Byly slyšet

17 421 | Gabriel Pleska | 11. 7. 2019 | 2 komentáře | Hrdinky

První česká doktorka. Automobilová závodnice. První traktoristka. Dirigentka. Malířka. A další. Průkopnice sportu. Vědkyně. V Náprstkově muzeu si za hodinku prosvištíte půlstoletí ženské emancipace v Česk(oslovensk)u v šestadvaceti osudech.

Letos v červnu uplynulo sto let od prvních obecních voleb ve svobodném Československu. Což by asi nestálo za zvláštní připomínku, kdyby to zároveň nebyly volby, ve kterých svoji vůli mohli prvně projevit nejen českoslovenští občané, ale také občanky. Jestli jste nezaznamenali bujaré oslavy, je to doufejme tím, že tenhle výdobytek – a můžeme být hrdí, že v jeho zavádění jsme byli vcelku na špici – je pro nás něčím úplně samozřejmým. Jako by to tak bylo odjakživa.

Někdo si ale přece vzpomněl. Z významných institucí především Národní muzeum. To otevřelo už v dubnu ve staroměstském domě U Halánků, tedy v Náprstkově muzeu, výstavu Vlastním hlasem, zasvěcenou příběhu emancipace žen v Česku.

Než o ní řeknu víc, ve dvou bodech to nejdůležitější:

  • Stojí za návštěvu
  • Trvá do konce roku, takže to stihnete

Vymykaly se

Jestli hledáte nějaký fór v tom, že se výstava věnovaná hrdinkám úsilí o rovná práva koná právě v Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur, nehledejte. Nenašli byste. Naopak – místo je to zvolené perfektně. Právě tenhle dům byl jedním z prvních center snah (s Amerlingovou Budčí) o zlepšení společenského postavení žen u nás. Právě tady Vojta Náprstek v druhé půlce devatenáctého století, po návratu z desetiletého amerického exilu, zakládá Americký klub dam. Spolek, který pro své členky pořádal osvětové přednášky, byl jednou z prvních – i když pochopitelně neoficiálních – institucí, která aspoň hrstce žen z vlasteneckých kruhů dokázala poskytovat vzdělání a rozhled nad úrovní tehdejšího základního školství.

Americký klub dam

Členky Amerického klubu dam v roce 1871. Foto ze sbírek Národního muzea

Výstava Vlastním hlasem skládá zhruba stopadesátiletý příběh české emancipace na relativně nevelké ploše tří místností v přízemí Náprstkova muzea ze střípků. Nesnaží se shrnout a povědět všecko, co by se dalo. Sází na silné příběhy šestadvaceti silných žen, které v některém ohledu nežily podle dobových konvencí, snažily se prosadit v mužském světě, obrazně řečeno chtěly, aby byl slyšet jejich hlas, aby mohly veřejně mluvit vlastním hlasem, nikoli hlasem manžela nebo otce.

Stručně, o to úderněji

Pětadvacet hrdinek je v expozici řazeno chronologicky, od Němcové po Šiklovou. Jejich příběh je představen jen krátce, tak akorát, aby to unesla výstavnická popiska, dál ho ilustrují artefakty spojené s jejich životem, může to být sportovní dres, může to být battledress z druhé světové, může to být kalamář a může to být výšivka, kterou věnovala Bohuslava Rajská svému nastávajícímu – a která tak kontrastuje s portrétem, zachycujícím ji v laboratoři.

Bohuslava Rajská

Bohuslava Rajská

Příběh Bohuslavy Rajské (Antonie Reissové) je výjimečný sám o sobě – do literární podoby ho fantastickým způsobem přetavil Vladimír Macura v románu Guvernantka. Výjimečný je ale i v rámci výstavy vlastním hlasem.

Napsal jsem, že výstava představuje ženy, které se v něčem vzepřely dobovým konvencím. Bohuslava Rajská byla nakonec jiný případ. Vzdělaná, v rámci možností zcestovalá, mladá žena, první kvalifikovaná učitelka v Česku a také vyhlášená krasavice se – snad docela z vlastní vůle, snad z obav o hmotnou existenci, snad po přemlouvání – provdala za ovdovělého básníka Františka Ladislava Čelakovského. Pohřbila všechny ambice a touhy, aby se národu postarala o národního pěvce, jeho děti a domácnost.

Sakra.

Krátký příběh, sesekaný na nejnutnější minimum, je o to pádnější. Když čtete ve stručnosti o prvních českých lékařkách Bohuslavě Keckové a Anně Bayerové, které – když to doma nešlo – odjely medicínu vystudovat do Švýcarska, nechá vás to beze slov. Až když jste z muzea venku, napadne vás, že byste vlastně chtěli vědět víc – a já v tomhle směru trochu spoléhám, že aspoň trochu hlouběji se osudy jednotlivých dam zabývá sborník, který k výstavě Národní muzeum vydalo. Žel u kasy mě do očí nepraštil, tak se o jeho existenci dozvídám až z internetu a víceméně náhodou.

Funkčně

Dalším výrazným prvkem, který návštěvníka emocionálně vtahuje do osudů hrdinek, jsou jakési látkové tubusy visící od stropu každé místnosti. Plátno je potištěné stylizovanými portréty jednotlivých žen, a když do tubusu vstoupíte, jako byste byli pozváni do jejího intimního prostoru. Můžete si nasadit sluchátka a poslechnout si útržek z deníku, sdílet vzpomínku, sen, postřeh, povzdech, ale i radost.

