Definuje mě bobr? Proč spousta Čechů stále nechápe trans* identitu

11 481 | Jana Patočková | 29. 6. 2020 | 16 komentářů | Komentář

Jmenuju se Jana. Křestní jméno mám v občance, v podpisu emailu i na osobním Facebooku a stejně tak se představuju. Jsem Jana. A přesto jsem se během života často stávala Jančou. O nic nejde, ne? Jasně, že ne, jen mi to je opravdu nepříjemný. A teď si zkuste místo „Jana“ dosadit třeba Rom, Afroameričan nebo trans*muž či trans*žena.

Shutterstock

Příklad jména je banální a zjednodušující. Pro moje okolí ovšem dostatečně jednoduchý a funkční, i když samozřejmě opomíjí spoustu kulturních a historických souvislostí. Protože jedna věc je zvyk používání zkomolenin jmen a „dobře myšlených“ zdrobnělinek (obzvlášť v kancelářích se přenáší z generace na generaci a učí nás, že kolegyňka je nejspíš nazlobená, když místo mailu nepošle mailíček) a jiná věc je jazykově a společensky ukotvená xenofobie a nerespektování druhého ve jménu naší výchovy, pohodlnosti a hodnot.

Zjednodušovat a upřednostňovat vlastní vidění světa je přirozené, ale zavírá nám to dveře k nahlédnutí do jiných zkušeností. Ty vlastní se totiž nikdy nestanou zkušenostmi univerzálními. A nenechte se mýlit, i já jsem toho všeho součástí stejně, jako většina z nás. Říkala jsem celý život „cikán“, protože mi v jistém věku pro mě důvěryhodné zdroje řekly, že se tak Romové sami identifikují, a ve většině případů to nevnímají negativně a dokonce vyžadují. Až ve svých třiatřiceti letech díky vysoké škole života (a taky po návštěvě Romského muzea na brněnském Cejlu, které mimochodem velmi doporučuji) jsem se naučila říkat Rom. Děkuji, Nobelovu cenu za mír očekávám do konce roku. Můj bílý privilegovaný svět se nezbořil. Naopak – zjistila jsem, že přijímat je obohacující. A ohleduplné.

Proč je těžké poslouchat

Slova jsou důležitá. Stavíme z nich realitu, ve které žijeme, a kterou se snažíme až sysifovsky pojmenovat. Řeč z nás dělá lidi. A jako člověku vychovanému v katolickém duchu mi nedá nezmínit, že na počátku bylo slovo, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Tak proč je pro nás, dědice křesťanské tradice, kterou se častokrát v nejrůznějších diskuzích oháníme, tak těžké mluvit jazykem, který přijímá a nerozděluje? A proč je o tolik těžší poslouchat a přijímat? Připadám si jako účastnice Pošty pro tebe, která se s naivním pláčem ptá paní Ester, proč jsou lidi tak zlí.

Pomyslný pohár u mě nedávno přetekl při pohledu na nemoderovanou debatu na facebookové stránce DVTV pod velmi dobře vedeným rozhovorem s trans*aktivistou Viktorem Heumannem z Transparentu. Emma Smetana si ho pozvala na rozhovor, který osvětloval nedávnou kritiku britské spisovatelky J.K.Rowling, která se na Twitteru a v navazující eseji kriticky vymezila vůči pojmu „lidé, kteří menstruují“. Lidskoprávní aktivisté následně její výroky kritizovali jako transfobní s odkazem na to, že menstruovat můžou i nebinární lidé a transgender muži. V rozhovoru celou kauzu a s ní související otázky Heumann podává neobyčejně střízlivě a zasazuje do kontextu, včetně vysvětlení, proč například nepoužívat termín transsexualita a transsexuál.

Pro některé lidi může popření definice pohlaví na základě toho, co máme mezi nohama, znamenat převracení přírodního a společenského řádu.

