Definuje mě bobr? Proč spousta Čechů stále nechápe trans* identitu

2 627 | Jana Patočková | 29. 6. 2020 | 8 komentářů | Komentář

Jmenuju se Jana. Křestní jméno mám v občance, v podpisu emailu i na osobním Facebooku a stejně tak se představuju. Jsem Jana. A přesto jsem se během života často stávala Jančou. O nic nejde, ne? Jasně, že ne, jen mi to je opravdu nepříjemný. A teď si zkuste místo „Jana“ dosadit třeba Rom, Afroameričan nebo trans*muž či trans*žena.

Shutterstock

Příklad jména je banální a zjednodušující. Pro moje okolí ovšem dostatečně jednoduchý a funkční, i když samozřejmě opomíjí spoustu kulturních a historických souvislostí. Protože jedna věc je zvyk používání zkomolenin jmen a „dobře myšlených“ zdrobnělinek (obzvlášť v kancelářích se přenáší z generace na generaci a učí nás, že kolegyňka je nejspíš nazlobená, když místo mailu nepošle mailíček) a jiná věc je jazykově a společensky ukotvená xenofobie a nerespektování druhého ve jménu naší výchovy, pohodlnosti a hodnot.

Zjednodušovat a upřednostňovat vlastní vidění světa je přirozené, ale zavírá nám to dveře k nahlédnutí do jiných zkušeností. Ty vlastní se totiž nikdy nestanou zkušenostmi univerzálními. A nenechte se mýlit, i já jsem toho všeho součástí stejně, jako většina z nás. Říkala jsem celý život „cikán“, protože mi v jistém věku pro mě důvěryhodné zdroje řekly, že se tak Romové sami identifikují, a ve většině případů to nevnímají negativně a dokonce vyžadují. Až ve svých třiatřiceti letech díky vysoké škole života (a taky po návštěvě Romského muzea na brněnském Cejlu, které mimochodem velmi doporučuji) jsem se naučila říkat Rom. Děkuji, Nobelovu cenu za mír očekávám do konce roku. Můj bílý privilegovaný svět se nezbořil. Naopak – zjistila jsem, že přijímat je obohacující. A ohleduplné.

Proč je těžké poslouchat

Slova jsou důležitá. Stavíme z nich realitu, ve které žijeme, a kterou se snažíme až sysifovsky pojmenovat. Řeč z nás dělá lidi. A jako člověku vychovanému v katolickém duchu mi nedá nezmínit, že na počátku bylo slovo, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Tak proč je pro nás, dědice křesťanské tradice, kterou se častokrát v nejrůznějších diskuzích oháníme, tak těžké mluvit jazykem, který přijímá a nerozděluje? A proč je o tolik těžší poslouchat a přijímat? Připadám si jako účastnice Pošty pro tebe, která se s naivním pláčem ptá paní Ester, proč jsou lidi tak zlí.

Pomyslný pohár u mě nedávno přetekl při pohledu na nemoderovanou debatu na facebookové stránce DVTV pod velmi dobře vedeným rozhovorem s trans*aktivistou Viktorem Heumannem z Transparentu. Emma Smetana si ho pozvala na rozhovor, který osvětloval nedávnou kritiku britské spisovatelky J.K.Rowling, která se na Twitteru a v navazující eseji kriticky vymezila vůči pojmu „lidé, kteří menstruují“. Lidskoprávní aktivisté následně její výroky kritizovali jako transfobní s odkazem na to, že menstruovat můžou i nebinární lidé a transgender muži. V rozhovoru celou kauzu a s ní související otázky Heumann podává neobyčejně střízlivě a zasazuje do kontextu, včetně vysvětlení, proč například nepoužívat termín transsexualita a transsexuál.

Pro některé lidi může popření definice pohlaví na základě toho, co máme mezi nohama, znamenat převracení přírodního a společenského řádu.

Nevím, jestli si diskutující rozhovor pustili a měli tak šanci nahlédnout do jiné životní zkušenosti. Ať tak či tak, v debatě na Facebooku nešetřili nenávistí a z nedávných instantních expertů na infekční choroby se diváci a diskutéři proměnili v sexuology amatéry. Rozumím tomu, že snažit se pochopit například koncept nebinarity nemusí být snadné (sama s tím mám problém), a pro některé lidi může popření definice pohlaví na základě toho, co máme mezi nohama, znamenat převracení „přírodního a společenského řádu“. Ovšem pokud stárnoucího muže v komentářích definuje to, co má v kalhotách a je na to patřičně hrdý, je prostě těžké s jeho zkušeností dokázat si vůbec představit, že by to někdo mohl mít jinak. Chudák malý. Já za sebe bych třeba taky nerada, aby mne společnost definovala mým „bobrem“.

