Radši uvěříme svůdnému příběhu, než abychom mysleli logicky, říká forenzní genetička Halina Šimková

12 178 | Gabriel Pleska | 13. 7. 2020 | 1 komentář | Kriminologie

Rukama jí prošly tisíce biologických stop, ze kterých s pomocí DNA usvědčovala vrahy a násilníky. Dneska už ale forenzní genetiku jen učí. S Halinou Šimkovou jsem si nad kafem a koláčem místo mordů radši povídal o vědě, o jejích omylech a o pastech, které i na ty nejchytřejší z nás chystají naše vlastní hlavy.

Foto: Dan Hamerník

Halina Šimková studovala a dělala divadlo, potom nedokončila studia farmakologie – a nakonec skončila u antropologie a genetiky. Ještě při škole začala spolupracovat s policií a po škole se kriminalistice začala věnovat naplno jako forenzní genetička. Tedy člověk, který pro účely vyšetřování a dokazování aplikuje poznatky genetiky, aby z biologických vzorků určil identitu osoby nebo biologickou příbuznost. Pro TV Seznam v pořadu Expertiza ukázala, jak moc se skutečná forenzní genetika a další forenzní vědy liší od svého zpodobení v populární kultuře.

Kdy a jak jsi se rozhodla dělat genetiku a proč zrovna forenzní?

Víceméně náhodou. Chtěla jsem na přírodovědě dělat rostlinnou fyziologii, zajímaly mě toxiny, šípový jed kurare a tak. Když jsem jednou předávala klíče od pronajatého bytu PhD studentovi, který se tam stěhoval po mně, zakecali jsme se a on mi líčil, jak obrovsky se rozvíjí forenzní genetika a jak je to super obor. Zaujalo mě to, tak jsem si řekla, že to zkusím. Nelituju, i když kurare by bylo taky určitě fajn.

Proč už ji neděláš?

Já jsem člověk, který musí čas od času udělat nějaký posun, větší nebo menší. Potřebuju prozkoumávat zase trochu jiné světy. Genetika je fajn, ale už si toho vzájemně tolik nedáme. Cítím jako novou výzvu věnovat se teď hlavně forenznímu úsudku.

Jako malý jsem se rád díval na Dobrodružství kriminalistiky, jak se prosadila třeba daktyloskopie nebo balistika. Dokážeš si představit díl o forenzní genetice?

Myslím, že ten díl chybí jenom proto, že když seriál vznikal, forenzní genetika ještě nebyla, přesněji byla v začátcích. Ale určitě by to byl krásnej díl. Nejspíš o tom, jak si Alec Jeffreys jednoho rána v laborce uvědomí, že to, co tam zanalyzoval pro úplně jiný účel, zobrazuje jedinečnost člověka. Přitom vůbec netušil, že něco takového najde.

Forenzní vědy

Jako forenzní vědy se označuje souhrn vědeckých i vědu připomínajících postupů, které pomáhají v trestním i civilním řízení prokázat identitu člověka, pravost listin a podobně. Mezi klasické disciplíny patří třeba daktyloskopie, balistika nebo písmoznalectví. Novější je forenzní entomologie, obzvlášť populární v thrillerech a novodobých detektivkách, protože pomáhá určit dobu trestného činu podle stádií vývoje hmyzu v místě nebo ještě spíš v oběti činu.

Forenzní genetika je mezi forenzními vědami nováček, objevila se až v polovině osmdesátých let. Jejím principem je jednoznačná identifikace osoby na základě krátkého úseku DNA. Spolehlivost metody je v porovnání s ostatními forenzními disciplínami o řády výš, je až tak silná, že vyšetřovatelé i soudci někdy dokážou zapomenout, že to, že se něčí DNA najde na místě činu, ještě vůbec nemusí znamenat, že dotyčný onen čin spáchal.

Scenárista by to neměl jednoduché – jak fungují otisky prstů, to se dá proti genetice snadno vysvětlit a ukázat.