Nevím, jestli si diskutující rozhovor pustili a měli tak šanci nahlédnout do jiné životní zkušenosti. Ať tak či tak, v debatě na Facebooku nešetřili nenávistí a z nedávných instantních expertů na infekční choroby se diváci a diskutéři proměnili v sexuology amatéry. Rozumím tomu, že snažit se pochopit například koncept nebinarity nemusí být snadné (sama s tím mám problém), a pro některé lidi může popření definice pohlaví na základě toho, co máme mezi nohama, znamenat převracení „přírodního a společenského řádu“. Ovšem pokud stárnoucího muže v komentářích definuje to, co má v kalhotách a je na to patřičně hrdý, je prostě těžké s jeho zkušeností dokázat si vůbec představit, že by to někdo mohl mít jinak. Chudák malý. Já za sebe bych třeba taky nerada, aby mne společnost definovala mým „bobrem“.

Procházím tím bahýnkem a přemýšlím, co asi (kromě toho bobra, samozřejmě) definuje mě. Ať je to cokoli, na konci dne budu ráda, že to nebude třeba komentář „tyhle kokoty měl fotr vychcat na plot, aby se to nerozmnožovalo“. Představa, že věkem člověk zmoudří, se rozplývá jako konec téhle glosy, která nemá pointu. Ale vymyslela jsem si hru – když mě tenhle stav rozčílí nebo rozesmutní, když mám chuť křičet „Esterko, proč jsou lidi tak zlí“, otevřu internetový bankovnictví a posílám pár stovek na Romeu. Nebo Trans*parent. Teď už mne snad ta Nobelovka za mír nemine. I když u toho možná budu potřebovat, aby mi Jirka podal nitrák.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Nora Fridrichová Nora Fridrichová je výraznou televizní osobností, ale také ženou, která pomáhá jiným ženám. Třetím rokem podporuje samoživitelky: Pořádá sbírky na nákupy potravin, zorganizovala sbírku oblečení i charitativní knižní bazar. Do konce roku pošle samoživitelkám nákupy potravin v hodnotě čtyř milionů korun a počítače za dva miliony.
  • Volnost, rovnost, orgasmus Co potřebujeme k tomu, abychom si víc užili sex? Proč je tak důležitá genderová rovnost? Když budou nerovnosti mezi ženami a muži příliš velké, nebude mít dobrý sex prostě nikdo. Rozhovor se socioložkou Kateřinou Liškovou vedla Anna Urbanová.
  • Zpomalte, dokud je čas Všechno zvládla a pak padla aneb výkon jako modla dnešní doby. Ženy se kvůli trojboji „homeoffice, online škola, domácnost“ zapojily do závodu, který nelze vyhrát. Ilona Kleníková se zamýšlí nad tím, proč po nás doba žádá takové vypětí a co by se mělo změnit. „Mnoho lidí zjistilo, že když si neudělají čas na to, aby jim bylo dobře, budou si na sebe muset udělat čas, až jim bude špatně,“ píše a radí: „Zpomalte, dokud je čas.“
  • Women power v ulicích Minsku Protesty proti Lukašenkovu režimu v Bělorusku trvají už třetí měsíc. Jejich symbolem se staly sobotní průvody žen v bílém s květinami v rukou. Redakce Heroine se spojila s běloruskou novinářkou a fotografkou D. V. a získala od ní exkluzivní reportážní fotografie z demonstrací a také velmi niterný rozhovor, který přerušilo zadržení a výslech… Kvůli bezpečnostní situaci v zemi se redakce Heroine rozhodla nezveřejnit celé jméno naší běloruské spolupracovnice.
  • Kámasútra pro vozíčkáře Centrum Paraple nedávno vydalo knihu Ano, můžeme se skvělými ilustracemi od Toy Box a my jsme se ptali jedné z jejích autorek, ergoterapeutky Ivy Hradilové, na detaily její profese. Jak pomáhá lidem po poškození míchy zapojit se zpět do sexuálního života? Jaká tabu okolo sexu na vozejku přetrvávají? Dozvíte se i spoustu dalších věcí, které vás nejspíš také zajímají, ale styděli jste se zeptat.

…a mnohem víc! Kupte si číslo do schránky (poštovné platíme my), předplaťte si nás.

Jana Patočková

Vystudovala teorii módy na univerzitě La Sapienza. Psala mimo jiné pro Vice, Glanc, Respekt a ČRo Radio Wave. Copywriterka. Spoluzakladatelka blogu Vývařovna.com,... Další články.

