E-shop Heroine: předplatná, Manuál pro moderní mámy, Heroine Premium

„Ve škole se má vyučovat, jak poznat sám sebe,“ říká ředitel ScioŠkoly

28. listopad 2019
43 295

Ze školství byl rozčarovaný a s učením chtěl definitivně seknout. Pak ho ale zaujalo, že jsou lidé, kteří zkoušejí vzdělávání i školy dělat jinak. A teď Filip Dobrovolný řídí soukromou Střední ScioŠkolu.

O největší rozruch se za mých studií na gymnáziu nepostaralo žádné ze studentských alotrií, ale příchod excentrického češtináře. Filip Dobrovolný měl schopnost, kterou známe z filmů, kde si kantor netradičními metodami získá i ty nejzatvrzelejší grázlíky. Jako jediný učitel vymýšlel hodiny, kde nešlo o prostý výklad. Skupinová práce i umění naslouchat způsobily, že jsme se všichni včetně sabotérů z posledních lavic měnili v zanícené interprety poezie.

Záhy po naší maturitě se ale Filip se sudetským gymplem rozloučil a vrátil se do Prahy. Tak jsme se přestali vídat a já se jen doslechl, že je ze školství rozčarovaný – a chce z něj pryč. O to víc mě překvapilo, když se stal ředitelem první střední ScioŠkoly. Při pročítání, co taková škola obnáší, jsem rychle poznal rukopis bývalého třídního. Žáci si sestavují rozvrh na míru. Suplují také práci účetních, uklízečů a pravidelně konzultují studium s mentory.

Navzdory své náklonnosti jsem si říkal: Není té svobody až moc? To se takhle chtějí naučit třeba derivovat? V rozhovoru se proto hranic volné, progresivní výuky dotýkáme. Dostaneme se i k roli školy v boji s vychytralými algoritmy nebo rodičům, kteří své děti vracejí ze ScioŠkol do normální výuky.

A poslední poznámka: v rozhovoru si tykáme, začali jsme s tím po mojí maturitě. Studenti ScioŠkoly, kde nyní sedíme, na nic takového čekat nemuseli.

Filip Dobrovolný

(*1980) Absolvoval na Univerzitě Karlově obor český jazyk – francouzština. Vedle vyučování na několika gymnáziích pomáhal organizovat filmové festivaly, překládal a dělal metodika výuky ve společnosti Scio. Nyní je ředitelem první střední ScioŠkoly v Česku.

Vystřídal jsi víc „obyčejných“ škol. Jaká zkušenost tě vedla k tomu, že ses začal zajímat o volnější výuku, kde neexistuje klasický rozvrh nebo výklad?

Přijde mi, že se ve škole děje spousta věcí, které žáky odvádějí od opravdické práce. Vezmi si například, že na ty děti máš jen čtyřicet pět minut. To je hrozně málo, navíc před tím měli matiku – a na další hodině píšou ze zeměpisu.

Hledal jsem proto způsoby, jak s tím bojovat. Postupně jsem se snažil, aby se víc a víc pracovalo ve dvojících, skupinách, nebo v dlouhodobých projektech. Tušil jsem zkrátka, že existuje i jiný způsob, jak k výuce přistupovat.

Roztěkaní žáci jsou spíš praktický problém. Mě zajímá, jak tě vůbec napadlo, že se dá učit úplně jinak. To ses dočetl v nějaké knížce?

Jasně, že jsem o tom četl. Třeba knížka Tomáše Feřtka Co je nového ve vzdělávání mluví o úloze školy. Dřív šlo o to, abyste poslouchali, co říká učitel, zapamatovali si to a potom to zopakovali. Nová role je podle té knížky jiná. Studenti si mají najít svoje téma. To zpracují a potom přesvědčí učitele, že výsledek stojí za to. Přesně to se po dětech bude chtít, až vyrostou. 