Ano, v seriálu šlo o většinou o obory, které stojí na vizuální komparaci. A vizuální komparace je nám blízká, tu děláme od prvopočátku svojí mentální existence. Už když má batole kostku s dírami a různé tvary, které se strkají dovnitř, jeho mozek se učí poznat, který dílek proleze kterou dírou… Genetika je naopak skrytá. O porovnávání genetické informace nepřemýšlíme.

Skoro v každém dílu byl na konci soudce a porota. Když na vlastní oči viděli, jak metoda funguje, nechali se přesvědčit.

A jak někoho přesvědčíš? Tvoji metodu můžou podpořit dobrozdání jiných vědců, nebo prostě vzbuzuješ dostatečnou důvěru. Existují i forenzní obory, které si svoji expertnost vycucaly z prstu, ve skutečnosti nefungují, ale stejně se používaly nebo dodnes používají. Čistě proto, že jim někdo uvěřil.

V Americe to typicky bylo zkoumání stop kousnutí. Obor, který stojí na tom, že porovnáváš kousnutí na těle oběti s odlitkem zubů podezřelého. Má to tak obrovskou chybovost, že by se to vůbec nemělo používat, ale přesto existovali lidi, kteří na tom vybudovali kariéru. Desítky lidí byly kvůli stopám kousnutí nespravedlivě odsouzené, protože nějaký expert řekl, že s jistotou je právě tohle člověk, který kousal. A až později – třeba když se při vyšetřování vzaly i nějaké stěry a za dvacet let se vyhodnotily – se teprve ukázalo, že to ten člověk nebyl.

Forenzní metody přece musí mít různou důkazní váhu, ne?

Z podstaty určitě, myslím ale, že ne vždycky jejich skutečná váha odpovídá váze, která je jim intuitivně přisuzovaná. Na stanovení skutečné váhy té které metody musíš dělat určitý typ testů, ale spousta metod takovým testováním nikdy neprošla. Prostě se bere, že fungují.

A pak se objevují případy, které varují, že to tak nemusí být… Jak je to třeba s otisky prstů?

Daktyloskopická metodika sama je dobrá. Zase je to vizuální komparace – vyhledáš v otisku určité prvky, takzvané markanty, a porovnáváš jejich rozmístění u otisku z místa činu s kontrolními otisky nějaké osoby. Problém je, že vizuální komparace, jak se zatím dělá, s sebou vždycky nese určitou interpretační volnost. Když je třeba markant na jednom z dvojice otisků trochu posunutý, už musíš uvažovat: je posunutý, protože otisky patří různým lidem, nebo je to nějaká plastická deformace? Nemáš vždycky krásnou stopu, často zůstává nějaká nejistota. A podstatné je, jak se ta které metoda s nejistotou vypořádává.

Heroine má newsletter!

Shutterstock

Chcete pravidelně dostávat tipy na chytré čtení? Přihlaste se k odběru newsletteru Heroine! Naše šéfredaktorka Anna Urbanová do něj každý týden vybírá zajímavé články, analýzy, postřehy i kulturní tipy nejen z našeho webu, ale i spousty dalších českých a zahraničních médií.

Jsou obory, které se nejistotu snaží zamlčovat, zakrývají ji tím, že říkají, že expert prostě má expertní dovednost nebo znalost. A já neříkám, že ji nutně nemá. Jen nemůže říct: Kouknu a prostě vidím. Musí umět aspoň v základu popsat, jakým způsobem například v té daktyloskopii rozlišuje to, kdy jsou otisky podobné, ale patří různým lidem, a kdy otisky nejsou stejné, ale je to způsobené nějakou plastickou deformací. Vždycky by mělo existovat ověření funkčnosti té metody zaslepenými testy.

Zrovna u otisků byl slavný případ kolem bombových útoků v Madridu v roce 2004, kdy se experti nechali ovlivnit tím, co o případu slyšeli předem…

Brandon Mayfield. Tam se ukázalo, že kognitivnímu zkreslení a myšlenkovým pastem podléháme všichni. A jestli bychom něco měli učit děti, je to to, jak funguje náš mozek a jak fungují myšlenkové pasti. A že to není věc inteligence, ani dobré nebo špatné vůle. Je to zkreslení, které vzniká na základě toho, jak mozek tvoří úsudek. A jediné, co můžeme dělat, je vědět, že existuje, protože pak ho člověk dokáže identifikovat a sám na sobě pozorovat, že se past blíží.

