Heroine do schránkyPředplatit časopis
Předplatné časopisu

Ekonomie pro přežití v 21. století: zachrání nás kobliha?

Anna Kárníková | 15. 1. 2021 | 7 komentářů | Ekonomie udržitelnosti | 2 352

Ekonomie pro přežití v 21. století: zachrání nás kobliha?
Zdroj: Shutterstock

Nerozumíte ekonomii? Pak jste podle Kate Raworth nejlépe vybaveni stát se ekonomy a ekonomkami jednadvacátého století. Nejste totiž zřejmě tolik „zpracováni“ mainstreamovým ekonomickým myšlením, které je podle ní pro udržitelný život na naší planetě katastrofou.

Hospodářské dějiny druhé poloviny 20. století můžeme vyprávět jako dějiny úspěchů, kdy jsme zvládli pozvednout stovky milionů lidí z chudoby či zajistit miliardám lidí přístup k pitné vodě a sanitačním prostředkům. Druhá část příběhu ale již tak radostná není. Jistě ji dobře znáte – od přetrvávající chudoby a ohromných nerovností přes drancování přírody a existenčně důležitých zdrojů, jako je voda nebo půda po balancování na okraji stability našeho klimatického systému.

Není to ale bohužel lidské utrpení, jako spíš blížící se náraz na fyzické limity naší planety, který nás postupně nutí jednat. V tom, jak naše reakce bude vypadat a jaký bude mít efekt, bude ekonomie hrát bezesporu klíčovou roli. Jen těžko si lze představit, že bychom nahradili její dlouhodobě budovaný vliv na politická rozhodnutí a na to, jak přemýšlíme o světě.  

Pečivo pro budoucnost

Ekonomka Kate Raworth ve své poslední knize Ekonomie koblihy přesvědčivě argumentuje, že současná mainstreamová ekonomie není ani trochu stavěná na to, aby nám pomohla propletené problémy 21. století vyřešit. Pro svět roku 2050 potřebujeme vybavit učitelky a učitele, aktivisty, aktivistky, úřednice a úředníky, političky a politiky i voliče něčím lepším, než jsou učebnice z roku 1950, které stojí na teoriích z roku 1850. Raworth si je dobře vědoma toho, že myšlenkové modely nelze překonat jejich kritikou, ale vytvořením nových modelů, které ty staré učiní zbytečnými. A co je podle ní tím novým myšlenkovým modelem? Kobliha. Ať už si myslíte o tomto v Česku dost zprofanovaném pečivu cokoliv, věřte, že tenhle americký typ s dírou uprostřed vám bude po chuti.

Kondice našich společností se poměřuje růstem hrubého domácího produktu. Cílem našeho ekonomického snažení by měl být kvalitní život, ten ovšem HDP zrcadlí jen velmi nedokonale.

Kobliha svým tvarem představuje vymezení prostoru pro fungování našeho ekonomického systému – jeho vnitřními limity je uspokojení lidských potřeb, jako je jídlo, zdraví, vzdělání, bydlení či bezpečnost, a vnějšími limity je pak ekologický strop naší planety, ať už se jedná o klimatickou změnu, či biodiverzitu. Mezi těmito dvěma limity hledáme ekonomický systém budoucnosti.

Iluze věčného růstu HDP

Raworth sahá k celé řadě zdrojů mimo mainstream ekonomie, o kterých jste možná nikdy neslyšeli. Ekonomie koblihy tak skvěle poslouží jako rychlokurz progresivních ekonomických proudů, jako je ekologická a feministická ekonomie či vlivy systémového myšlení. Toto jsou některé z principů, které by měly podle Raworth novou ekonomii tvořit. Prvním krokem je změna cíle. Již přes sedmdesát let se kondice našich společností poměřuje růstem hrubého domácího produktu, což je v podstatě objem formálních transakcí v naší ekonomice. Zda tyto transakce slouží ke zvyšování kvality života, nebo třeba k prohlubování nerovností, ale už z HDP nepoznáme.

Jak nám pomůže kobliha?

Kate Raworth: Ekonomie koblihy. ObálkaZdroj: Idea

Americká kobliha má vnitřní a vnější okraj. Stejné hranice musíme podle Kate Raworth hledat také v novém ekonomickém systému. Vnitřním okrajem jsou lidské potřeby: bydlení, kvalitní jídlo nebo vztahy. Vnějším jsou pak limity naší planety dané dostupností vody a půdy nebo klimatickou změnou. Výsledkem je společnost, která nepoměřuje smysl lidských činností úzkým pohledem trhu, ale vytváří prostor pro rozvoj aktivit, které souvisejí s naší lidskou podstatou, jako je péče o děti, seniory, dobrovolničení v komunitě nebo seberealizace v umění či v pomoci druhým. Změně ekonomického systému předchází deekonomizace našeho myšlení.