Děti tyto schopnosti, kdy musí spolupracovat déle než čtyřicet pět minut, rozdělovat si úlohy a tak podobně, často nemají. Je zajímavé, že ale existuje určité procento školáků, u kterých je najdeme – jsou to ti, kteří chodí do skauta.

Ještě ale k té inspiraci. Důležitá byla taky zkušenost shánění školy pro syna. V rozhovorech s řediteli jsem opakovaně slyšel, jak v Praze gymply devastují základní školy. Na víceleté gymnázium tu totiž odchází hrozně moc žáků. Kdyby takhle přestupovalo pět nebo deset procent dětí, tak je to v pohodě. Jenže tady je to násobně víc. Čím víc toho základka naučí, tím víc dětí jim odejde. Řekl jsem si, že nechci být součástí tohoto systému.

O firmě Scio slyšel každý školák – připravují testy, které je čekají před vstupem na spoustu vysokých a středních škol. Firma také provozuje vlastní školy. Těch základních je deset, první střední vznikla loni a tituluje se jako nejspíše nejsvobodnější soukromá škola. Školné je na ní 7800 korun měsíčně.

Alternativní školy už ale existují. Máš tu Montessori, waldorfské školy a další.

Jo, ty jsou ale v něčem trochu… ezo. Říkal jsem si, že radši úplně ze školství odejdu. Potom jsem ale četl rozhovory s šéfem Scia Ondřejem Štefflem a následně se přihlásil na pozici, která mě vlastně moc nezajímala, ale byla v jeho firmě.

V Česku se mimochodem všichni shodnou na tom, že je ve školství něco shnilého. Co konkrétně a jak to řešit – na to už má každý jiný názor. A mně se to, co nabízí Ondřej, zdá jako nejlepší odpověď.

Četl jsem, že má vaše škola tři pilíře. Můžeš je pojmenovat a říct, co je po roce provozu nejtěžší naplnit?

Nejsložitější je zásada, že se mají studenti podílet na vedení školy. Myslím, že jsme přecenili, že jsou všichni lidé zodpovědní a hledí na blaho celku a školy. Tak to v patnácti letech prostě není.

Konkrétně: studenti se tu střídají ve službě. Starají se o úklid školy, administrativu a další věci, které normálně dělají dospělí. Máme za to, že se tím učí spoustu praktických věcí a zodpovědnost. Jenže oni na konci roku přišli s tím, že by to rádi zrušili a složili se na uklízečku.

Jak jste to vyřešili?

Řekli jsme jim, že tak to prostě nepůjde. Zásadní koncepční věci musí rozhodnout ten, kdo nese hlavní zodpovědnost. Podíl studentů na zodpovědnosti za školu chceme naopak zvyšovat.

Třeba tenhle týden jsme řešili rozpočet. Většina peněz jde samozřejmě na platy. Pár set tisíc ale zbývá na vybavení a investice. Na pravidelném shromáždění jsem se proto zeptal, kdo by si to chtěl vzít na starosti. Jeden student se přihlásil a ty peníze rozpočítal. Dostal zpětnou vazbu, kterou zapracoval, a pak si prošel ještě jedním kolem poznámek. Včera mi ukázal výsledek – a je to super! Šestnáct roků mu je.

Ve vzdělání bojuje každý sám za sebe. Škola může vytvořit podmínky, aby studentovi pomohla. Ale nakonec je to na něm.

Co další pilíře?

Studenti se také rozhodují, co se chtějí učit. To znamená, že si vybíráš z nabídky kurzů. Tady je mimochodem důležité, že začínají v různé časy. Víme, že mezi dospívajícími je větší procento sov. Když takoví lidé musí brzo vstávat, fyzicky strádají. Sám bych chtěl chodit na střední, kam můžeš chodit až na desátou – a pak tu samozřejmě zůstat déle.

Vedle toho tu máme ateliéry, což jsou dvoutýdenní projekty. Jejich téma si vybírají studenti. Třeba minulý týden tu skončil ateliér o hudbě. Každý den byl ve znamení jiného stylu, kdy se učili sami skládat hudbu, sestříhat si k tomu video. Takový program by náš tým nikdy nenapadl…

Dá se taková praxe sladit se vzdělávacími programy?