Když dostává forenzní genetik materiál ke zpracování, jak se eliminuje ten příběh, který by mohl člověka zavést? Jsou na to nějaké techniky?

Jak kde. Jsou země, které ho eliminují absolutně: pošlou ti biologický materiál, který zpracováváš prakticky bez dalších informací. Sama se přikláním k názoru, že takhle je to spíš dobře, zpracuješ vzorek, aniž bys tušil, co to je, a pak je tvůj výstup standardní, nejsi zatížený vědomím, na jakém děláš případu.

I když něco se vždycky odhadnout dá – když ti stopa přijde normálně, leží dva měsíce, než se na ni dostane, ale když ti o něčem řeknou: Tohle se musí udělat rychle, tak minimálně víš, že je to z nějakého top případu. Ale pořád to není tak strašné kognitivní ovlivnění, jako bylo v Mayfieldově případu. Tenkrát rozeslali cestou Interpolu otisk z jedné nástražné výbušniny. Hned se prohledávaly databáze a FBI v té svojí našla podobný otisk. Mayfield, kterému patřil, měl tu smůlu, že asi dva roky před tím přestoupil na islám, protože si chtěl vzít muslimku. A to je dokonalá mentální past: zahlídneš nějaký příběh a najednou jde veškerá expertní znalost do kopru, to už si očima markanty dotlačíš, aby otisky byly stejné. Uvěříš příběhu a to úplně vygumuje tvoji schopnost dívat se na věc nezávisle.

Jak se přišlo na to, že je to chyba?

Když Američani poslali výsledky do Španělska, Španělé hned vraceli informaci, že to není on, že tam není úplná shoda. Američané ale trvali na tom, že mezi otisky shoda je, i když už věděli, že Mayfield byl celou dobu doma. Trvali na tom, dokud Španělé nenašli skutečnou shodu s otisky Alžířana Ouhnana Daouda. Tak moc si byli jistí tím příběhem…

Ale proti tomu by přece měla být nějaká obrana, jednak institucionální, třeba co ti povědí, co ne, především ale nějaká osobní…

Na to musíš procházet určitým typem tréninku, jak mozek vést racionální cestou. Když ti něco zapadne do příběhu, je to spojené s takovým vyplavením pozitivních emocí, že už jsi zahlídl schéma celé té věci, že je těžké odolávat. Svůdnost příběhu je velká, ale snad by bylo možné vytěsnit ji potěšením z toho, že včas rozpoznáš myšlenkovou past.

Typická kognitivní past

Když ti řeknu, že když půjdeš na tuhle operaci, máš devadesátiprocentní pravděpodobnost, že to přežiješ a uzdravíš se, tak si řekneš, tak ok, to by šlo. Ale když ti řeknu, že je desetiprocentní pravděpodobnost, že umřeš, tak si řekneš No sakra!

Ty jsi propagátorkou jednoho nástroje, který by mohl pomoct nejen forenzním vědám, ale vědě obecně a racionálnějšímu přístupu ke světu – bayesovské inference. K čemu je dobrá?

Pomáhá nám pochopit, jak svět funguje. Je to fundamentální součást logiky, která ti dovede říct, co asi znamená to, co pozoruješ. Ta část logiky, která vnáší do myšlení pravděpodobnosti. A pomáhá nám nenechat se zavést intuicí.

Neměla bys po ruce nějaký názorný příklad?

Ok, tak nějakou klasiku. Když řeknu, že Pepa je mladý muž se zálibou v muzice, alkoholu a ženách, a budu se tě ptát, jestli je Pepa spíš státní úředník, nebo spíš baskytarista nějaké kapely, velká část lidí si vybere baskytaristu. Kdo chlastá, chodí za ženskýma a má rád muziku, je typově spíš ten baskytarista, to ti zapadá do obrázku, mozek hodnotí primárně podobnost. Jenže vůbec nezohledníš, že na takhle malinko baskytaristů je táákhle moc státních úředníků.

