Definuje mě bobr? Proč spousta Čechů stále nechápe trans* identitu

Komentář
Jana Patočková
| 29. 6. 2020 | 17 komentářů | 12 503
Definuje mě bobr? Proč spousta Čechů stále nechápe trans* identitu
Shutterstock

Jmenuju se Jana. Křestní jméno mám v občance, v podpisu emailu i na osobním Facebooku a stejně tak se představuju. Jsem Jana. A přesto jsem se během života často stávala Jančou. O nic nejde, ne? Jasně, že ne, jen mi to je opravdu nepříjemný. A teď si zkuste místo „Jana“ dosadit třeba Rom, Afroameričan nebo trans*muž či trans*žena.

Příklad jména je banální a zjednodušující. Pro moje okolí ovšem dostatečně jednoduchý a funkční, i když samozřejmě opomíjí spoustu kulturních a historických souvislostí. Protože jedna věc je zvyk používání zkomolenin jmen a „dobře myšlených“ zdrobnělinek (obzvlášť v kancelářích se přenáší z generace na generaci a učí nás, že kolegyňka je nejspíš nazlobená, když místo mailu nepošle mailíček) a jiná věc je jazykově a společensky ukotvená xenofobie a nerespektování druhého ve jménu naší výchovy, pohodlnosti a hodnot.

Zjednodušovat a upřednostňovat vlastní vidění světa je přirozené, ale zavírá nám to dveře k nahlédnutí do jiných zkušeností. Ty vlastní se totiž nikdy nestanou zkušenostmi univerzálními. A nenechte se mýlit, i já jsem toho všeho součástí stejně, jako většina z nás. Říkala jsem celý život „cikán“, protože mi v jistém věku pro mě důvěryhodné zdroje řekly, že se tak Romové sami identifikují, a ve většině případů to nevnímají negativně a dokonce vyžadují. Až ve svých třiatřiceti letech díky vysoké škole života (a taky po návštěvě Romského muzea na brněnském Cejlu, které mimochodem velmi doporučuji) jsem se naučila říkat Rom. Děkuji, Nobelovu cenu za mír očekávám do konce roku. Můj bílý privilegovaný svět se nezbořil. Naopak – zjistila jsem, že přijímat je obohacující. A ohleduplné.

Proč je těžké poslouchat

Slova jsou důležitá. Stavíme z nich realitu, ve které žijeme, a kterou se snažíme až sysifovsky pojmenovat. Řeč z nás dělá lidi. A jako člověku vychovanému v katolickém duchu mi nedá nezmínit, že na počátku bylo slovo, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Tak proč je pro nás, dědice křesťanské tradice, kterou se častokrát v nejrůznějších diskuzích oháníme, tak těžké mluvit jazykem, který přijímá a nerozděluje? A proč je o tolik těžší poslouchat a přijímat? Připadám si jako účastnice Pošty pro tebe, která se s naivním pláčem ptá paní Ester, proč jsou lidi tak zlí.

Pomyslný pohár u mě nedávno přetekl při pohledu na nemoderovanou debatu na facebookové stránce DVTV pod velmi dobře vedeným rozhovorem s trans*aktivistou Viktorem Heumannem z Transparentu. Emma Smetana si ho pozvala na rozhovor, který osvětloval nedávnou kritiku britské spisovatelky J.K.Rowling, která se na Twitteru a v navazující eseji kriticky vymezila vůči pojmu „lidé, kteří menstruují“. Lidskoprávní aktivisté následně její výroky kritizovali jako transfobní s odkazem na to, že menstruovat můžou i nebinární lidé a transgender muži. V rozhovoru celou kauzu a s ní související otázky Heumann podává neobyčejně střízlivě a zasazuje do kontextu, včetně vysvětlení, proč například nepoužívat termín transsexualita a transsexuál.

Pro některé lidi může popření definice pohlaví na základě toho, co máme mezi nohama, znamenat převracení přírodního a společenského řádu.

Nevím, jestli si diskutující rozhovor pustili a měli tak šanci nahlédnout do jiné životní zkušenosti. Ať tak či tak, v debatě na Facebooku nešetřili nenávistí a z nedávných instantních expertů na infekční choroby se diváci a diskutéři proměnili v sexuology amatéry. Rozumím tomu, že snažit se pochopit například koncept nebinarity nemusí být snadné (sama s tím mám problém), a pro některé lidi může popření definice pohlaví na základě toho, co máme mezi nohama, znamenat převracení „přírodního a společenského řádu“. Ovšem pokud stárnoucího muže v komentářích definuje to, co má v kalhotách a je na to patřičně hrdý, je prostě těžké s jeho zkušeností dokázat si vůbec představit, že by to někdo mohl mít jinak. Chudák malý. Já za sebe bych třeba taky nerada, aby mne společnost definovala mým „bobrem“.