Máme tu jádro, které by měl každý znát. Nikdo odsud nemůže odejít a neznat třeba holokaust nebo Masaryka.

Zároveň se nám uvolnil prostor učit se věci, které studenty zajímají. Pointa je v tom, že vlastně není až tak důležité, jestli jsou tím tématem žahavci, nebo disko. Ve škole se mají naučit stanovit si dobrý cíl. Rozvrhnout si čas a potom týmově pracovat. Na konci přijde reflexe: co jsme dělali špatně, co jsme se naučili. Díky tomuhle se dá zjistit, co studenty vůbec zajímá a na čem by mohli dál pracovat.

Podaří se vám je takhle připravit k maturitě, která vychází ze zcela odlišného typu vzdělávání?

Nám ne, jim se to musí podařit. Ve vzdělání bojuje každý sám za sebe. Škola může vytvořit podmínky, aby studentovi pomohla. Ale nakonec je to na něm. A to i v normální škole. Mohli bychom si společně vzpomenout jmenovitě na pár lidí, kteří ten gympl proleželi v lavici a nezůstalo v nich nejspíš nic.

I to je přístup, který můžeš zvolit. Já se snažím ze všech sil, aby lidé, kteří k tomuhle mají tendenci, nacházeli impulzy, které je nakopnou. Ale vážně nemůžeš nikoho učit proti jeho vůli. Některé školy předstírají, že to jde. Dlouhodobě je to ale ztráta času pro všechny.

Poslední pilíř spočívá v hodně individuálním přístupu. Studenti se pravidelně baví s jimi vybraným mentorem a osobně probírají, jak probíhá jejich studium. To zatím funguje?

Těmhle rozhovorům věnujeme hodně času. Studenti se díky tomu mají zorientovat v provozu školy, ve studijním plánu – a nakonec sami v sobě. Díky dobrému poměru dospělých ku žákům se to daří (cílový stav je 150 studentů na 12 dospělých, pozn. aut.)

Hodně komunikovat, poznat sám sebe… Je tohle recept na úspěch ve 21. století? Už mi v tom krapet chybí třeba důraz na programování a jemu podobné schopnosti.

Tohle hodně zajímá šéfa Scia, který říká, že bychom technologie měli se studenty často probírat. Podle mě je důležitý kontext, o kterém mluvil profesor univerzity v Jeruzalémě Yuval Harari. On tvrdí, že technologie už dnes dokáže třeba podle pohybu očí při sledování videa odhadnout, jestli jsi homosexuál. Aniž bys to ty věděl.

Co nabízí Ondřej

Rozhovor s Ondřejem Štefflem rok od založení první ScioŠkoly čtěte na Finmagu. Zakladatel prestižního gymnázia PORG a šéf společnosti Scio tvrdí, že největší brzdou změn ve školství jsou – rodiče. „Bohužel jsou hrozně konzervativní. Na současném systému nevidí nic špatného, vždyť jím přece taky prošli. Vůbec pak nepřemýšlejí nad tím, že to jde dělat i jinak,“ říká vystudovaný matematik a fyzik, který u nás po revoluci založil první soukromou školu od roku 1948.

Stejně na ten strom vylezou

Korporace umějí takové informace dobře využít v reklamě. Ovlivňovat, jak se rozhoduješ. To znamená, že do toho, co kupuješ nebo třeba jakou si vybereš práci, budou stále více zasahovat algoritmy. Ony tě můžou znát dobře, ale ne absolutně. Proto je klíčové – a má se to vyučovat už na školách – abys poznal sám sebe. To, co tedy bylo dřív výsadou umělců, šamanů a dalších, se teď stane nezbytností. Vědět, kým vlastně jsi.

Myslím si každopádně, že technologie od nás budou potřebovat i jiné věci než jen programování. Že na to bude stačit pár procent lidí. Pokud by tě to ale jako studenta zajímalo, tak u nás máš dobré podmínky do tohoto světa proniknout.

