Nevyhazujte špatnou literaturu z dětské knihovny

19 921 | Gabriel Pleska | 30. 12. 2019 | 3 komentáře | Chvála čtiva

Pokud literaturu rozdělíme na umění a čtivo, Jacqueline Wilsonová píše to druhé. Jenže speciálně u knížek pro děti platí, že dobré čtivo může v člověku posilovat jeho lepší já.

Dřív nebo později se ti to stane, osvícený rodiči. Dbáš, aby dítě dostávalo pestrou duševní stravu, aby si tříbilo vkus. Zkrátka makáš na tom, aby jednou bylo připravené slupnout s potěšením Fausta a Odyssea od Joyce. Na které ty jsi asi dost připravený nebyl, když jsi u nich pokaždé usnul. A pak ti děcko jednoho dne přinese z knihovny domů místo literatury nějaké… čtivo. Hltá ho ve velkém bez chleba. Běda, třikrát běda, všecko ztraceno!

Kostlivec... Tedy... Kočka ve skříni

Slečna L., to jako dcera, začala nedávno, chvilku před osmými narozeninami, opravdu číst. Něco slouskala už dřív, ale velká čtenářka nebyla. Ostatně co by, když každý večer nastoupí otecko nebo mamička a všude je dost příběhů k poslouchání. A pak se objevila tahleta Jacqueline Wilsonová.

Jacqueline Wilsonová

Jacqueline Wilson

Fotila Alexandra Glenová pro Featureflash Photo Agency / Shutterstock.com

Dame Jacqueline Wilsonová (1945) je autorka víc než sta knih pro děti. Když BBC hledala před 16 lety ve velké anketě stovku nejpopulárnějších románů, byly mezi nimi čtyři knížky od Wilsonové. Šest let od roku 2002 byla nejpůjčovanějším autorem v britských knihovnách. Než se přeorientovala na dětského čtenáře, napsala několik detektivek. Přestože publikuje od roku 1969, prorazila až po několika desítkách knížek v roce 1991 novelou The Story of Tracy Beaker (česky Vadí nevadí, 2001).
Její knížky vyvolávají kontroverze svými náměty: často se v nich objevují témata manželské či partnerské krize, rozvodu, rozchodu, rozpadu rodiny, adopce, ale třeba i duševní nemoci. Sama Wilsonová přitom tvrdí, že děti jsou nuceny dospívat příliš rychle, že bývají okolnostmi nucené dospět dřív, než je zdrávo – jen to pro ni není důvod o věcech, které za to příliš rychlé dospívání můžou, nepsat.

Nejdřív přišel z knihovny jeden svazek, obyčejnou náhodou. V titulu to totiž mělo kočku a slečna L. je do koček magor. Když jsme si Kočičí mumii po večerech četli, byl jsem z toho poněkud rozpáčen. Ono to bylo prostě čtivo. A ke všemu ještě čtivo s poměrně bizarní zápletkou: holčička fakt zkouší mumifikovat milovanou kočku, když sejde věkem. Takže vlastně ne rozpáčen: byl jsem rozloženej víc než to amatérsky balzamované zvíře, které hlavní holčičí hrdinka schovávala ve skříni.

Nebudu napínat, nakonec Kočičí mumie dostala palec nahoru. A já si díky ní a díky dalším a dalším wilsonovkám, které se doma objevovaly, začal pečlivěji formulovat postoj ke čtivu a špatné literatuře v dětské knihovně.

Totéž stokrát jinak

Samozřejmě jsem počítal s tím, že časem zařadíme na jídelníček i knížky, které nemají valnou literární hodnotu. Vědomě, cíleně. Takové foglarovky nebo mayovky jsou sice umělecky prakticky bezcenné – ale dělají ze světa lepší místo k žití. Není od věci, když se do člověka, dokud je ještě poměrně čistý list, po řádném navlhčení vypjatou emocí vpijou nějaké ty mravní ideály, hodnoty, postoje. Podmínka samozřejmě je, aby si člověk pokud možno nepřipadal vychováván. To pak to vpíjení dost brzdí.

Jacqueline Wilsonová vydala v rodné Anglii od roku 1969 dost přes stovku knížek. Překládají se do desítek jazyků. Do češtiny jich nakladatelství BB/Art nechalo od roku 2000 (tedy ve velmi svižném tempu) přeložit už přes pět desítek. I v Česku je doprovázejí černobílé kresby Nicka Sharratta, „dvorního ilustrátora“ Wilsonové. Sedí velice dobře, protože Sharratt stejně jako Wilsonová nahazuje charaktery jen pár jednoduchými tahy. Svému účelu bohatě dostojí.