Procházím tím bahýnkem a přemýšlím, co asi (kromě toho bobra, samozřejmě) definuje mě. Ať je to cokoli, na konci dne budu ráda, že to nebude třeba komentář „tyhle kokoty měl fotr vychcat na plot, aby se to nerozmnožovalo“. Představa, že věkem člověk zmoudří, se rozplývá jako konec téhle glosy, která nemá pointu. Ale vymyslela jsem si hru – když mě tenhle stav rozčílí nebo rozesmutní, když mám chuť křičet „Esterko, proč jsou lidi tak zlí“, otevřu internetový bankovnictví a posílám pár stovek na Romeu. Nebo Trans*parent. Teď už mne snad ta Nobelovka za mír nemine. I když u toho možná budu potřebovat, aby mi Jirka podal nitrák.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Rozhovor s ústavní soudkyní Kateřinou Šimáčkovou. Podařilo se jí prorazit skleněný strop, přesto poměry v české justici kritizuje. „Nedostatek žen ve veřejné sféře je z velké části důsledkem nespravedlivého nastavení péče o domácnost.“ Jak změnit českou justici tak, aby nevypadala jako pánský klub?
  • Jak mluvit s dětmi o sexu a ne(se)lhat. Dialog s dětmi je neodmyslitelnou částí výchovy. Jakou formu ale zvolit, když mluvíme o generaci vyrůstající na internetu? O dětech, které dříve uvidí porno, než dostanou první pusu?
  • Litují, že se staly matkou. Jejich ekonomická situace jim neumožňuje zaplatit si hlídání, z kolotoče povinností okolo dětí, práce a domácnosti nemají úniku. Vztek obracejí proti domnělým viníkům – svým vlastním dětem.
  • Intuitive eating. Trend intuitivního stravování slibuje, že vám pomůže vymanit se z nezdravého vztahu k jídlu. Už nikdy nebudeme muset držet dietu? Proč je nebezpečné tvrdit, že tělo samo pozná, co je pro něj dobré?
  • Ekologie jako nový mainstream. Rozhodujete se při výběru oblečení podle toho, co vám sluší, a ne podle udržitelnosti značky? Ano? Je to v pořádku. Udržitelnost nesmí být marketingovým trikem, jak vám módu prodat.
  • Z michelinek do holinek. Cesta foodkritičky z luxusních restaurací a pětihvězdičkového oběda v hedvábných šatech k rozhazování kompostu v zabahněných holinách byla překvapivě krátká, ale o nic méně gurmánská.

...a mnohem víc. Předplaťte si Heroine ještě dnes!

Jana Patočková

Vystudovala teorii módy na univerzitě La Sapienza. Psala mimo jiné pro Vice, Glanc, Respekt a ČRo Radio Wave. Copywriterka. Spoluzakladatelka blogu Vývařovna.com,... Další články.

Celkem 8 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Lady Jane | 30. 6. 2020 | 23:43

Článek jsem si přečetla 2x a úplně jsem nepochopila,co se čtenářům autorka snaží sdělit a proč ji rozesmutnilo to,že narazila na blbce. Moudrý člověk, tj. životem poučený, ví, že tupci se vyskytují všude, stejně jako lidé tolerantní a hodní a nebude se tím vzrušovat,to je fakt. Neustálé rozpatlávání gender problematiky je otravné a krom profesionálních a vystudovaných aktivistů a pár exhibicionistů nikoho nezajímá. Většinová veřejnost řeší pragmatičtější problémy běžného života a pseudoproblémy LGBTQ komunity,které jsou jí cpány dnešními pokrokáři,se jí zajídají. Každý normální člověk ví,že menstruovat může pouze žena a nebude z toho dělat společenské diskusní téma. Člověk, který má nějaké tvrdé a nekompromisní životní zkušenosti s lidmi,ví,že o kvalitě lidského charakteru nevypovídá to,co má v kalhotách a nebo jakým pohlavím se cítí být. Většina lidí,kteří řeší "krizi pohlavní identity" nebo ti, kteří preferují stejné pohlaví,nepotřebují sdílet tak intimní věci prostřednictvím médií nebo "pochodů hrdosti"s celým světem a dělat z těchto věcí přednost a kritérium, na základě kterého by k nim mělo být přistupováno. O romské otázce se rozepisovat nebudu,ani na základě vlastních zkušeností,jen si dovolím konstatovat,že autorka má vše poněkud zidealizované a vlastní, hlubší zkušenost postrádá. Nicméně komu chce pomáhat je její svobodná volba,na kterou má právo. Snad jednou také dojde "zmoudření" a srážka s realitou nebude moc bolet. O časopise Heroin jsem slyšela a byla jsem zvědavá,ale tahle naivní, sluníčková,ideologická ochutnávka o ničem mi stačila jednou pro vždy. Přesto přeji hodně štěstí

+23
Reagovat

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Klátič feministek | 2. 7. 2020 | 16:17

Trápí tě pocit nedostatku pozornosti?
Souhlasím s Lady Jane.

-6
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu

Naše další projekty

Peníze

Lékařská péče je jen jedna. Ta prémiová je ale bez čekání a prostojů

„Pokud si má české zdravotnictví udržet vysokou úroveň, je potřeba větší spoluúčast pacientů,“ říká Markéta Billová, šéfka společnosti Canadian...

Peníze

Vše pro firmu: Virtuální sídla jsou užitečná, říká podnikatel

Majitel společnosti Ofigo Roman Sokola se ve svém byznysplánu zaměřuje především na menší a začínající podnikatele. Nabízí jim založení...

Finmag

Frederick Douglass. Otrok, který se stal nejfotografovanějším mužem USA

Frederick Douglass utekl z otrokářské plantáže před bičováním – a stal se rádcem amerických prezidentů.

Finmag

Rasismus v Brazílii dodnes zabíjí

S rasismem je to v Brazílii jako s koronavirem. Oficiálně není, případně je to jenom nějaká neškodná chřipčička, ne ničivá nákaza.