Může se na vaši školu vůbec dostat dítě, které je introvertní?

My máme zájem o každého, kdo se chce učit. To je strašně důležitá podmínka, abychom s ním mohli spolupracovat. A aby po sobě uklízel!

Spousta dětí má ale ubíjející školu nebo rodiče, kteří se nezajímají o vývoj svého dítěte. Ty mají asi smůlu, že?

Touhu učit se a poznávat nové věci, tu má člověk vrozenou. Je ale pravda, že to v dětech můžeš dost efektivně zadupat. Hodně rodičů mi řeklo, že jejich děti byly zvídavé, jenže po prvních pár letech školy to v nich vyhaslo. Myslím, že to ale nezmizí úplně. Že s nimi stačí mít trpělivost.

Pro mě je každopádně důležité, aby ty děti docela přesně věděly, co je čeká. Aby se třeba stavily na zkoušku a pochopily ten systém. Stane se, že nám řeknou: „Teď už vím, jak to tady funguje – a to není pro mě.“ To je naprosto v pořádku.

Jakou má roli na vaší škole kázeň? Nevzniká často originalita a kreativita z opakování a nápodoby?

Používám metaforu z hokeje. Chci, aby to byl velký a otevřený prostor, který má ale jasné mantinely. Když se někdo rozjede plnou rychlostí po kluzišti, tak náraz do mantinelu potom trochu bolí. Tím chci říct, že i my máme věci, které striktně vyžadujeme. Třeba aby teď po konci prvního školního roku měli hotové množství povinností, které zhruba odpovídá čtvrtině toho, co mají zvládnout za celé studium. Měli jsme několik případů lidí, kteří to do června nestihli. Ti potom museli zamakat o prázdninách.

Když mluvíš se známými o svojí práci, neříkají ti, že je vaše škola příliš liberální?

Často se setkávám s názorem, že škola je od toho, aby naučila všechny pokud možno všechno. To je pošetilý předsudek, který se objevuje hrozně často.

A pak jsou takové klasické obrany učitelů, kteří říkají, že to nemůže fungovat, protože oni to dělají jinak. I pokud neučíš, je těžké říct: „My jsme to na střední měli jiné, ale ten váš model je zajímavý.“ Tím totiž popíráš obrovské množství času, které jsi do něčeho investoval. Já tohle téma na oslavách vlastně nevytahuju, jenže se o něm chtějí všichni bavit. 

Štve mě uzavřenost školství vůči lidem, kteří by chtěli učit, ale nesmějí, protože nemají pedagogickou fakultu nebo pedagogické minimum.

Naučit všechny všechno je samozřejmě nesmysl. Když jsme ale ve škole náhodou pracovali v projektech, tak se mi zdálo, že se perfektně naučím látku svého týmu. Vím všechno o žahavcích. Další skupina pracovala na bezobratlých – a o těch už nevím nic. Nevnímáš to jako problém vašeho stylu výuky?

U povinných témat máme figury, které musíš znát. Když se probírá tělo, tak máš vědět, kolik je zhruba kostí, jak funguje žaludek, játra a tak dále. To je takové jádro. A teprve potom se něčemu sám věnuješ podrobně. Jen tak mimochodem získáš představu, jak moc toho ve skutečnosti nevíš. Nevědomá nevědomost je hrozně nebezpečná.

Zajímá tě, jak si vedete v porovnání s ostatními gymply?

Myslím, že se lidé obecně mají srovnávat hlavně sami se sebou. Dívat se na ostatní málo prospívá učení. U ostatních škol je navíc hrozně důležité i to, jak pečlivě si vybírají uchazeče. Neříkám, že nejlepší gymply v Praze nic nenaučí, anebo že nejsou v mnohém dobré, progresivní. Jen je potřeba mít na paměti síto, kterým se tam prochází. Že potom pracují s těmi nejnadanějšími dětmi. Srovnání potom říkají málo o tom, jak dobře kde učí. A vlastně mě mnohem víc než znalosti studentů Keplerova gymplu ve fyzice zajímá, kde budou naši absolventi za dvacet let.