Jeho konfliktní vztah ke kvalitě života i životnímu prostředí dobře ilustruje fakt, že HDP stoupá, když stojíme v dopravní zácpě a spalujeme benzín či naftu, nebo když plýtváme jídlem. Cílem našeho ekonomického snažení by měl být kvalitní život, ten ovšem HDP zrcadlí jen velmi nedokonale. Pokusy o vytvoření takového indikátoru sledujeme již celá desetiletí. Teprve v posledních letech se jich ale chytají také političky a politici, ve Francii například vláda reportuje parlamentu nikoliv růst HDP, ale posun v řadě oblastí klíčových pro dobrý život – jako je dostupnost a kvalita bydlení, vzdělávání nebo zdravotnictví nebo stav mezilidských vztahů či volného času.

Idea bez empatie

Snad žádná představa nenapáchala tolik škody v našich společnostech jako idea homo oeconomicus, racionální bytosti, která má místo hlavy kalkulačku a hodnotí situace a své kroky striktně podle míry svého užitku. Co mělo být původně pomocnou abstrakcí pro ekonomické analýzy, se rychle stalo hodnotovým modelem, který dodnes ovlivňuje, jak sami sebe chápeme a jak se chováme. Raworth na výzkumech ukazuje, jak se studenti ekonomie přijímající tento model chovají více bezskrupulózně a s menší empatií.

Behaviorální ekonomie představu o naší racionalitě naštěstí postupně vyvrátila. Kromě toho, že jsme notoricky špatní ve výpočtech různého druhu (aktuálně diskutovaná exponenciální funkce je jen jedním z mnoha příkladů), rozhodujeme se nejen podle nich, ale také s přihlédnutím k názoru skupiny či hlubokým hodnotovým přesvědčením, které často nemáme ani vědomě pojmenované. Člověka racionálního jsme z piedestalu strhli, jaký jiný model člověka pro 21. století zvolíme? Je libo homo reciprocans či homo socialis?

Kate Raworth: Ekonomka, která mění svět

Kate Raworth
Zdroj: kateraworth.com

Od vydání knihy se lidé Kate Raworth ptali, jestli je možné tento model uplatnit i v měnším měřítku – na fungování státu, města nebo čtvrti. Prvním městem, které to seriózně zkouší, je Amsterdam. Nizozemské hlavní město chce fungovat podle principů cirkulární ekonomiky do roku 2050. Spolupráce s Kate Raworth je součástí plánu na oživení Amsterdamu po pandemii. Kobliha nepřináší jednoduché odpovědi, ale pomáhá vytvořit nový, holistický přístup, který je předpokladem pro nalezení komplexního řešení ekonomických, ekologických a zdravotních krizí.

Raworth se také pouští do polemiky se zakořeněnou představou, že ekonomický růst sám o sobě pomůže vyřešit nerovnosti nebo znečišťování životního prostředí. Zpočátku to byla akademická hra s korelací, ale stalo se z ní přesvědčení o růstu a trhu jako vhodném řešení společenských problémů. U některých znečišťujících látek skutečně vidíme, že jejich množství koreluje s ekonomickým růstem, je však metodologicky chybné z toho usuzovat, že to platí pro všechny státy a všechny environmentální problémy. Přesto dodnes slýcháme od politiků, že na čisté životní prostředí si musíme nejprve vydělat, že stačí pouze zatnout zuby a projít si environmentálním peklem, než nás z něj ekonomický růst v určitý moment vytáhne.

Odpad je poklad

Taková perspektiva totiž nebere v potaz body zlomu v ekosystémech, za kterými je jejich obnova již nevratná (a k nimž se ostatně blížíme také v klimatickém systému). Nezohledňuje ani fakt, že to je většinou tlak vlád a občanských iniciativ, které nakonec vzduch i vodu vyčistí, ne rostoucí výnosy. Raworth proto velí, že je třeba přejít od degenerativního modelu k regenerativnímu. S naší civilizací jsme se vymanili z přírodních cyklů, kdy jeden proces a jedna látka jsou základem pro další. Vytvořili jsme jakousi lineární všežravou housenku, do které plynou materiály a energie, a ze které vypadává pouze odpad (ať už ve formě energie, nebo materiálu).