Aha, když vezmu čisté sumy…

Je sice pravděpodobnější, že takhle se bude chovat baskytarista než státní úředník, ale když vezmu celková čísla, tak při tom obrovském množství úředníků mezi nimi bude víc mužů s takovou charakteristikou, než je baskytaristů dohromady. Ale mozek hledá největší podobnost.

Jak je možné, že jsem o Bayesovi slyšel prvně někdy loni? Vždyť to není nová věc.

Logika, se kterou Thomas Bayes v 18. století přišel a kterou pak rozvíjel Pierre Laplace, byla dobrá, ale řešili jen akademické úlohy. Nenapadlo je, že je to něco, čím se dá dívat obecně na pravděpodobnost jevů ve světě. A když se pak začala rozvíjet přírodověda, která s pravděpodobnostmi pracovat potřebovala, nebyla na jejich metodu výpočetní síla. Na jednoduché příklady, jako jsou baskytaristi, dokážeš Bayese aplikovat a spočítat to, ale jak začneš přidávat další faktory a vytvářet logickou strukturu, bayesovskou síť, tu už z hlavy neupočítáš.

Co si tedy přírodní vědy zvolily za metodu?

Fisherovskou statistitku s testováním hypotéz. Ta byla upočitatelná, a tak se všechny přírodní vědy chytily Fishera. Jenomže jeho statistiky nepočítají s priorem. S prvotní pravděpodobností, že platí ta věc, kterou zkoumám. Budu mít třeba deset nemocných myší, kterým podám nějakou látku, a budu se dívat, jestli se nějaké zachránily. Zároveň budu mít kontrolní skupinu, kde myším podám jenom vodu. Z léčených myší tři přežijou, v kontrolní skupině přežije jedna, náhodou. Když z toho budu dělat statistiku, tak ta fisherovská vůbec neřeší, jaké informace jsem měla předem.

Dobrá studie je hlavně replikovatelná. Jenže my se ženeme za novými věcmi, takže nereplikujeme.

Můžu těm myším podat známé antibiotikum, které léčí tenhle typ onemocnění, takže je vysoký prior, je vysoce pravděpodobné, že může zafungovat a myš vyléčit, ale fisherovská statistika to neodliší od situace, kdy těm myším dám netopýří moč, o které nemám vůbec žádný důvod si myslet, že jim pomůže, jenom to zkouším. Přestože mám stejnou statistiku, v prvním případě pravděpodobně koukám na kauzální účinek léku, ale podruhé se dívám pravděpodobně na výsledek náhody.

Takže kolik vědy je na houby?

To je dobrá otázka. Hele, v přírodních vědách dává řada studií smysl, protože testuju něco, co opravdu může mít ten daný efekt, nestřílím naslepo. Když to přepočítám fisherovskou statistikou a vyjde mi, že existuje efekt, tak se vlastně nestane velká chyba. Statistika je z pohledu nás bayesiánů na houby, ale výsledek je v pořádku. Jenže pak jsou studie, kde se testovala velmi odvážná, málo pravděpodobná věc, výsledek náhodou vyšel, byla tam falešná pozitivita, a fisherovská statistika mi řekla, jo, je tam efekt.

Ale pak to nevyjde, když se to otestuje znovu.

Ano, dobrá studie je hlavně replikovatelná. Jenže my se ženeme za novými věcmi, takže nereplikujeme. Když ti někdo řekne, že v rámci PhD jenom zreplikuje nějakou studii, tak se zpravidla dozví, že má dělat nový výzkum. A když si někdo zaplatí výzkum za svoje peníze a zkusí to zopakovat, typicky to dělají farmaceutické firmy, tak zjistí, že pozitivní výsledky jsou zhusta nereplikovatelné, efekt, který měla testovaná látka mít, už při replikaci nevidí.

A je tedy v praxi Bayes nějak rozšířený?

