Skrytá pravda o rodičovství: Užít si nejranější čas nelze, s odstupem na to ale vzpomínáme nejraději

Když jsem čekala své první dítě, kolegyně mi řekla: „Hlavně si to miminko užij, protože sotva ho přineseš z porodnice, tak maturuje.“ Přišlo mi to trochu milé a hodně praštěné. Devatenáct let je přece spousta času, koneckonců mně samotné v té době bylo jen o pár víc. Nicméně její rada mi v hlavě zůstala a dnes už vím, že to tak praštěné nebylo, protože k maturitě se u nás šlo od té doby dvakrát a uteklo to opravdu rychle.

Novopečení rodiče slýchají podobná moudra často. A dost možná si za nějakých dvacet let budou schopni stejně jako já přiznat, že na nich něco bylo. Protože to fakt rychle uteče. Jenže to „užívání si“ je v případě rodičovství trochu oxymóron. Rodičovství přináší různé situace a zdaleka ne všechny jsou k užívání.

Tak třeba novorozeně. Kouzelná chvíle, kdy vytoužené miminko sladce spí ve vaší náruči. Díváte se na ně se směsicí lásky, hrdosti a dojetí a vaše štěstí je tak silné, až si ho skoro závidíte. O pár hodin později v noci pochodujete po bytě se řvoucím miminem, na které nic nezabírá. (Škoda že vám k němu v porodnici nedali příbalový leták.) Zoufale toužíte po spánku nebo alespoň sprše, která by vám umožnila umýt si z vlasů to mléko, co jste do malého rodinného přírůstku dostali, aby přibíral, a on ho bez upozornění vyblinkal zpět.

Podobných situací vás jistě napadnou mraky, rodičovství jich je totiž plné. Střídají se hezké chvíle s těmi, které jsou náročné. Pro mě samotnou je role mámy ta nejhezčí, kterou mi život přinesl. Zároveň taky ale ta nejtěžší. Náš nejstarší syn měl po porodu zdravotní komplikace. Pamatuji si ten okamžik, kdy jsem ho držela v náručí (na délku hadiček vedoucích k pípajícím monitorům) a byla vyděšená zjištěním, jak moc je možné milovat a jak moc je možné se bát. Dodnes si pamatuji intenzitu toho pocitu, kdy jsem si uvědomila, že tahle necelá čtyři kila člověka můj dosavadní život obrací naruby. A v tom naruby s manželem pokračujeme více než dvě desetiletí, pro lásku i strach nám postupně přibyly další tři děti a u prvorozence studujícího v zahraničí už strach neměříme hadičkami, ale doletovou vzdáleností Boeingu 737.

Kdybych měla říci, které období mi připadalo nejhezčí či nejtěžší, fakt nevím. Všechna období mají svá plus i minus, chvíle hezké i takové, kdy máte chuť utéct (nebo si alespoň hned ráno něco nalít). U malých dětí musíte být k dispozici neustále, pořád někoho hlídáte, opečováváte, utěšujete, na sebe vám nezbývá absolutně žádný čas. Myslím, že v době, kdy byly děti malé, se mi několik let nepodařilo vypít si horkou kávu. Většinou jsem tu ranní našla za několik hodin vystydlou v koupelně, na komodě s dětským oblečením, vedle koše na špinavé prádlo. Pamatuji si to vytržení, když jsem mohla jít sama na nákup, projížděla jsem uličkami a prohlížela si zboží v regálech, aniž by někdo ječel, že chce ven z vozíku / zpátky do vozíku nebo nutně potřebuje to či ono (cokoli od lentilek po vodu do ostřikovače).

Na druhou stranu jsou malé děti dost často i roztomilé, dávají vám najevo, že vás milují a potřebují, a tím vám hodně vracejí. Jak pak rostou, přestávají být roztomilé a vy přestáváte být úžasní a důležití (ono dál jste, ale nikdo by vám to nepřiznal, protože k dospívání nutně patří i potřeba vymezit se). Ačkoli vás nikdo nevyměnil, stává se z vás trapný boomer, který je na světě převážně proto, aby dítě prudil či zahanboval (a věřte mi, že až do puberty dětí netušíte, čím vším můžete být trapní). Výhodou takového období je bezpochyby fakt, že vás dítě tolik nepotřebuje fyzicky, naopak se vám trochu vyhýbá, takže zatímco za hlasitě zabouchnutými dveřmi přemýšlí o vaší neschopnosti, máte šanci si konečně vypít horkou kávu a věnovat se tomu, na co víc než deset let nebyl čas. Nevýhodou je určitě fakt, že problémy dětí jsou většinou složitější, nestačí na ně pusa nebo pofoukání. Také je máte mnohem méně pod kontrolou než dříve.

