Rozhlas patří nám všem, nesmíme se ho vzdát, říká dokumentaristka Brit Jensen
Brit Jensen točí audiodokumenty, které mapují českou duši. S dánskou tvůrkyní jsme v průběhu karantény mluvili o stěhování z venkova, hierarchii v české společnosti i napjatých podmínkách v Českém rozhlase.
Jen jedna otázka vyvedla dokumentaristku Brit Jensen z míry. Když jsem se zeptal, co je společným tématem jejích rozhlasových pořadů, musela se hlouběji zamyslet – a potom řekla, že se to nedá shrnout.
Není to ale pravda, styčné body se dají najít poměrně snadno. Jednak jde o tvorbu, která pravidelně sbírá spousty ocenění. A pak také: její dokumenty nabízí pohled na českou společnost, jakého by byl rodák schopen jen těžko. Jensen zkoumá tradici strašení dětí čerty i to, kam se poděli všichni členové KSČ.
Přelomovým dílem ale byla její Matematika zločinu. V Česku se díky ní poprvé objevila detektivka zahraničního střihu – true crime podcast. Ještě důležitější než popis zákulisí zdejší justice byla kauza, která následovala. Český rozhlas nejprve tvrdil, že pořad prý porušuje jeho kodex. Ředitel Rozhlasu René Zavoral dokonce mluvil o tom, že pokud se pořad neupraví, pak se Matematika zločinu vysílat nebude a spoluautorce Jensen hrozí zpronevěra veřejných peněz. Než se ale dostaneme k situaci v Rozhlase, je nezbytné probrat, jak se snad nejšikovnější dokumentaristka v Česku vůbec dostala ke svojí práci.
Překvapilo mě, že nejste vystudovaná novinářka. Nechybí vám to ve vaší práci?
Já jsem vyrůstala na venkově a už tenkrát jsem věděla, že se chci věnovat zvuku. Od dospívání mě totiž fascinoval rozhlas – zejména to, jak se skrze něj dají předávat příběhy. Na nápad studovat žurnalistiku mi ale mamka řekla, že není příliš moudrý, protože to samé bude chtít dělat každý. Ke svojí práci jsem se proto musela dostat jinak.
Nakonec jste si vybrala studium rétoriky. Jak vás to nasměrovalo do Českého rozhlasu?
Rétorika se mi dnes hodí, učí totiž argumentaci, její struktuře. Studovala jsem ji nejprve v Dánsku a pak se rozhodla jít do Prahy. Tady mě mimochodem napadl vynikající nápad: zabývat se v diplomové práci projevy Gustava Husáka. Dopadlo to tak, že se o něm Češi příliš nechtěli bavit a Dány to zase nezajímalo. V tu dobu jsem průběžně psala do dánského rozhlasu náměty na reportáže. Na to mi samozřejmě nikdy neodpověděli.
Brit Jensen
Brit Jensen je rodilá Dánka, už mnoho let žije v České republice. Je autorkou desítek dokumentů pro český, dánský, britský a australský rozhlas. V Českém rozhlase spolu s Jiřím Slavičínským založila dokumentarní cyklus DokuVlna vysílaný na stanici Radio Wave. V současnosti se věnuje nově vznikajícímu portálu pro nezávislé podcasty Audionaut.cz (podílela se mimo jiné na úspěšném pořadu Pohřešovaná) a pracuje jako dramaturgyně cyklu krátkých dokumentů na Českém rozhlasu Vltava.
Stejně jsem si ale pořídila rekordér a mikrofon, a oni nakonec přeci jen potřebovali někoho, kdo by natočil rozhovory s umělci ve východní Evropě. Vůbec jsem nevěděla, jak na to, takže to určitě neznělo dobře. Řekla jsem si: v čem je chyba, jak to můžu zlepšit? Dokonce jsem si udělala dokument ve Wordu s názvy mých pořadů. Tam jsem si pokaždé zapsala, co jsem se na kterém projektu naučila.
Děláte to ještě?
Už nemám ten soubor, ale jasně, to je potřeba.
Když jste začala pracovat i pro český Rozhlas, muselo být těžké přejít na češtinu. Nedělá vám to problém?
Mluvení ani ne. Dokument je pomalý žánr. Nemusíte mluvit perfektně na place. Na lidi, se kterými natáčím, to navíc působí tak, že nejsem moc chytrá a trochu se uvolní. Když jsem se ale někdy dostala do konfrontačních situací, tak jsem najednou cítila, že mám šílenou nevýhodu. Moje čeština není dostatečně pohotová.