Všechno, co má pevnou, tvrdou zpětnou vazbu, pracuje s bayesovskou logikou. Když děláš samořiditelné auto, logika toho, jak hodnotí pravděpodobnosti různých jevů, je bayesovská logika. Když auto uvidí objekt na silnici a potřebuje se rozhodnout, jestli to je nebo není stařenka, netestuje si fisherovsky hypotézy… Bayes je princip, který stojí v pozadí mnoha technologií. Samořiditelná auta, spamové filtry, Muskovy rakety, automatická diagnostika na cétéčku, modelování v pojišťovnictví a desítky dalších odvětví používají bayesovskou logiku. Svět moderních technologií je bayesovský, i když to takhle lidem málokdy říkáme. A teď jde o to, že bayesovský úsudek musíme z oblastí, kde je samozřejmý, protože jsou to obory s jasnou a tvrdou zpětnou vazbou, dostat ve velkém i tam, kde tak jasná zpětná vazba není – třeba do forenzních věd nebo vědy obecně.

Článek byl publikován v časopise Heroine 1/2019.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Rozhovor s ústavní soudkyní Kateřinou Šimáčkovou. Podařilo se jí prorazit skleněný strop, přesto poměry v české justici kritizuje. „Nedostatek žen ve veřejné sféře je z velké části důsledkem nespravedlivého nastavení péče o domácnost.“ Jak změnit českou justici tak, aby nevypadala jako pánský klub?
  • Jak mluvit s dětmi o sexu a ne(se)lhat. Dialog s dětmi je neodmyslitelnou částí výchovy. Jakou formu ale zvolit, když mluvíme o generaci vyrůstající na internetu? O dětech, které dříve uvidí porno, než dostanou první pusu?
  • Litují, že se staly matkou. Jejich ekonomická situace jim neumožňuje zaplatit si hlídání, z kolotoče povinností okolo dětí, práce a domácnosti nemají úniku. Vztek obracejí proti domnělým viníkům – svým vlastním dětem.
  • Intuitive eating. Trend intuitivního stravování slibuje, že vám pomůže vymanit se z nezdravého vztahu k jídlu. Už nikdy nebudeme muset držet dietu? Proč je nebezpečné tvrdit, že tělo samo pozná, co je pro něj dobré?
  • Ekologie jako nový mainstream. Rozhodujete se při výběru oblečení podle toho, co vám sluší, a ne podle udržitelnosti značky? Ano? Je to v pořádku. Udržitelnost nesmí být marketingovým trikem, jak vám módu prodat.
  • Z michelinek do holinek. Cesta foodkritičky z luxusních restaurací a pětihvězdičkového oběda v hedvábných šatech k rozhazování kompostu v zabahněných holinách byla překvapivě krátká, ale o nic méně gurmánská.

...a mnohem víc. Předplaťte si Heroine ještě dnes!

Gabriel Pleska

Gabriel Pleska

Editorsky se stará o weby Peníze.cz a Finmag.cz. Ve volném čase se věnuje rokenrolu jakožto textař a deformátor kytarového zvuku kapely Z davu. Další články.

Celkem 1 komentář

Vstoupit do diskuze

Naše další projekty

Peníze

Podílové fondy: Trhy se zatřásly, ale věří ve svižný návrat

Americké akcie v červenci dál rostly, nejznámější index S&P 500 se přehoupl do pozitivních čísel a technologický index NASDAQ opět dosáhl...

Peníze

Velká soutěž s Expobank. O foťák, který dělá opravdové fotky. Hned

Chtěli byste foťák, který udělá cvak a za chviličku z něj vyleze fotka? Taková ta opravdová na papíře? Tak si o něj s námi zkuste zahrát.

Finmag

Jakou barvu má daň z hodnoty pozemku

Synestezie, pozemkové reformy, DIY jugoslávské počítače a mindset dobrých předků.

Finmag

Hybaj do polí

Řídce zastavěné periferie plní sen o bydlení všem příjmovým skupinám. Život v nich je ale závislý na skrytých dotacích a levných energiích....