Tělo jako úkol. Jak se z pohybu vytratila radost a z nedokonalostí se staly obchodní příležitosti

Od dětství se učíme jednoduchou rovnici: více pohybu = lepší tělo, lepší tělo = lepší život. Čísla jsou jasná a objektivní; číslo na váze určuje hodnotu ženy, krokoměr měří produktivitu dne a poměr mezi spálenými a přijatými kaloriemi se stává ukazatelem sebekontroly. Každá cifra má svůj příběh, znamená odměnu, nebo trest.

Sport se v této logice stává způsobem, jak prokázat, že máme věci pod kontrolou. Kroky, které jsme ušli, se proměňují v čísla na displeji; spálené kalorie v grafu aplikace potvrzují, že jsme na svém těle „pracovali“. Pohyb, který kdysi patřil světu venku, se přesouvá na obrazovky. A co není zaznamenáno, jako by se nestalo.

Pod hlavičkou zdraví se navíc otevírá nebezpečný prostor: přísné režimy, vynechávání jídel, běhy za trest po „prohřešku“. To všechno lze prezentovat jako disciplínu, vytrvalost, péči o sebe. Kdy přesně se ale z péče stává nástroj sebekontroly?

Touha mít „dobré tělo“, být „správná žena“, „disciplinovaný člověk“ je hluboce zakořeněná. Snažíme se vejít do předpřipravených škatulek – ty ale často nejsou stavěny pro naše těla. Tahle touha přitom vychází víc ze společenských očekávání než ze skutečného osobního rozhodnutí. V tomhle napětí se takzvaný zdravý životní styl mění v normu, která se tváří jako volba, ale ve skutečnosti ji není snadné zpochybnit.