Po přestěhování do Česka jste s rodinou žila na vesnici. Tam také vznikly některé vaše oceňované dokumenty. Proč jste se teď přestěhovala z Vysočiny do Prahy?
Pendlovat bylo hrozně náročné. Často musíte přespávat u kamarádů na gauči, nebo v hotýlku, který objevíte ve sklepě Rozhlasu… Na Vysočině jsme navíc bydleli asi tři a půl roku. Je to hrozně hezký kraj a milí lidé. Rodiny tam ale mají hluboké kořeny a já jsem se vždy cítila, že tam trochu nepatřím. Přestože se k vám nikdo nechová nepřátelsky, je těžké zapadnout.
Otázky na rozdíly mezi obyvateli Dánska a Česka musíte slyšet pořád. Neštvou vás?
Já o tom mluvím docela ráda. Vím, že je to trochu hloupé, už od svého příchodu se tu ale snažím zorientovat a jediné srovnání, které mám, je se zemí, ze které pocházím.
A na co jste přišla? V čem jsou tu podle vás lidé jiní – třeba když na ně míří diktafon?
Lidé tu jsou opatrnější. Víc přemýšlí, co je moudré říct veřejně. Je taky pozoruhodné, že ženy starší generace často ukazují na muže: zeptejte se manžela, souseda, ti se lépe vyznají, mají zajímavější názor. A naopak když děláme pořad, kde je potřeba říkat osobní věci nebo vykládat o svých pocitech, tak je velmi těžké najít mužské respondenty. I mladé.
Audiodokumenty Brit Jensen
Matematika zločinu – zákulisí české justice a pochybné rozsudky kriminalistické superstar. Dokumentárně invesigativní podcast, který Jensen natočila s Magdalenou Sodomkovou vyhrál vyhrál první místo v kategorii Dokument soutěže Prix Radio Bohemia, Český rozhlas jej ale nejprve odmítl vysílat. Tvůrci proto podcast vydali svépomocí.
Peklíčko zkoumá tradici Mikuláše a čertů. Anatomie jedné moravské vesnice se zabývá přestěhováním na vesnici – a vztahy, které v ní panují. O sexualitě seniorů poslouchejte ve Velkém plánu.
Mám každopádně pocit, že už se tu lépe orientuju. Když se jdu třeba na nádraží na něco ptát, tak už vím, že musím udělat takový taneček. Nemůžete se jen tak u okénka zeptat na přímou faktickou otázku. To nejde! Musíte to šikovně zaobalit. Paní na přepážce ze začátku vypadá, že ji to štve a já musím ukázat pochopení, ale potom mi to přeci jen začne vysvětlovat… Působí to na mě jako takový roleplay.
Vraťme se ke zvuku. Jak byste popsala člověku, který neposlouchá podcasty nebo dokumenty, v čem spočívá jejich kouzlo?
Díky audiu se můžete člověku přiblížit zvláštním způsobem. Nedíváte se na někoho zblízka. Jste totiž uvnitř něho. K lidem tak můžete přistupovat bez ohledu na to, jak vypadají. Audio pořad se také produkuje jinak než třeba film. Nevstupuje tam velký štáb, který dává do pořádku kulisy, barvy na tvářičky… Točím to jen já, zpracovávám to sama nebo s menším týmem a potom máme díky sluchátkám velmi blízké setkání s posluchačem. Je to vyloženě intimní vztah.
Když vidím žebříčky podcastů i tvorbu Rozhlasu, tak jsou všude rozhovory. To vás neláká?
Mám je ráda, ale tenhle žánr chybí audiu nejmíň. Vysvětlení, proč vzniká tolik interview, je jednoduché: jsou nejlevnější na výrobu. Ale nejsou nejjednodušší! Já třeba nejsem schopná dělat takové ty akční, moderátorské rozhovory… Jsem zvyklá pracovat naopak. Do dokumentů potřebuju, aby lidé co nejdéle mluvili, protože pak mám z čeho vybírat při stříhání. Takže často jen sedím a kývám a kývám.
Podcasty se v zahraničí staly obrovským fenoménem. Například v Americe je poslouchá každý druhý dospělý. Dostane se tento trend i do Česka?
U nás to má velmi pomalý start. Myslím si, že by Rozhlas měl sázet mnohem více na vývoj zajímavých podcastů. Místo toho se ale pořád příliš soustředí na klasické vysílání. Neumím si představit, jak v tomhle může být budoucnost. Sledujeme stále častěji filmy, kdy chceme my – a ne ve chvíli, kdy je někdo zařadil do programu. Pro audiodokumenty, rozhlasové hry nebo čtení na pokračování není živé vysílání dobrým kanálem.
