znají ženy, ale v poslední době ji čím dál tím víc zakoušejí i muži. Na rozdíl od žen ale nejsou zvyklí o své tělesné nejistotě a úzkostech mluvit.

Jestli vám to zní absurdně, věřte, že mně taky. Můj vztah k vlastními tělu je jedna velká sbírka těžko popsatelných rozporů, které se teprve učím pojmenovávat. Fakt, že o tom můžu mluvit, že můžu nahlas říct, že být hubená není důležitý a nemělo by to být žádným měřítkem vůbec ničeho, je pro mě osvobozující – ale ještě víc osvobozující bude, až zjistím, že to vnitřně není měřítkem ani pro mě samotnou.

Debata o „body positivity“ sama o sobě neznamená vítězství. Znamená naopak první krok a otevřené bitevní pole pro nás všechny, které jsme vyrostly na Bravech a Top Dívky a bez hashtagů a reklamních kampaní. Na bikini body pořád nestačí mít bikiny a tělo, jakkoliv si to rády namlouváme. Po předlouhé době ale máme možná největší šanci, že to tak časem bude. Takže do plavek, holky!

Marie Heřmanová

Marie Heřmanová

Marie Heřmanová je výzkumnice, publicistka a novinářka. Vystudovala sociální antropologii na Fakultě humanitních studií UK, věnuje se výzkumu na téma migrace, médií... Další články.

Celkem 1 komentář

Vstoupit do diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

gpleska | 19. 8. 2019 | 14:52

Na anketě musím ocenit, že vůbec nenabízí možnost Ano (ať už Ano, mám bikini body a těší mě to, tak Ano, mám bikini body a obtěžuje mě to). Ale i z pouhých dvou možností jsem měl potíž si vybrat.

+1
Reagovat

Naše další projekty

Peníze

První opravdu neomezená data. T-Mobile mění tarify, výhody už dá i bez závazku

T-Mobile přichází s výrazným zlevněním. Změna tarifů od září nebude jenom kosmetická. Díky tomu musí reagovat i konkurenti.

Peníze

Pojištění bez kliček

Ačkoliv má životní pojištění vnést klientům do života jistotu, často není jasné, co všechno kryje.

Finmag

Co nechceme slyšet: Samota zabíjí

Vzali jsme za vědecky ověřené, že ve zdraví nás k vysokému věku může dovést pět (ne)činností: nekouřit, zdravě jíst, hýbat se, pít nejvýš...

Finmag

A nikdo vám nepomůže. Funguje efekt přihlížejícího?

Lidé se často domnívají, že když se dostanete do průšvihu, pomoci kolemjdoucích nebo přihlížejících se spíš nedočkáte, než dočkáte. Psychologové...