Je dneska trend udělat pokud možno nějak interaktivně každou výstavu, i kdyby se tomu její předmět sebevíc vzpíral. Takže pak vidíte návštěvníky u monitorů mačkat tlačítka, která nic nedělají, sledujete, jak se snaží pochopit proč v tmavém koutě běží zrovna tahle filmová smyčka a jestli bude mít někdy začátek a proč se ozve zatroubení jelena, když šlápnete právě na tuhle parketu. V tomhle případě je ale nápad šťastný a nejenže funguje a souzní s duchem výstavy, ale taky to pěkně vypadá.

Pokrok? Ano, ale

Dobový kontext pak doplňují vybrané artefakty, které souvisejí víc s postavením ženy ve společnosti a s jeho proměnami, volněji pak s konkrétními představovanými ženami. Jde třeba o agitační letáky, o komunistickou propagandu, ale také o předměty denní potřeby, které nenápadně upozorňují, že zrovnoprávnění žen je příběhem silných jedinců jen částečně. Že veliký podíl měly i velké dějiny: nad úspornou válečnou kuchařkou si připomenete, jakou roli v emancipaci hrály právě války, do kterých si mužové odešli válčit – a nechali po sobě prázdná místa v hospodářství.

Vlastním hlasem

  • Hlavní autorka Jitka Gelnarová
  • Kurátorka Ema Součková
  • Architektonické řešení H3T architekti – Štěpán Řehoř, Elena Seregina
  • Realizace Roman Bártů

Náprstkovo muzeum, Betlémské náměstí, Praha

Výstava trvá do 29. prosince

Jenže to nic neubírá ze zásluh průkopnic (a také jejich mužských podporovatelů, jako byl zmiňovaný Náprstek nebo třeba TGM). Pracovat ostatně ženy mohly i dřív – jen to bývaly pomocné a míň kvalifikované práce. Švadlena nikdy nevadila, doktorka, to je ovšem něco jiného. Možná by se tedy dalo obrazně říct, že velké dějiny posílily „vyjednávací pozici“ žen tak, že už jim nebylo možné upírat přístup k tomu, co si ženy před nimi musely vydobývat.

Když se z muzea dostanete zase ven na ulici, máte pocit, že pokrok, který jsme v emancipaci za dvě stě roků udělali, je veliký. Ujdete pár metrů na nábřeží a tam do vás málem vrazí moderní auťák, máte ještě po muzejním šeru oči oslepené ostrým slunkem. Hlavou vám bleskne, že před sto lety se před autem běhalo s praporkem. Před sto padesáti lety nebyl spalovací motor. Dneska máte motory, že můžete lítat do vesmíru. A pořád ještě řešíme pay gap a jestli by milánek taky jednou nemohl vytřít?

Jdu vytřít.

Věděli jste, že…

  • Z filmů pro pamětníky možná víte, že učitelky musely být svobodné a nesměly mít děti. Víte ale, že podobné pravidlo platilo i pro ženy pracující u pošty? Pokrok byl ovšem i to, že u pošty vůbec směly pracovat. To si v roce 1871 u císařpána vyprosila Ludmila Bozděchová. A sama se stala první českou telegrafistkou.
  • Ženy sice v Rakousku (až na drobné speciální výjimky) nesměly volit, ale – mohly být voleny. Tvůrcům zákona o volbách do českého zemského sněmu v polovině 19. století asi ani nepřišlo na mysl, že by snad na poslance mohla žena kandidovat. Přesto (nebo vlastně: proto) se to v roce 1908 stalo, i když ještě bez úspěchu. V roce 1912 pak už byla do sněmu skutečně zvolena spisovatelka Božena Viková-Kunětická. Do parlamentu ji sice ještě nepustili, ale střevíc už byl ve dveřích, které nešlo přirazit zpátky.
  • Komunisti sice rádi na plakátech ukazovali ženy bagristky, traktoristky a jeřábnice, ale nebylo to tak vždycky. Když si patnáctiletá Zlata Medunová udělala traktoristický kurz, nikdo nevěřil, že první traktoristka u téhle práce vydrží.
  • Že postavení žen mohlo být i kdysi v jistých ohledech vlastně docela silné, dokládá osud Vojty Náprstka a jeho ženy Josefy Náprstkové. Josefa totiž v domě Náprstkových (tehdy vlastně ještě Fngerhutových) pracovala jako služebná a Vojtěchova matka jejich sňatku nepřála. Vzali se až po půldruhé dekádě, po její smrti. Je vlastně škoda, že Josefin hlas na výstavě taky nezazněl.

Gabriel Pleska

Gabriel Pleska

Editorsky se stará o weby Peníze.cz a Finmag.cz. Ve volném čase se věnuje rokenrolu jakožto textař a deformátor kytarového zvuku kapely Z davu. Další články.

Celkem 2 komentáře

Vstoupit do diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

giselle | 18. 7. 2019 | 14:24

(předpokládám, že v popisku u fotky amerického klubu dam má být rok 1871, nikoli 1971)

+4
Reagovat

Nakoukněte do časopisu Heroine

Naše další projekty

Peníze

Bankomat slaví narozeniny. První v Česku nevěděl, kolik máte

Až kolem některého půjdete, můžete mu popřát. První bankomat v Česku začal fungovat právě před třiceti lety.

Peníze

Výpovědní doba nemusí být vždycky dva měsíce. Kdy je kratší nebo delší?

Na jiné výpovědní době se musíte dohodnout. Jsou ovšem výjimky, kdy je kratší nebo delší přímo ze zákona.

Finmag

Listopad 89 na vlastní čočku

Pokud jste před třiceti lety nebyli na Národní třídě osobně, zásah proti demonstrantům jste pravděpodobně viděli očima dokumentaristů Vlastimila...

Finmag

Překvapivé stavby Adama Gebriana: Mánes, radikální a krásný

Mimořádná formou – a kdysi I obsahem, říká Adam Gebrian o budově Spolku výtarných umělců Mánes.