V zahraničí ale vznikají podcastové trháky často v soukromých společnostech. To by se u nás nemohlo stát?
V Americe zažívá podcast zlatá léta. Když jsem ale viděla výzkumy, jak se jim daří ekonomicky, tak je to velmi bledé. Nikdo nemá dobrý byznys plán. A u nás je to ještě těžší. Právě na to je dobré mít veřejnoprávní média.
Heroine má newsletter!
Chcete pravidelně dostávat tipy na chytré čtení? Přihlaste se k odběru newsletteru Heroine! Naše šéfredaktorka Anna Urbanová do něj každý týden vybírá zajímavé články, analýzy, postřehy i kulturní tipy nejen z našeho webu, ale i spousty dalších českých a zahraničních médií.
Také by se mohla objevit státní podpora pro audio tvorbu, která nevzniká v Rozhlase. Možnost požádat si o grant, tak jako to teď můžete udělat u filmu, by měla existovat i u podcastu nebo audiodokumentu.
Nemohlo by financování podcastů a dokumentů fungovat skrze crowdfunding?
Záleží, na co vybíráte. Když děláte investigativu, tak není dobré prozrazovat, na čem přesně pracujete. Přednést svůj návrh před redaktorem nebo Nadačním fondem nezávislé žurnalistiky, je něco úplně jiného, než předstoupit před veřejnost. My jsme to udělali ve chvíli, kdy jsme byli kvůli Matematice zločinu v mínusu. V Česku teď mimochodem vznikla platforma Audionaut, pro kterou připravujeme pořad Anatomie strachu. Tam bude přispívání fungovat přes platformu Patreon. Jde teprve o začátky, tak uvidíme, jak se to uchytí.
Když tvoříte v Česku, tak se hodně zabýváte zdejší historií. Třeba tím, jak se lidé nechtějí přiznávat ke členství v KSČ nebo vztahy na vesnici za kolektivizace. Proč vás tak zajímá minulý režim?
Já jsem sem přijela v roce 2004, kdy Česko vstupovalo do EU. Měla jsem pocit, že přestože je to patnáct let od revoluce, východní Evropa byla pro spoustu lidí na Západě pořád velkou neznámou. Ta jinakost spočívá částečně v tom, jak odlišná byla nedávná minulost v těchto zemích. Svým způsobem mi zdejší zkušenost přijde jako hrozně cenný zdroj znalosti. V Dánsku byl po druhé světové válce klid, ničím jako Československo nebo třeba Polsko jsme si tam neprošli. Chtěla jsem proto tyhle země a jejich historii poznat.
A zajímá mě to i dnes. Před rokem 1948 se bohužel moc nevyznám. Moje děti se učí o Přemyslovcích, pro mě jsou to ale jen takové pohádky, nedokážu se k tomu vztáhnout. Minulý režim je tu oproti tomu pořád přítomný. U každé politické otázky se poukazuje zpátky: co už tu bylo za socialismu, kdo byl ve straně, co dělal před revolucí…
Chtějí se s vámi Češi o minulém režimu bavit? A není dokonce výhoda, že nejste zdejší?
Je pro mě výhodné, že odtud nepocházím. Někdy mě sice lidé podceňují a myslí si, že o zdejší historii nic nevím. Zase se ale můžu ptát na věci, které už vím, ale potřebuju, aby mi zazněly na nahrávce. A taky mi většina lidí věří, že mě jejich minulost fakt zajímá.
Dánsko má silnou levicovou tradici, v Československu byla socialistická republika. Přijdou vám proto tyto společnosti nějakým způsobem podobné?
Na povrchu vypadají podobně. Česko je ale pro mě dodnes hodně hierarchickou společností. Jde o vykání, tituly nebo platy: já třeba v Rozhlase neznám nikoho, kdo bere průměrný plat, jsou tam velké platové rozdíly. To mi přijde nepřijatelné!
Když jsme pracovali na Matematice zločinu, tak mě zase překvapilo, jak se tu s vámi různé instituce nejenže nechtějí bavit, ale když třeba upozorníte na pochybení, tak ani nevydají stanovisko. Může jít o Městský soud v Praze nebo situaci, kdy jsme chtěli mluvit s ministrem Pelikánem. Ten nám řekl, že rozhovor pro něj nemá význam – ve funkci bude stejně brzy končit. To jsem mohla vyskočit z kůže! Veřejná osoba poskytuje rozhovory jen ve chvíli, kdy je to pro ni výhodné? Že si ani nedá tu práci předstírat, že mu záleží na kauzách, které se ho týkají!