V rychlém sledu jsem přelouskal půl tuctu wilsonovek a snad nebudu moc kecat, když řeknu, že tím jsem je vlastně přečetl plus minus všechny. Jistěže v tak obrovském souboru musí být nějaké, co se budou vymykat, ale valná většina nejspíš bude v zásadě naplňovat stejné jednoduché schéma: dítě školního věku, nejčastěji děvče, má trable ve vztazích, s rodinou nebo se spolužáky, s pomocí milujícího a citlivého člověka nebo lidí je překonává, nachází vnitřní sílu a klid a všecko nakonec aspoň jakžtakž dobře dopadne.

Možná vás teď trklo to slůvko jakžtakž. Je velice důležité a úplně na místě. A já kvůli tomu mám Jacquelin Wilsonovou rád. Jacqueline Wilsonová je totiž nekompromisně realistická. A nemyslím to ani moc v uměnovědném smyslu slova, to se nakonec u čtiva naprosto předpokládá. Jenže realistická metoda může sloužit k popisování věcí, jaké se v realitě nevídají. Typicky třeba v pornografii. Nebo v klasickém dívčím románku s princem na bílém koni nebo v zeleném jaguáru. Wilsonová se ale realitě tímhle způsobem v žádném případě nevzdaluje.

Když popisuje rozbité lidské vztahy, nelakuje je na růžovo a nenamlouvá svým čtenářům, že by se vždycky a všecky daly zachránit a spravit. Takže třeba matka hrdinky knížky Lízinka se nestane zázrakem milující a starostlivou maminkou, navěky to bude sebestředná kráva, která nechá holku na krku nemocné babičce (a nemocnou babičku holce). Ale i jakžtakž happyend, realistický happyend postačí: děvčátko s uzdravenou babičkou na konci tvoří šťastnou a spokojenou rodinu, domov. Vztah dcera-matka sice zůstává bolavý, ale děvče ví, že udělalo maximum možného a maxima možného dosáhlo. Věc je zpracovaná, uzavřená, spolu s hrdinkou jsme prošli katarzí a snad jsme spolu s ní i o něco silnější.

Co by holčičky nemusely číst

S přístupem „berme věci, jak jsou“ Wilsonová narážela už v Anglii. Počítám, že občas naráží i v Česku. V jejích knížkách najdete všecko, co svým dětem nepřejete. A s čím se – v lepším případě jen zprostředkovaně – dřív nebo později setkají. Nefunkční nebo neúplné rodiny, chudobu, šikanu… Ne že by se v tom Wilsonová vyžívala, prostě se dívá očima hlavního hrdiny (nebo častěji hrdinky) a jejími ústy nám to pak bez příkras podává.

Čtení pro holky? Existuje?

Proč mluvím o holkách? Nebudu to moc rozebírat a věřím, že se někdy dostanu k tomu, abych to i sám pro sebe formuloval. Zatím jsem přesvědčený, že něco takového jako čtení (spíš) pro holky a (spíš) pro kluky je. Nemyslím tím to, že s knížkami nějak zacházejí v nakladatelství, že jim dávají takové či makové obálky a ilustrace nebo jaké k nim píšou anotace. Myslím, že prostě jsou knížky, které budou bavit kluky i holky tak nějak stejně, ale že jsou taky takové, které statisticky prostě budou víc vyhovovat klukům a že jiné budou víc vyhovovat holkám. A vlastně to platí i v dospělosti. Je to věc, kterou mám za danou. Pokud si dokážu představit sám sebe jako desetiletého, asi bych na prázdninách, kdyby došlo čtení, pár wilsonovek spolkl a nebyl z toho špatný. Ale kdybych pak měl možnost volby mezi třeba Wilsonovou a Vernem, neváhal bych s výběrem.

Existuje něco jako klučičí a holčičí literatura?

A když to zkusíte někomu povědět, můžete ho i vylekat. Tak třeba jedna ze dvou hlavních hrdinek knížky Tajemství to má na začátku rozdané takhle: právě se přestěhovala k babičce, protože otčím ji tuším přiškrtil, nebo bouchnul, maminku ostatně prý bije někdy taky… Babička bydlí na panelákovém sídlišti, jaké znáte ze sociálních dramat o ztracené britské mládeži, s ní bydlí mimo jiné i teta, které je asi sedmnáct, s miminem, babiččin chlapík je v kriminále… To by asi holčičky nemusely číst, že?