Celkem 16 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Lady Jane | 30. 6. 2020 | 23:43

Článek jsem si přečetla 2x a úplně jsem nepochopila,co se čtenářům autorka snaží sdělit a proč ji rozesmutnilo to,že narazila na blbce. Moudrý člověk, tj. životem poučený, ví, že tupci se vyskytují všude, stejně jako lidé tolerantní a hodní a nebude se tím vzrušovat,to je fakt. Neustálé rozpatlávání gender problematiky je otravné a krom profesionálních a vystudovaných aktivistů a pár exhibicionistů nikoho nezajímá. Většinová veřejnost řeší pragmatičtější problémy běžného života a pseudoproblémy LGBTQ komunity,které jsou jí cpány dnešními pokrokáři,se jí zajídají. Každý normální člověk ví,že menstruovat může pouze žena a nebude z toho dělat společenské diskusní téma. Člověk, který má nějaké tvrdé a nekompromisní životní zkušenosti s lidmi,ví,že o kvalitě lidského charakteru nevypovídá to,co má v kalhotách a nebo jakým pohlavím se cítí být. Většina lidí,kteří řeší "krizi pohlavní identity" nebo ti, kteří preferují stejné pohlaví,nepotřebují sdílet tak intimní věci prostřednictvím médií nebo "pochodů hrdosti"s celým světem a dělat z těchto věcí přednost a kritérium, na základě kterého by k nim mělo být přistupováno. O romské otázce se rozepisovat nebudu,ani na základě vlastních zkušeností,jen si dovolím konstatovat,že autorka má vše poněkud zidealizované a vlastní, hlubší zkušenost postrádá. Nicméně komu chce pomáhat je její svobodná volba,na kterou má právo. Snad jednou také dojde "zmoudření" a srážka s realitou nebude moc bolet. O časopise Heroin jsem slyšela a byla jsem zvědavá,ale tahle naivní, sluníčková,ideologická ochutnávka o ničem mi stačila jednou pro vždy. Přesto přeji hodně štěstí

+164
Reagovat

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Jirka Procházka | 7. 7. 2020 | 14:17

Proč jste článek četla, když vás ta tematika nezajímá? A zajímají vás lidé obecně? Jejich zkušenosti? Zvlášť ti označované za „menšiny“? Článek je o tom, jak naše individuální zkušenost je omezená a je obohacující naslouchat jiným. Je zajímavé, že se pasujete do mluvčí většiny. Že svůj osobní postoj lhostejnosti a dehonestace druhých zaštiťujete většinovou veřejností a bagatelizováním problémů jiných. Jaké problémy, oproti pseudoproblémům LGBTQ lidí řešíte vy, že jste si našla čas na tak dlouhý komentář od posílání peněz neziskovkám, vařením jídla pro bezdomovce, darováním krve… nebo výběru nového laku na nehty? Je vtipné, že nakonec se pasujete dokonce i za mluvčí oněch menšin a rozboru toho, co většina z nich má potřebu dělat a co ne. Na vašem komentáři je cenné jen to, že výstižně ilustruje to, o čem daný článek pojednává.

-70
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu

Naše další projekty

Peníze

Krize rodí příležitosti. Startupy očima expertů

Jak se daří startupům v době koronavirové? Chopí se dravé firmy příležitosti? Na co se mají připravit ty, které chtějí uspět?

Peníze

Zvýšení důchodů 2021. Spočítejte si, kolik dostanete

Průměrná starobní penze poprvé překoná 15 tisíc. A poprvé poroste o speciální důchodcovskou inflaci.

Finmag

Někdy musí politici dělat rozhodnutí, která nelze opřít o veřejné mínění

Pokud lidé vnímají odborný konsenzus, mění i své chování, říká v rozhovoru pro Finmag sociolog Matouš Pilnáček, který zkoumal proměny důvěry...

Finmag

Matematik ke covidu: Dejte data, nebo volejte věštce

„Jako matematickým modelářům nám zbývají jen oči pro pláč, nemáme data,“ říká matematik Tomáš Fürst. „Fascinovaně přitom hledím na jiné...