Váš nejvýpravnější pořad Matematiku zločinu jste vydali před rokem a půl. Hotová ale byla mnohem dříve. Můžete vysvětlit, proč ji Rozhlas nechtěl vysílat?
Když jsme seriál s mým týmem dokončili a odevzdali, nepřišla nám žádná odpověď. Přemýšleli jsme, co se mohlo stát. Nikdo se ale o tom s námi nechtěl bavit. Matematika potom vyhrála ve své kategorii rozhlasových cen Prix Radio Bohemia a lidi se začali ptát, proč ji Rozhlas nevysílal? Následovaly další měsíce podivných kroků, na jejichž konci jsme byli vyzváni, abychom opravili pět chybek, údajně v rozporu s kodexem Rozhlasu. Šlo o minimální změny, které jsme mohli udělat rovnou.
Teprve potom se Matematika objevila na webu Rozhlasu. Nikdy ji ale nevysílali, nedostala žádnou podporu a na webu Rozhlasu prý brzy nešla vyhledat.
Víte, proč Rozhlas mlžil a tvrdil, že problém spočíval v několika obyčejných chybkách?
Až po půl roce jsme zjistili, že šéfredaktor Českého rozhlasu Plus Petr Šabata má životní partnerku, která pracuje na Městském soudě v Praze jako místopředsedkyně. Tam je zapsaný soudní znalec Straus, o jehož pochybných metodách tento podcast je. Nikdo mě nedokázal přesvědčit, že to nehrálo roli.
Nejvíc se ale divím tomu, do jaké míry jsou zaměstnanci Rozhlasu připravení bez dalších poznámek akceptovat věci, které se tu dějí.
Sledujete další působení pana Strause?
Když jsem o něm slyšela naposledy, tak byl zapsaný jako soudní znalec a dál tak pracoval. On to dělal i ve chvíli, kdy měl své znalecké razítko pozastavené. Myslím si každopádně, že už nemá tak zlaté časy jako dříve. A to je dobře.
Plánujete se ještě někdy věnovat tak komplexnímu pořadu, jakým byla Matematika zločinu?
To bych strašně ráda. Na větší seriály se audio skvěle hodí. A česká justice by si zasloužila ještě zpracovat. Teď už bohužel nejsem v pozici takové pořady v Rozhlase dělat. Naději ale mám: dostala jsem příležitost pro Vltavu vyvíjet krátké dokumenty, první se objeví na konci června.
Také jsem narazil na informaci, že to teď dokument nemá v Rozhlase jednoduché. Jak se to projevuje?
Máme v týmu pět lidí, dva teď odešli. Připadá mi, že teď v Rozhlase není hlad po této tvorbě.
Čím si to vysvětlujete?
Já si to vysvětluju Matematikou zločinu.
To vážně?
Ano. A to bych se moc ráda mýlila. Celkově ale v Rozhlase dochází ke změnám. Poptávka je teď po… hezkých věcech.
Co to znamená?
Něco, co se hezky poslouchá a neobtěžuje, když přijdete večer domů z práce. Ten směr, kterým se Rozhlas ubírá, musí být jasný i posluchačům. Slyšela jsem třeba o tom, že se moderátorům na regionech doporučuje tvořit v duchu, v jakém to dělá Luboš Xaver Veselý. Udivuje mě, že ho podporuje veřejnoprávní instituce, když využívá svoji pozici na podporu určitých politických směrů. Například k Babišovi neměl jedinou kritickou otázku. Jeho získávání dalších funkcí je jako krimi, které už dál nechci číst.
Nejvíc se ale divím tomu, do jaké míry jsou zaměstnanci Rozhlasu připravení bez dalších poznámek akceptovat věci, které se tu dějí. Vedení vlastně chápu: kdybych byla šéf, tak si asi taky přeju, aby mi do toho nikdo nekecal. Nerozumím ale, proč jsme jim ochotní ten klid dát. U Matematiky zločinu mi bylo vytýkáno, že se prý nemám ozývat, když nás nechtějí vysílat. Ale já to musím říct! Veřejnoprávní médium má být diskutované ze všech směrů. Já jsem loajální – principu veřejnoprávnosti. Ne člověku, který se náhodou nachází nahoře. Rozhlas patří nám všem, takže se ho nesmíme vzdát.
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