Rodičovství dá zcela jistě našemu životu smysl. Jenže je chyba udělat z něj smysl jediný. Být rodič ke spokojenému životu prostě nestačí. A bylo by nefér očekávat od našich dětí, že nám smysl života přinesou, protože na ně nemůžeme přenášet zodpovědnost za naše vlastní štěstí. Tím bychom je brzdili v jejich vlastním hledání místa ve světě a osamostatňování se. Rodičovství je krásná a důležitá role. Ale je jen jedna z rolí, které život přináší. Když s těmi ostatními ztratíme kontakt, možná se budeme za dvacet let vyděšeně rozhlížet a ptát se, co si máme počít se životem, ve kterém nás už děti tolik nepotřebují.

Jedno z rodičovských klišé mluví o tom, že rodičovství znamená oběť. Vlastně jsem dodnes moc nepochopila, co to přesně znamená. Potlačit zcela svou osobnost, rezignovat na kariéru, volný čas, vlastní potřeby a přání? Děkuju pěkně. Rodičovství mě baví, navzdory probdělým nocím a spolykaným slzám. Realizuji se v něm, ale zároveň se potřebuji realizovat i mimo něj.

Před několika lety jsme s kolegyní zorganizovaly podpůrnou skupinu pro matky na mateřské dovolené, kterým jsme říkaly „nejen mámy“. Chtěly jsme dát ženám prostor k sebeopečování, uvědomění si sebe samých a sdílení v bezpečném kruhu. Vnímaly jsme, že to má velký smysl nejen pro účastnice, ale i pro nás. Protože i my jsme si prostě potřebovaly odpočinout od dětí.

Ve své praxi potkávám řadu rodičů (zejména maminek), kteří mluví o dětech, žijí dětmi, řeší děti. Když se ptám, co chtějí oni sami, jaká mají přání a potřeby, překvapeně na mě koukají, protože se odnaučili přemýšlet o sobě. Uvědomit si, že něco chci a potřebuji já sám bez ohledu na děti, rodiče často považují za sobectví. Přitom je uspokojování vlastních potřeb pudem sebezáchovy.

Stejně jako v případě partnerského vztahu, i o rodičovství platí, že trvalé štěstí je iluze. Šťastní můžeme být v okamžicích, kdy je dětem dobře a nám je dobře s nimi. Takových může být v jednom dni mnoho a v jiném málo.

Poslední věc, kterou jako rodiče potřebujeme, je cítit se provinile za to, že si to dost neužíváme. Protože ruku na srdce, když vás ráno vzbudí dětský řev, jen těžko vyskočíte radostně z postele s pocitem, že vás čeká skvělý den a vy si ho chcete parádně užít. Rezignovaně se vyploužíte (v závislosti na tom, jak moc vás dítě nechalo vyspat) a jdete ten den prostě přežít. To je v pořádku. Můžu být dobrý rodič, dokonce velmi dobrý rodič, i když mě to nebaví.

Víte, co je vzpomínkový optimismus (kterému zcela jistě podléhají všechny ty starší a zkušenější kolegyně či sousedky, které vám radí si dětství potomků užít)? Tendence naší paměti uchovat spíše ty hezké chvíle, které jsme prožili, a ty nepříjemné postupně vytěsnit. Můj subjektivní a vědecky nepodložený názor říká, že je to důležité z evolučního hlediska. Potřebuji v tom třináctiletém mimozemšťanovi, kterému nerozumím a který mě tak často vytáčí doběla, vidět toho roztomilého drobečka, který se na mě po probuzení smál, uměl se u mě zklidnit a později mi vyráběl ukoptěná přáníčka ke Dni matek. Spíš než to řvoucí monstrum, kterému lezly zuby a nenechalo mě tři noci v kuse vyspat. Abych ho zkrátka a dobře v pubertě nepřizabila.

Z pohledu starší a zkušenější bych vám tedy ráda poradila, abyste si ty roky, které fakt běží rychle, užili co nejvíce. A pokud to zrovna nejde, nic se neděje. Přežít je úplně stačí.