V Americe je například škola Sudbary Valley, která je tak svobodná, že tě ani nenutí do ní chodit. Funguje to už desítky let a výzkum na lidech, kteří jí prošli, ukazuje, že se potom věnují zhruba tomu, co zbytek populace. Je mezi nimi ale výrazně míň šoférů kamionů a víc lidí s kreativním povoláním. Především jde o lidi, kteří hledají smysl. To bych si přál, aby naši studenti fakt hledali – a potom i nacházeli.

V rozhovoru pro Lidové noviny jsi zmínil, že rodiče někdy stahovali své děti ze základních ScioŠkol zpět do těch „normálních“. Z čeho jsou rozčarovaní?

To se různí. Někteří rodiče jsou pod velkým tlakem okolí. Děti tvých známých a sousedů mají stejně staré děti jako ty. V normální škole je už učí vyjmenovaná slova – a to děti ve ScioŠkole neumějí. Osvojí si to třeba až v páté třídě, ale ne ve třetí. To jsou pak třeba babičky hodně proti. Hrozně často se vrací otázka, jestli to všechno budou umět.

Děti se na ScioŠkole zároveň dost promění. Nikdo na ně nekřičí, učí se diskutovat – a potom jsou jiné, pozoruju to i u vlastní dcery. Člověka to nejprve znejistí. Kritiku ale dostáváme i další, konstruktivní. Někomu se zdá, že probíhá moc změn, že je to chaotické. Snažíme se s těmi lidmi mluvit, zlepšovat se.

Jak jsi spokojený s přístupem státu vůči vaší škole? Pozdává se jim váš přístup?

Teď máme čerstvou zkušenost, byla tu školní inspekce. Když například měří, jak se studenti podílejí na chodu školy, tak z toho u nás byli nadšení. Obecně si na jejich zpětnou vazbu nemůžu stěžovat. Krev mi ale pije Cermat, který řeší přijímačky a maturity. To je instituce, která naprosto ignoruje potřeby škol. Kdyby dneska udělali tiskovku, že končí a všechno, co dělali, se ruší, tak bude sto procent škol spokojených.

Co obecně vnímáš jako největší problém středních škol v Česku?

Nevím, jestli je to otázka pro mě. To je systém tisíců škol, já navštívil zlomek a relevantní data taky nemám. Co mě ale štve, je personální uzavřenost školství vůči lidem, kteří by chtěli učit, ale nesmějí, protože nemají pedagogickou fakultu nebo pedagogické minimum. Stát jim nenabízí žádnou atraktivní možnost, jak to změnit. Takže někdo, kdo má za sebou zajímavou pracovní zkušenost, je zralým člověkem a měl by každé střední škole co nabídnout, musí – aby se mohl stát učitelem – absolvovat pedagogické minimum. Tam se nedozví nic, co by mu pomohlo, aby tu práci dělal dobře. Jsou řešení jako projekt Učitel naživo, ale to je jen úzký trychtýř. 

Takže největší problém je podle mě uzavřenost. Platí i to, že si málo bereme inspiraci ze zahraničí. S tím souvisí náš cíl. Chceme vytvořit školu, u které si řeknou ostatní: jak oni to dělají? Jak to, že si absolventy ScioŠkoly spíš vybírají zaměstnavatelé? Když se takovou školu podaří udělat, tak to s celým systémem zkrátka musí trochu zatřást.

Fotografie Filipa Dobrovolného: Archiv Střední ScioŠkoly 

Aktuální číslo

  • O tom, jak rodí ženy, rozhodují muži
  • BDSM coming out
  • Malý, tlustý, plešatý? Body shaming se týká i mužů. Promluvili Čestmír Strakatý, Šimon Holý, René Levínský a Jordan Haj
  • Budoucnost je rostlinná
Popup se zavře za 8s