Procházím tím bahýnkem a přemýšlím, co asi (kromě toho bobra, samozřejmě) definuje mě. Ať je to cokoli, na konci dne budu ráda, že to nebude třeba komentář „tyhle kokoty měl fotr vychcat na plot, aby se to nerozmnožovalo“. Představa, že věkem člověk zmoudří, se rozplývá jako konec téhle glosy, která nemá pointu. Ale vymyslela jsem si hru – když mě tenhle stav rozčílí nebo rozesmutní, když mám chuť křičet „Esterko, proč jsou lidi tak zlí“, otevřu internetový bankovnictví a posílám pár stovek na Romeu. Nebo Trans*parent. Teď už mne snad ta Nobelovka za mír nemine. I když u toho možná budu potřebovat, aby mi Jirka podal nitrák.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • LUCIE HRDÁ Tváří titulní strany je advokátka Lucie Hrdá. „Oběti připodobňují znásilnění k vraždě duše a mnoho z nich tvrdí, že by byly raději mrtvé, než aby žily s touto zkušeností dál. Pokud se na tyto zločiny stále pohlíží jako na ublížení na zdraví, je to podle mě naprosté nepochopení,“ říká v našem rozhovoru. Organizace Bez trestu, kterou spoluzakládala, zveřejňuje skutečné rozsudky, aby upozornila na to, za jaké činy odcházejí pachatelé od soudů jen s podmínečnými tresty. „O násilí nesmíme mlčet,“ říká Lucie a sama se neúnavně angažuje.
    Lucii Hrdou fotila naše spolupracovnice v Londýně Eliška Sky.
  • STOP NÁSILÍ NA ŽENÁCH! Nějakou formu domácího násilí zažilo 20–40 % žen. V době první covidové vlny narostlo domácí násilí až o 50 %. Každá třetí žena se stala terčem sexuálního obtěžování. Zkušenost se znásilněním má asi 5–10 % českých žen, přičemž naprostá většina z nich se nikdy neobrátí na policii. Co ještě potřebujeme slyšet, abychom jako společnost přestali zavírat oči před domácím a sexualizovaným násilím?
  • MŮJ ŽIVOT S MOHAMEDEM „Mohamed zná holky, jako jsem já (35+ single ženy s kariérou), jen z filmů. Já znám kluky jako Mohamed jen ze zpráv. Oba kolem těch stereotypů první týdny potichu našlapujeme. Nevíme, co čekat. On uzavírá svůj den modlitbou, já sklenkou vína.“ Michelle Losekoot svěřila Heroine svůj příběh o tom, jak nabídla hostitelskou péči jednomu z dětí, které na českém území skončily jako uprchlíci bez rodičů. Co při tom Michelle zjistila o sobě? A co o naší společnosti?
  • FAST FEMINIST FASHION Nakupují české feministky v řetězcích? Je udržitelná móda jen pro privilegované? A koho posiluje podceněné oblečení? Módní publicistka Veronika Ruppert se zamýšlí nad přesahy mezi feminismem a módou ohleduplnou k planetě i lidem. V příloze Sustainable přinášíme také rozhovor s klimatoložkou Táňou Míkovou a tipy na udržitelnější cestování z pera architekta Petera Bednára.