Ve světě konečných zdrojů tento přístup nemůže přežít. Proto mluvíme čím dál tím více o cirkulární ekonomice a reálně začínáme i něco málo dělat. Principem cirkulární ekonomiky je udržet materiály co nejdéle v oběhu, ať už znovuvyužitím, nebo recyklací, a nezbavit se jich krátkou cestou jako odpadu. Protože odpad je jednoduše poklad, a dokud se na něj tak neumíme podívat, pomalu ale jistě degenerujeme.

Pokud by světová ekonomika rostla 3 % ročně, tak do roku 2050 zvětší svůj objem trojnásobně a do roku 2100 již desetinásobně.

Naše společnosti si dnes nedokážeme bez hospodářského růstu představit. Jak by ale vypadal současný růst v dlouhém horizontu? Raworth vybízí k malému mentálnímu experimentu: Pokud by světová ekonomika rostla v průměru 3 % ročně (což je docela dobře představitelné), tak do roku 2050 zvětší svůj objem trojnásobně a do roku 2100 již desetinásobně. Je tohle realistická představa, když vidíme ohromný tlak, kterému už nyní vystavujeme planetární systémy? Odpověď není jednoduchá, protože zatím nevíme, jak udržet společnosti stabilní bez dlouhodobějšího růstu. Jak růst málo nebo vůbec – bez nezaměstnanosti, krachů firem a politické nestability. Úkolem pro inovátory ekonomie je podle Raworth právě vyrovnat se s ideou nekonečného růstu a hledat cesty, jak mohou společnosti prosperovat i bez něj.

Hledání hodnot

Kate Raworth ve své knize elegantně formuluje principy, které nám nutně musí připadat jako zdravé a rozumné. Ďábel se ale jako vždy skrývá v detailech – a právě těch kniha mnoho nenabízí. Že není prakticky orientovaná a neřeší například jak prosadit uhlíkovou daň proti silným ekonomickým zájmům, jí nelze vyčítat. Jejím hlavním cílem není nabídnout konkrétní řešení, ale upozornit na mentalitu, se kterou k samotné úvaze o možných cestách z krize chceme přistupovat. A ukázat, že být ekonomkou či ekonomem pro 21. století neznamená vybrat si jeden správný myšlenkový proud, protože takový neexistuje.

Právě naopak – je třeba hledat takové myšlenkové modely, které mohou nejlépe sloužit cílům, které si jako společnost klademe. Brát v potaz její kontext a vytvářet prostor pro uznání a realizaci hodnot jako jsou mezilidské vztahy nebo péče. Taková společnost má pak potenciál lépe vnímat potřeby a přínos žen a genderové rovnosti.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Ridina Ahmedová a její revoluce Rozhodla se postavit svým traumatům a na základě zážitků, které formovaly její život, natočila podcast Sádlo. „Vztah k jídlu a nadváha je moje životní výzva. Ale zasloužím si respekt. Nesu za sebe zodpovědnost, ale není mojí povinností vyhovovat vašim představám,“ říká v rozhovoru.
  • Od Plzáka k Ratajovi Kdy a proč vznikly první manželské poradny, kde působily vyhlášené terapeutické komunity, kdo předepisoval sexuální terapie, v čem spočívala psychogymnastika? Přijměte pozvání na napínavou exkurzi po klíčových okamžicích československé párové terapie.
  • Všechno, co jste chtěli vědět o menopauze Poslední tabu musí padnout. Za menopauzu se nemáme stydět, je potřeba o ní mluvit. Ptát se na ni svých matek, vysvětlovat ji mužům, informovat o ní zaměstnavatele. Je to normální. Tedy zatím není, ale mělo by být.
  • Kroje patří na ulici Z krojových doplňků je trend, kterému propadají i ti, kdo nemají s folklorem nic společného. Živůtky, zástěry, kordulky, vyšívané kožíšky a čižmy nosí v kombinaci s koženými bundami, bavlněnými tričky a džíny. „Krojové prvky opustily truhly a půdy a zamířily do světa,“ píše Petra Tajovský Pospěchová v článku k nečekané módní story v Heroine.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 7 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

umfa | 15. 1. 2021 16:31

Ale vždyť já s Vámi souhlasil, to nebyla námitka :-)

+1
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu
Naše tipy