Na druhou stranu: tohle taky holčičky žijou, potkávají se s tím nebo brzy potkají. Mají spolužáky, kámoše, příbuzné. A všechny tyhle nepěkné věci jsou u Wilsonové dobře odpozorovanou, realisticky vykreslenou, ale pořád jenom kulisou, prostředím. Vyprávění se nesoustředí na ně, nejsou až tak podstatné – ostatně jedna ze sérií, kterou Wilsonová napsala pro starší holky, se odehrává ve viktoriánské Anglii, ale to je pořád jen krajina v zadní projekci.

To podstatné je, že dítě ztracené někde v té špíně najde vždycky někoho, kdo ho bude mít rád a pomůže mu. Vlastně bývá skoro vždycky takových lidí víc. V první řadě zjistí, že ono samo se chce mít rádo, to je velká věc. Najde bezpodmínečnou lásku u někoho z blízkých. Často pomůžou kamarádi, někdy třeba učitelka, sestřička z nemocnice… A pak je tu bezpodmínečná láska autorčina. Vlastně se to nestává tak často, že byste cítili, jak autor celou dobu svoje hrdiny sleduje laskavýma očima. Určitě ne u knížek, které vyprávějí hrdinové v první osobě.

Další čtení o čtení

Hrdinky, co mají svou hlavu

„Vzato tedy kolem a kolem: pokud chcete z dítěte udělat robota dobře promazaného banálními frázemi, víte, kam sáhnout,“ napsal jsem o Příbězích na dobrou noc pro malé rebelky. A taky jsem se pak dočetl, že to teda jo, že chce chlap holkám radit, jak se emancipovat. Ne že bych až tak chtěl… Ale pár tipů jsem si dovolil.

Okuste

Pokud máte pocit, že vaši dcerku čtení netáhne, je Wilsonová dobrý tip. Jsou to jednoduše vyprávěné a solidně přeložené knížky o dětech, jako je ona. Jen si dejte trochu práce s výběrem. Najdete malé čtení o malých holkách s malými trably, na jedno dvě odpoledne. Ale najdete taky pořádný náklad pro větší holky, s větší emocionální zátěží. My jsme třeba narazili na jeden kus, který slečna L. odložila. Dostal jsem se k němu dřív než ona a říkal jsem jí opatrně, že to necháme na jindy, na později, na někdy. Samozřejmě si nedala říct. Ale – zcela nesamozřejmě – mi nakonec dala za pravdu.

Pokud máte dítě propadlé čtivu, se kterým nejste spokojeni, je Wilsonová dobrý tip na substituci. Je poctivá v řemesle i v přístupu ke světu. Není to kýč.

Pokud máte dítě, co pilně prospívá v přípravě na Goetha a Joyce… Můžete to schválně zkusit. Pokud louskáte Dickense, asi to pro vás bude jen slabý odvar a zjednodušení. Ale pokud jedete jen v Niklech a Morgensternech a Daisy Mrázkové a v nejušlechtilejších ilustracích a japan papírech, věřte, že by si to čtenářství zasloužilo mít i jednu špinavou realistickou nohu. Aby stálo pevněji. 

Gabriel Pleska

Gabriel Pleska

Editorsky se stará o weby Peníze.cz a Finmag.cz. Ve volném čase se věnuje rokenrolu jakožto textař a deformátor kytarového zvuku kapely Z davu. Další články.

Celkem 3 komentáře

Vstoupit do diskuze

Nakoukněte do časopisu Heroine

Naše další projekty

Peníze

Zdravotní pojištění 2020. Minimální záloha pro OSVČ roste

Podnikatelé si letos připlatí 144 korun. Novou výši minimální zálohy musí zaslat na účet zdravotní pojišťovny nejpozději do osmého února.

Peníze

Okamžité platby nejsou prioritní ani expresní. Jak banky ukážou rozdíl?

Které banky už umějí okamžité platby? Na kolik vás přijdou prioritní a mají ještě vůbec smysl? A jak snadno si je nováček splete?

Finmag

Jenom nechápu, proč se kvůli tomu musí zabíjet

Konžský klimatolog Jacques Célestin Moliba Bankanza vystudoval v Česku, založil tu rodinu, pracoval pro Akademii věd... Dnes přednáší na...

Finmag

Soumrak britské levice: na koníčku do pekla

Hájí menšiny, ale jejich problémy a život neznají. Mají plnou pusu identit, ale ve skutečnosti jim jde jen o jedinou: o tu vlastní. Identitu...