…a mnohem víc! Kupte si číslo do schránky (poštovné platíme my), předplaťte si nás.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Martina Benešová jede bomby
    Jaderná chemička Martina Benešová slaví obří úspěch – lék na rakovinu prostaty, na jehož vývoji se podílela, byl už schválen v USA. „Když chcete dělat vědu na vysoké úrovni, musíte být nejen šéf, ale i krysa v oficíně, entertainer, politik, ekonom a psycholog,“ říká vědkyně, která se letos vdávala v Las Vegas v šatech po Cate Blanchett a nejlíp se dokáže odreagovat při rychlé jízdě autem.
  • Děravé vědecké potrubí
    Čím dál postupujeme po vědecké dráze, tím méně žen potkáváme: říká se tomu „děravé potrubí“. Se sedmi českými vědkyněmi jsme se na ty díry podívali pěkně zblízka. Kudy nám odbornice z akademické sféry mizí? A stačí díry zalepit, nebo by bylo lepší celé potrubí rovnou přestavět?
  • Milujeme fotoromány
    Zavzpomínaly jsme na časy, kdy jsme v novém Bravíčku vždycky listovaly na stránky s fotorománem, a nechaly jsme se tímhle formátem inspirovat. Tentokrát ale nejde o žádnou lovestory, nýbrž o satirické obrazy z vysokoškolského života z pera Dua Docentky. Získá Lída postdoktorský grant, nebo se její naděje zadupe docent Kuneš a profesor Hrubeš?
  • Proč nosí Filip Titlbach perly
    Novinář Filip Titlbach letos vydal knihu rozhovorů s queer lidmi o tom, čemu musí čelit. V Heroine se ho v důvěrném rozhovoru na jeho vlastní zkušenosti ptá Jana Ciglerová: „Lidé nám často říkají – žijte si, jak chcete, ale ne nám na očích. Proč si myslíš, že se skoro neoutují sportovci? Protože spolu chodí do sprch a heterosexuální muži s tím mívají problém. Myslí si, že je gayové znásilní.“

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 17 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Lady Jane | 30. 6. 2020 23:43

Článek jsem si přečetla 2x a úplně jsem nepochopila,co se čtenářům autorka snaží sdělit a proč ji rozesmutnilo to,že narazila na blbce. Moudrý člověk, tj. životem poučený, ví, že tupci se vyskytují všude, stejně jako lidé tolerantní a hodní a nebude se tím vzrušovat,to je fakt. Neustálé rozpatlávání gender problematiky je otravné a krom profesionálních a vystudovaných aktivistů a pár exhibicionistů nikoho nezajímá. Většinová veřejnost řeší pragmatičtější problémy běžného života a pseudoproblémy LGBTQ komunity,které jsou jí cpány dnešními pokrokáři,se jí zajídají. Každý normální člověk ví,že menstruovat může pouze žena a nebude z toho dělat společenské diskusní téma. Člověk, který má nějaké tvrdé a nekompromisní životní zkušenosti s lidmi,ví,že o kvalitě lidského charakteru nevypovídá to,co má v kalhotách a nebo jakým pohlavím se cítí být. Většina lidí,kteří řeší "krizi pohlavní identity" nebo ti, kteří preferují stejné pohlaví,nepotřebují sdílet tak intimní věci prostřednictvím médií nebo "pochodů hrdosti"s celým světem a dělat z těchto věcí přednost a kritérium, na základě kterého by k nim mělo být přistupováno. O romské otázce se rozepisovat nebudu,ani na základě vlastních zkušeností,jen si dovolím konstatovat,že autorka má vše poněkud zidealizované a vlastní, hlubší zkušenost postrádá. Nicméně komu chce pomáhat je její svobodná volba,na kterou má právo. Snad jednou také dojde "zmoudření" a srážka s realitou nebude moc bolet. O časopise Heroin jsem slyšela a byla jsem zvědavá,ale tahle naivní, sluníčková,ideologická ochutnávka o ničem mi stačila jednou pro vždy. Přesto přeji hodně štěstí

+164
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Jirka Procházka | 7. 7. 2020 14:17

Proč jste článek četla, když vás ta tematika nezajímá? A zajímají vás lidé obecně? Jejich zkušenosti? Zvlášť ti označované za „menšiny“? Článek je o tom, jak naše individuální zkušenost je omezená a je obohacující naslouchat jiným. Je zajímavé, že se pasujete do mluvčí většiny. Že svůj osobní postoj lhostejnosti a dehonestace druhých zaštiťujete většinovou veřejností a bagatelizováním problémů jiných. Jaké problémy, oproti pseudoproblémům LGBTQ lidí řešíte vy, že jste si našla čas na tak dlouhý komentář od posílání peněz neziskovkám, vařením jídla pro bezdomovce, darováním krve… nebo výběru nového laku na nehty? Je vtipné, že nakonec se pasujete dokonce i za mluvčí oněch menšin a rozboru toho, co většina z nich má potřebu dělat a co ne. Na vašem komentáři je cenné jen to, že výstižně ilustruje to, o čem daný článek pojednává.

-71
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu